rok církevní (JKI-K)
(přesměrováno z Tři králové (JKI-K))
rok církevní Symbol. naznačení a připomenutí hl. událostí ze života a působení Ježíše Krista rozložené do průběhu jednoho kalendářního roku tak, aby se slavnosti pravidelně opakovaly. Půdorysem byl antický juliánský kalendář, přizpůsobený potřebám křesťanů, pro něž hl. svátkem byly Velikonoce – nejstarší kř. Svátek, sahající do apoštolského období (oficiálně byly uznány 389). Určení data Velikonoc nejprve kolísalo, pův. se slavily s žid. svátkem pesach a teprve v Alexandrii se prosadila zásada, že se mají slavit po jarní rovnodennosti. Koncil v Nikaji (325) položil důraz na sjednocení data po jarní rovnodennosti. Dnes Velikonoce připadají na prvou neděli po cyklicky zjištěném úplňku připadajícím na 21. března nebo nejblíže následující dny. Neděle jako svátky se prosadily již v pozdní antice, zřejmě od 2. pol. 2. stol., ačkoliv oficiálně je uznal až Konstantin I. Veliký (321). Další svátky se často zaváděly v den pohanských slavností, např. svátek Narození Páně (Vánoce) dne 25. prosince. Svátky souvisely s událostmi ze života Ježíše, Panny Marie, mučedníků i vyznavačů; tzv. ideové svátky připomínaly určité proudy a aspekty kř. učení nebo zbožnosti (např. svátek Nejsvětější Trojice, těla a krve Páně atd.). Se zaplněním kalendáře hrozilo nebezpečí, že důležité svátky budou zatlačeny méně významnými; musely by se členit do šesti kategorií a dalších podskupin. Složitost systému stupňovalo i rozčlenění svátků na stálé a pohyblivé (např. Velikonoce). Od pontifikátu papeže Benedikta XIV. (z. 1758) se prosazovalo úsilí o zjednodušení r.c., ale teprve na základě druhého vatikánského koncilu bylo 1969 rozhodnuto zprůhlednit svátkový kalendář.
R.c. se podle hl. svátků dělí na tři nestejně dlouhá období: vánoční, velikonoční a liturg. mezidobí. Středem prvních dvou jsou slavnosti lidově zvané Boží hod; doba před tímto dnem je obdobím přípravy, doba po něm je věnována oslavě tajemství, které bylo o hodu oslaveno.
1. Doba vánoční. Dobou přípravy jsou čtyři předcházející neděle (advent). Začátek adventního období, kdy se blíží příchod Ježíše na zem, je zároveň počátkem katolického r.c.; v tu dobu se koná mše sv. nazývaná roráty. Výroční památka Ježíšova narození se slaví o Vánocích. Dne 24. 12. je svatvečer Božího hodu vánočního, tj. Štědrý den (Štědrý večer). Boží hod vánoční se slaví 25. 12. a je to den radosti; v noci se v mnoha chrámech slaví mše sv. zvaná lidově půlnoční; v evangeliu se vypravuje, jak andělé oslavovali narození Páně slovy „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Ostatními vánočními svátky jsou svátek sv. Štěpána (26. 12.), sv. Jana Evangelisty (27. 12.), svátek Mláďátek (28. 12.; vzpomíná se dětí povražděných na rozkaz Herodův) a připomíná se památka sv. Silvestra papeže (31. 12., poslední den občanského roku; večer se koná díkůvzdání, Te Deum). Slaví se také zasvěcený svátek, Slavnost Panny Marie Matky Páně (1. 1.) a Zjevení Páně (6. 1.); v tento den se připomíná zejména příchod mudrců od východu, jimž Bůh zvěstoval narození Ježíše Krista neobyčejnou hvězdou (Tři králové). Po 6. 1. je neděle křtu Páně, při níž se připomíná, jak Jan Křtitel pokřtil Ježíše v Jordáně. V pondělí po této neděli začíná liturg. mezidobí. Jeho první část trvá několik týdnů; jejich počet je závislý na datu Velikonoc. Čtyřicátý den po Hodu vánočním (2. 2.) se slaví zasvěcený svátek Přinesení Páně do chrámu; v chrámě se před mší sv. světí svíce (hromnice).
2. Doba velikonoční. Boží hod velikonoční se slaví první neděli po prvním jarním úplňku (doba kolísá mezi 22. 3.-25. 4.). Utrpení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista připomínají si věřící nejprve kajícím postem. Začínal v nejstarší době už devátou neděli před Božím hodem velikonočním (tzv. devítník), nyní se však počíná ve středu před šestou nedělí před Velikonocemi. Tato středa se nazývá Popeleční, protože toho dne kněz světí popel z ratolestí, které byly svěceny na Květnou neděli minulého roku a činí jím věřícím kříž na čele. Půst trvá 40 dní (bez nedělí), po příkladu Ježíše Krista, který se postil na poušti 40 dní a nocí; v tu dobu se odpoledne, zvláště v pátek, konají mimořádné pobožnosti (např. křížová cesta). Pátá neděle postní se někdy nazývá „Smrtelná“, poněvadž církev od této chvíle intenzivně rozjímá o umučení a smrti Páně. Šestá neděle se nazývá Květná neděle; toho dne se slaví památka vjezdu Ježíše do Jeruzaléma a před mší sv. se světí ratolesti. Květnou nedělí začíná poslední týden 40 denního půstu, nazývaný svatý nebo pašijový týden; ráz všech obřadů je smutný. Výjimkou je tzv. Zelený čtvrtek (v tento den požívali křesťané jen zeleninu), výroční den ustavení nejsvětější svátosti oltářní při poslední večeři (Cena Domini – večeře Páně); církev při této vzpomínce nakrátko upouští od smutku nad utrpením Páně. Při mši sv. se zpívá Gloria, ale hned radost ustoupí nejhlubšímu smutku. K obřadům Zeleného čtvrtku patří také mytí nohou konané někde při mši sv. jako upomínka na Kristovo umytí nohou apoštolům při poslední večeři. Na Velký pátek připomíná si církev smrt Ježíše na kříži. V ten den se konají velkopáteční obřady, při nichž se čtou pašije a velkopáteční přímluvy, uctívá kříž a kněz spolu s věřícími přijímají hostii posvěcenou při mši sv. předešlého dne nebo dříve. Mše sv. se na Velký pátek nekoná proto, aby věřící upírali svou pozornost více k oběti na kříži. Po obřadech přenáší kněz zbylé hostie do tzv. Božího hrobu, tj. na oltář v postranní kapli upravený na způsob Ježíšova hrobu vytesaného ve skále, kde zůstávají vystaveny až do „vzkříšení“, jež se slaví v noci ze soboty na neděli. Následující sobota se nazývá Bílá sobota, a to podle bílého roucha, jímž bývali oděni ti, kdo byli toho dne pokřtěni. Je to poslední den půstu a den, kdy Ježíš ležel v hrobě. Toho dne se nekonají žádné obřady, ani se neslouží mše sv. Obřady začínají až v noci. Jsou to svěcení ohně, svěcení velikonoční svíce, čtení až devíti úryvků z Písma sv. a svěcení křestní vody, křest (zejm. dospělých), obnova křestních slibů a mše sv. Hod Boží velikonoční je největší svátek celého r.c. Ježíš vykoupil svět a slavně vstal z mrtvých. Radostnou mší sv. po graduále následuje velikonoční sekvence; téhož dne kněz může světit velikonoční pokrmy: beránka jako předobraz Krista, chléb (mazance) a víno, jež připomínají pokrmy při Poslední večeři, a vejce, která jsou obrazem zmrtvýchvstání. Následující pondělí si věřící připomínají, že se Ježíš zjevil dvěma učedníkům jdoucím do Emauz. Bezprostředně po Velikonocích následuje čtyřicet radostných dní na památku, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání čtyřicet dní dlel ve světě. Toto období má pět nedělí; ve čtvrtek po páté neděli (tj. 40. den po Božím hodu velikonočním) se slaví zasvěcený svátek Nanebevstoupení Páně. Květen je zasvěcen Panně Marii; k večeru každého dne se koná k její poctě „májová pobožnost“, jejíž hl. částí je loretánská litanie. Období devíti dní následujících po Nanebevstoupení Páně je přípravou k Božímu hodu svatodušnímu, který je slavností seslání Ducha svatého; je to padesátý den po Božím hodu velikonočním a odtud vznikl lat. název svátků pentékosté (z řec. pentékosté hémera – padesátý den). Červená barva mešního roucha připomíná ohnivé jazyky, v jejichž podobě Duch sv. na apoštoly sestoupil; letnice.
3. Liturg. mezidobí. Od pondělí po letnicích pokračuje liturg. mezidobí tak, aby skončilo 34. týdnem před první nedělí adventní. V letním a podzimním období se slaví řada zasvěcených i nezasvěcených svátků. První neděli v říjnu se koná růžencová slavnost; třetí neděli v říjnu slaví mnoho kostelů slavnost posvěcení (odtud „posvícení“) chrámů; 1786 totiž ustanovil císař Josef II. společný den pro tyto slavnosti u kostelů, jejichž datum posvěcení není známo.
V pravoslavném r.c., který začíná 1. 9., je zvýrazněn cyklus vánoční a velikonoční s nezbytným obdobím přípravným, hlavním a vyznívajícím.
1. Doba vánoční. Na svátek Narození Páně se věřící připravují 40denním tzv. předvánočním či filipovským půstem. Předposlední neděle před Vánoci je věnována památce svatých praotců, sz. patriarchů počínaje Adamem, poslední neděle svatým otcům, předkům Ježíšova rodu. Na Štědrý den se dodržuje přísný půst. Narození Páně (25. 12.) začíná noční bohoslužbou („jitřní“) a pokračuje na svátek vánoční svatou liturgií. Následujícího dne (26. 12.) se koná tzv. Sbor přesvaté Bohorodice, bohoslužebné shromáždění k uctění Ježíšovy Matky. 6. 1. se slaví svátek Zjevení Páně (epifanie) neboli Křest Pána Ježíše a světí se voda (nazývaná pak bohojavlenskou, ze staroslov. Bogojavljenie), potřebná ke kropení při žehnání a svěcení. Po tomto svátku se koná bohoslužebné shromáždění, tzv. Sbor sv. Jana Křtitele.
2. Doba velikonoční. Středem celého c.r. a největším svátkem pravosl. církve je Vzkříšení Páně neboli Pascha, připadající na první neděli po jarním úplňku (podle juliánského kalendáře). Předchází jí šest týdnů trvající doba velkopostní, v níž se věřící připravují na slavnost vzkříšení modlitbou, postem a přijetím svatých tajin. Šestá neděle velkého postu je Květná, sobota bezprostředně před ní se nazývá Lazarova na památku vzkříšení Lazara. Týden od Květné neděle do neděle paschální se nazývá velkým týdnem a také všechny jeho dny se nazývají velkými. Ve velké pondělí, úterý a středu se v chrámu slouží sv. liturgie předem posvěcených darů. Na velkou středu se připomíná Jidášovo rozhodnutí zradit Ježíše, na velký čtvrtek poslední večeře Ježíše s apoštoly, modlitba v zahradě Getsemanské a Jidášova zrada. Slouží se liturgie Basila Velikého, večer pak velkopáteční jitřní, při níž se čtou pašije. Na velký pátek se sv. liturgie nekoná; odpoledne obyčejně ve tři hodiny se slouží velkopáteční večerní, spojená s vynášením ikony (plaštěnice, zobrazující Ježíše kladeného do hrobu) z oltáře do chrámové lodi, kde se pokládá na zvláštní, květinami ozdobený stůl (Boží hrob). Tam je uctívána až do začátku slavnosti Vzkříšení; pak se přenáší do oltáře a klade na prestol, kde zůstává do svátku Nanebevstoupení Páně. Oslava Vzkříšení se koná na velkou sobotu zpravidla večer. V slavnostním círk. průvodu s korouhvemi, ikonami a rozžatými svícemi věřící za radostného zpěvu třikrát obcházejí kolem chrámu. Paschální jitřní začíná venku před zavřenými vraty chrámu zpěvem veršů a žalmů a pokračuje v chrámě. Má zvláštní slavnostní ráz. V jejím závěru se světí pokrmy, které věřící přinášejí. Velikonoční týden po Vzkříšení se nazývá světlým týdnem, v němž všechny trojí dveře ikonostasu i mimo bohoslužby zůstávají stále otevřeny. Podle paschální neboli velikonoční neděle se řídí tzv. pohyblivé svátky pravoslavného r.c. Po ní nastupuje 40denní velikonoční doba. Čtyřicátý den po neděli paschální (čtvrtek) se slaví svátek Nanebevstoupení Páně, desátého dne po něm (neděle) a padesát dnů po Vzkříšení jsou svátky svatodušní – Padesátnice (pentékosté, letnice). V neděli svatodušní se oslavuje nejsvětější Trojice v souvislosti se sesláním Ducha sv. na apoštoly, pondělí svatodušní je zasvěceno Duchu sv. První neděle po Padesátnici je nedělí Všech svatých; jejich svátek je spojen se svátky svatodušními, poněvadž svou dokonalost obdrželi milostí Ducha svatého. Od pondělka po svátku Všech svatých do 28. června dodržují pravosl. křesťané petropavlovský půst. Svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice (15. 8.) předchází 14denní tzv. uspenský půst. – V protest. církvích se také udržuje základní rozvrh r.c., jsou však vypuštěny mariánské a jiné svátky.
Viz též: svátky ročního cyklu (JKI-J), svátky (JKI-I)