pravoslavná církev (JKI-K)
pravoslavná církev (též pravoslaví; řec. orthodoxia) Oficiální název je Pravoslavná katolická církev východní. Termín východní připomíná hist. návaznost na tradici byzantské říše a na jejím území působící 4 vých. patriarcháty a má jen symbolický význam. Postupně vytvářená struktura p.c., vycházející z raně kř. obcí spravovaných volenými biskupy, se po vydání ediktu milánského a dalších dokumentů přizpůsobovala správní struktuře východořím. říše zaváděním metropolií a patriarchátů. Hist. a polit. vývoj vedl k postupnému vyčleňování nár. autokefálních církví reprezentovaných metropolity a patriarchy, zachovávajících společně jednotu víry (dogmatu). Věrouka p.c. vychází z bible a z tradice a opírá se o věroučné články nikajsko-konstantinopolského vyznání víry: o boží jednotě v Trojici božských osob, o vtělení Syna Božího Ježíše Krista a jeho spasitelném působení jako Bohočlověka a o posvěcujícím působení sv. Ducha prostřednictví církve a jejích tajin, přivádějících člověka duch. růstem k duch. vrcholu (theosis). Jednota víry je v p.c. provázena i jednotou bohoslužebné tradice (svatá liturgie), v níž se po obřadní stránce (ritus) prosazuje větší pluralita a ohled na kulturní a nár. kontext prostředí i smysl pro jednotu círk.-kanonických řádů v duchu výkladů círk. Otců. Pro formování p.c. bylo rozhodující prostředí byzantské říše, které přispělo k potlačení antických vlivů; podnítilo vznik i překonání ariánství, nestoriánství, monofyzitismu, ikonoklasmu atd.; položilo základy vztahu mezi státem a církví v duchu symfonie. Rozdílný polit., kulturní a také věroučný (filioque) vývoj v obou částech řím. říše vedl spolu s ambicemi řím. papeže i cařihradského patriarchátu k roztržkám (Fótios), které vyvrcholily schizmatem 1054; události provázející křížové výpravy a zejm. dobytí Cařihradu 1204 (4. křížová výprava) pak tento stav jen potvrdily. Pokusy o překonání schizmatu byly neúspěšné (uniatství, florentská unie) s výjimkou Brestské unie 1596 (řeckokatolická církev). Zánik bulharské (Boris), srbské (Sáva) a byzantské říše a nástup tur. moci ovlivnily podstatně postavení p.c. v jv. Evropě a způsobily, že skutečně nezávislou zůstala pouze ruská p.c., jež se v 50. letech 15. stol. rozdělila v důsledku polit. vývoje vých. Evropy na církev litevskou a rus. (moskevskou), reprezentovanou moskevským patriarchou. Vážnou událostí v jejích dějinách se stal rozkol za patriarchy Nikona vedoucí ke vzniku staroobřadníků. Postupný úpadek tur. moci a vznik nár. států v jv. Evropě vytvořily podmínky k obnově autokefálních církví v této oblasti. V současné době jsou p.c. členy Světové rady církví a navazují a rozvíjejí kontakty s jinými církvemi (ekumenismus). P.c. se liší od záp. podob křesťanství výkladem učení o spáse, kterou nechápe jako práv. akt mezi člověkem a Bohem; nezná učení o očistci a o papežské neomylnosti. Liturgicky slaví zesnutí Bohorodice (svátky), která neposkvrněně počala Ježíše Krista, nikoliv však neposkvrněné početí Mariino (Jáchymem a Annou) – vlivem jiného pojetí prvotního hříchu. Do vyznání víry podle p.c. nepatří filioque. Od protestantismu se liší p.c. pojetím struktury církve, vnímáním eucharistie, úctou k ikonám, ostatkům, svatým, modlitbám za zesnulé aj.
Viz též heslo Pravoslavná církev v encyklopedii České církve a náboženské společnosti (2020)