Českobratrská církev evangelická

Českobratrská církev evangelická

Českobratrská církev evangelická, často zkráceně ČCE, je největší česká protestantská církev, reprezentující tradiční, v průběhu 20. století i dnes spíše liberálně orientovaný protestantismus (v českém prostředí se užívá ekvivalent „evangelictví“). Vznikla v roce 1918 spojením českojazyčných sborů evangelických církví augsburského vyznání (tj. luteránů) a helvetského vyznání (tj. kalvinistů/reformovaných), jejichž existenci povoloval toleranční patent Josefa II. z roku 1781 (viz josefinismus). Církev tak vzdáleně navazuje i na tradice české reformace 15.–17. století (husitství, jednota bratrská), které byly v průběhu její samostatné existence dále posilovány. Do unionované ČCE se při jejím vzniku „nevešly“ jednak německojazyčné evangelické sbory, tvořící Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (její historie je krátce připomenuta v tomto hesle), jednak polsko-, německo- i českojazyčné luterské sbory v Těšínském Slezsku, tvořící Augšburskou církev evangelickou ve východním Slezsku v Československu, dnešní Slezskou církev evangelickou a. v. Všechny tři církve (ve druhých dvou případech po určitých peripetiích) získaly československé státní uznání recepcí z Rakouska-Uherska, v případě ČCE hned v roce 1919; v současnosti tato církev požívá všechna tzv. zvláštní práva.

Stručná historie (kalvínského) protestantismu

Českobratrská církev evangelická je klasickou tzv. unionovanou protestantskou církví, tedy církví, jež v nauce, náboženské praxi i organizačním uspořádání spojuje prvky obou hlavních proudů evropské reformace – luterství a kalvinismu. Nástin obecných dějin luterského protestantismu čtenář najde v hesle Evangelická církev a. v., se zvláštním zřetelem na oblast českého Slezska v hesle Slezská církev evangelická a. v.; na tomto místě je pojednána jen stručná historie kalvínské větve reformace.

Tato větev má svůj počátek v myšlení a veřejném působení francouzsko-švýcarského teologa Jeana Calvina (Jana Kalvína, 1509–1564). Se svým německým předchůdcem Martinem Lutherem sdílel základní reformační přesvědčení o normativní povaze křesťanské Bible (sola scriptura), o dostatečnosti víry jako východiska lidského vztahování se k Bohu (sola fide) a o kladném přijetí člověka Bohem na základě ničeho jiného než boží milosti (sola gratia, více v hesle Evangelická církev a. v.). V tomto učení ale shledával nepřiměřený důraz na roli člověka při utváření jeho poměru k Bohu a pokusil se ho vyvážit důrazem na svrchovanost Boha. Jeho přesvědčení o váze božího majestátu se projevuje hlavně v jeho nauce o tom, že boží prozřetelné rozhodnutí o spáse člověka předchází jakoukoli aktivitu a zásluhu jednotlivce či církve (v učení o predestinaci), v jeho důrazu na odpovědnost každého člověka před Bohem nebo v jeho úsilí o nastolení a přísné dodržování pravidel, která považoval za boží řády, v životě jednotlivce, ve společenství církve (formou církevní kázně) i ve veřejném prostoru.

Prosazováním hlavní úlohy církve a jejích norem ve veřejném prostoru se Kalvín odklonil i od Lutherovy myšlenky podřízenosti církve světské vládě. Podobně jako Luther odmítl i Kalvín učení o transsubstanciaci (přepodstatnění chleba a vína při eucharistii), ovšem Kristovu přítomnost v eucharistii chápal jako přítomnost Ducha svatého a nespojoval ji s eucharistickými živly. Na druhou stranu nešel tak daleko, aby – jako švýcarský reformátor Ulrich Zwingli (1484–1531) – chápal eucharistický chléb a víno jako pouhé symboly. Kalvínovy spisy Instituce křesťanského náboženství (poprvé 1536), Církevní řády (1541) a Katechismus (1545) tvoří základ víry a náboženské praxe kalvínských církví, též nazývaných reformované, helvetské nebo presbyterní.

V důsledku svého rozšíření i vnitřních sporů se kalvinismus brzy značně diferencoval. Díky úspěchu Kalvínova učení v Holandsku, Anglii, v koloniích Severní Ameriky, ve Francii, ve Skotsku, v Uhrách nebo některých německých zemích vznikly místní církve, někdy s vlastním vyznáním; tak se například po celém anglosaském světě rozšířilo Westminsterské vyznání víry z roku 1647. V některých zemích (Francie, Holandsko) sloužilo Kalvínovo učení také k politickému vymezení vůči vládnoucí moci spojené s římskokatolickou církví.

Domyšlení Kalvínovy myšlenky prvotnosti božího rozhodnutí o spáse, které předchází rozhodnutí člověka, vedlo některé jeho stoupence k závěru, že toto předurčení (predestinace) je dvojí, tedy nejen ke spáse, ale i k zavržení. Do sporů o predestinaci byl zatažen holandský kalvínský duchovní a profesor teologie Jacobus Arminius (1560–1609) a zaujímal v něm spíše umírněná stanoviska v protikladu k vyhraněnému konceptu dvojího předurčení. Po smrti Arminia zformulovali jeho stoupenci proti tomuto učení remonstraci (protest), a podnítili tak vznik arminiánského hnutí. Základem arminianismu je přesvědčení, že Ježíš zemřel za každého člověka, ale ke spáse je třeba, aby se člověk pro víru v Ježíše rozhodl. Toto lidské rozhodnutí bylo ovšem Bohu již předem známo stejně tak, jako bylo předurčeno též zavržení těch, kdo neuvěří. Synoda kalvinistů v Dordrechtu sice arminiánské učení odmítla, ale arminianismus utvořil v Holandsku přes počáteční pronásledování vlastní církev remonstrátů, uchytil se i v jiných kalvínských církvích a později svým důrazem na svobodné rozhodování a odpovědnost jednotlivce přispěl k úspěchu evangelikálních církví, které ho přijaly.

Dordrechtská synoda delegátů reformované církve Holandska, Belgie, Francie a Anglie v letech 1618–19 nejen odsoudila arminianismus, ale posílila v kalvínských církvích učení o dvojí predestinaci a přísnost i v záležitosti řádů a mravů. Synoda přijala Druhou helvetskou konfesi, již zformuloval Heinrich Bullinger (1504–1575) roku 1566, a Heidelberský katechismus z roku 1563 za závazné texty. Přijala také Dordrechtské kánony, tedy dokument s pěti věroučnými výpověďmi. Podle nich je člověk hříšný a neschopný podílet se na své spáse, vyvolení člověka Bohem je pouze božím nepodmíněným rozhodnutím, Kristus zemřel pouze za vyvolené, božímu vyvolení nelze vzdorovat a ti, kdo jsou vyvoleni Bohem, si mohou být jisti svým vyvolením až do smrti. Dordrechtskou synodou v kalvinismu převládla tzv. kalvínská ortodoxie. Zatímco v 19. století se kalvínské církve obvykle orientovaly podle liberální teologie, tento tzv. pětibodový kalvinismus je v posledních desetiletích obnovován ve sborech a církvích konzervativního evangelikalismu.

Praktický život kalvinismu je nesen myšlenkou Kristova svrchovaného panství nad církví, před nímž musí ustoupit přirozené sobecké sklony lidí. Kalvinismus proto hledí na člověka a jeho zájmy velmi střízlivě, snad až s podezřením. Sklony lidské přirozenosti musejí být korigovány církevním řádem a mravní kázní. Rozhodovací pravomoc proto mají nikoli jednotlivci, ale kolektivní orgány, tvořené volenými delegáty. Jejich významná část (obvykle více než polovina) má být tvořena laiky (= nikoli duchovními).

Je možné, že kalvínská skepse k lidské povaze a vytvoření systému správy, schopného korigovat pochybení jednotlivců, přispěly ke vzniku ideí demokracie. Podobně je možné, že požadavek přísně regulovaného osobního života směřujícího k mravnímu zlepšování (posvěcení), k ukázněné pracovitosti a k asketickém zřeknutí se neužitečných potěšení přispěl ke vzniku a rychlému rozšíření kapitalismu. Kalvínský ideál zdrženlivosti či snad až askeze totiž neznamená odvrat od společnosti. Naopak: Kristovo panství nemá být omezeno na církev, ale má zasahovat i veřejný prostor. Kalvinisté se proto často občansky angažují a jsou i politicky aktivní. V raném kalvinismu se ovšem požadavek Kristova panství nad světem projevoval snahou, aby veřejná moc byla nástrojem poslušnosti vůči tomu, co kalvínská církev považovala za křesťanskou mravnost a ortodoxii; v Kalvínově Ženevě vedl pokus o nastolení „božího státu“ k těžkým represím, například k popravě humanisty Michaela Serveta (1511–1553).

Strohost charakterizuje i kalvínské bohoslužby. Myšlenka Kristova panství omezuje libovůli a svévolnou tvořivost, a tak například téma kázání často sleduje předem danou linii čtení Bible a texty písní jsou často přebásněním biblických Žalmů. V bohoslužebných prostorách nejsou oltáře a nebývají ani obrazy; omezeno je tak to, co by odvádělo od vnímání poselství biblického textu.

Velký vliv měl kalvinismus na puritánství, tedy obnovné hnutí v anglikánské církvi, které ve druhé polovině 16. století usilovalo o důslednější prosazení reformačních zásad. Tento vliv se prosadil v osobním životě puritánů, v jejich etických normách, v liturgii, ale nejvíce snad ve správě církve a poměru církve ke světské moci. Tak se mezi puritány konstituovala křídla presbyteriánů, kteří důsledně trvali na volbě svých představitelů (sborových starších, tedy presbyterů), independentů, kteří trvali na oddělení církve od světské moci, a jim blízkých kongregacionalistů se samostatnými a nezávislými místními sbory. Puritánství se dvěma způsoby dostalo do základů evangelikalismu: jednak ovlivnilo metodismus, jednak se díky emigraci z Anglie prosadilo v koloniích Severní Ameriky a ovlivnilo evangelikalismus i tam.

Religionistická charakteristika liberálního protestantismu

Profil Českobratrské církve evangelické určují její luterské i kalvínské kořeny spolu tradicí české reformace: při svém vzniku se přihlásila k České konfesi z roku 1575 a k Bratrské konfesi z roku 1662. Neprofilovala se jako národní církev, ale výrazně souzněla s vlastenectvím a demokratickými ideály první republiky. Roku 1947 svou příslušnost k luterské a kalvínské tradici vyjádřila explicitně tím, že tato dvě česká vyznání doplnila Aubsburskou konfesí z roku 1530 a výše zmíněnou Druhou helvetskou konfesí. Ačkoliv v nové církvi výrazně převládaly kalvínské sbory, konfesní rozdíly byly brzy po jejím vzniky v podstatě překonány.

Obě církve, jejichž sbory roku 1918 se sloučily do Českobratrské církve evangelické, byly v této době prodchnuty liberální teologií. Takto se označuje široký a vnitřně diferencovaný proud křesťanského myšlení, který vznikl v protestantismu na konci 18. století jako odpověď na podněty osvícenství a zmohutněl ve druhé polovině 19. století. Ti, kdo ho tvořili, se cítili „osvobozeni“ od závaznosti tradičního výkladu Bible a od tradičního chápání křesťanských dogmat. Při kritickém zkoumání základních prvků křesťanské věrouky používali racionalistické metody, a zpochybnili proto historicitu některých událostí, které Bible popisuje, a nadčasovost křesťanského dogmatu. Biblické události pak byly vykládány především s etickým důrazem a aktualizovány tak, aby souzněly se současným optimistickým pohledem na člověka a na vývoj lidské společnosti; dogma bylo spatřováno v kontextu dějinného vývoje, příběhy s nadpřirozenými prvky racionalizovány. Ježíš viděný optikou liberálního protestantismu byl především lidským učitelem morálky a z křesťanství vystupoval hlavně jeho etický rozměr a jeho civilizační mise. Liberální protestantismus tak působil ve směru rychle se rozvíjejících společností západního světa.

Optimismus v pohledu na člověka a na vývoj lidstva, který sdílel liberální protestantismus, se stal po zkušenosti světové války těžko udržitelným. Protestantismus (a v jeho rámci i nově konstituovaná v Českobratrská církev evangelická) se proto nově obracel ke svým základům (někdy se proto hovoří o neoortodoxii). Vědecké metody liberálního protestantismu ovšem zůstaly přítomny a od dvacátých let 20. století s nimi pracovala tzv. dialektická teologie, jejímž vůdčím duchem byl švýcarský teolog Karl Barth (1886–1968). Jejím základním předpokladem je paradoxní situace, kdy svrchovaný Bůh sám ze své vůle oslovuje člověka a svým zjevením ho zve k dialogu.

Dialektická teologie proto nově zkoumá prameny, z nichž křesťanství vychází (zvláště Bibli): kriticky, ale zároveň vstřícně jako zdroj Božího oslovení. Dalším silným vlivem dokonce nejen v protestantismu se stala myšlenka civilní interpretace evangelia německého luterského teologa Dietricha Bonhoeffer (1906–1945). Tato myšlenka rezonovala i v Českobratrské církvi evangelické v jejím neoficiálním a komunistickým režimem potlačovaném hnutí Nová orientace, které vzniklo na samém konci padesátých let a poskytlo teologické východisku i politickému disentu uprostřed této církve v dalších desetiletích. Na pozadí jeho vzniku byla i snaha vymezit se vůči snaze o nalezení toho, co může spojovat křesťanství a sociální revoluci, jak se o to pokoušel teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969). Svou liberálnost církev potvrdila roku 1953 umožněním ordinace žen i pokusy o dialog s marxistickou filosofií v šedesátých letech.

Tyto a další modernistické prvky náboženského života, stejně jako prakticky uplatňovaná věroučná i liturgická různorodost a demokratický charakter církevního provozu z Českobratrské církve evangelické dodnes činí jednu z nejliberálněji orientovaných českých církví. V mezinárodním srovnání se tak řadí k dominantnímu „mainstreamovému“ protestantismu (mainline Protestantism).

Moderní protestantismus v českých zemích

České země se staly v období 15.–17. století dějištěm první, třebaže regionálně omezené evropské reformace. Husitství se stalo výrazně většinovým konfesním proudem Čech a Moravy (mnohem méně se uplatnilo v dalších zemí České koruny) a dokázalo se ubránit mocenskému i ideovému tlaku celé Evropy. Postupně krystalizovalo do několika výrazných teologických a organizačních proudů, z nichž nejdůležitější byly dominantní utrakvistická (kališnická, podobojí) církev a početně omezenější mravně rigoristická Jednota bratrská. Tyto proudy se od 16. století setkávaly s různými podněty evropské reformace, které mnohdy přijímaly a transformovaly tak původní husitismus či bratrství do podob bližších luterské, respektive kalvínské reformaci. K úplnému splynutí však nikdy nedošlo, stejně jako se nepodařilo dokončit organizační spojení obou hlavních proudů české reformace ideově zakotvené v České konfesi z roku 1575 a prakticky započaté po vyhlášení Majestátu Rudolfa II. v roce 1609. Po porážce povstání českých stavů na Bílé hoře (1620) byl Majestát zrušen a následující restrikce směřovaly proti všem podobám protestantismu, až bylo v roce 1627 Obnoveným zřízením zemským (na Moravě 1628) římskokatolické vyznání prohlášeno jediným povoleným náboženstvím v zemi (určitou výjimku tvořilo židovství, viz Federace židovských obcí). Od Bílé hory do roku 1781 byl protestantismus s různou mírou intenzity pronásledován a v rámci této protireformace (rekatolizace) téměř úplně vymýcen. Mnozí evangelíci odešli do exilu, v Čechách a na Moravě se tajná nekatolická víra udržela jenom v okrajových skupinách a vrstvách společnosti – po sto padesáti letech pronásledování, násilných i pozitivních pobídek ke konverzi se nejednalo o víc než asi dvě procenta populace. Současně platilo, že tito pozůstalí po české reformaci neměli řadu generací možnost většího kontaktu s evangelickými konfesemi, museli si vystačit sami se svými znalostmi i lidovými vůdci (s občasnou vzpruhou v podobě tajných kazatelů nebo knih pašovaných z evangelické ciziny). Jejich učení a náboženská praxe se proto v mnohém vzdálily oficiálnímu protestantismu, nehledě k tomu že ten se rovněž dále vyvíjel.

Existence (skupin) tajných nekatolíků i po dlouhodobém pronásledování byla ovšem nesporná, boj proti nim byl přitom shledáván ekonomicky i sociálně náročným a v neposlední řadě neefektivním jak vzhledem k evangelické cizině (útěky poddaných, „pátá kolona“), tak vzhledem k celku habsburského soustátí (protestantismus byl legální v Ašsku, Slezsku a Uhrách, v nedávno připojené Haliči a vymohli si jej i v Terstu). Z těchto důvodů vydal císař a král Josef II. (samostatně vládl 1780–90) 13. října 1781 toleranční patent, jímž za omezujících  podmínek legalizoval protestantismus v Čechách, na Moravě a v Alpských zemích monarchie, respektive upravil jeho postavení ve Slezsku a dalších zemích (mimo Uhry). Dosud konfesně nerozlišení čeští a moravští evangelíci se museli rozhodnout, přihlásí-li se k augsburské (luterské) konfesi nebo ke konfesi helvetské (kalvínské, reformované), a pokud jich v dané lokalitě byl dostatečný počet, mohli vytvořit samostatný sbor. Přihlášených bylo asi osmdesát tisíc a v průběhu osmdesátých let 18. století vzniklo 12 luterských sborů v Čechách a 12 sborů na Moravě a 38 kalvínských sborů v Čechách a 17 na Moravě. Některé sbory přitom měly jasno v tom, k jaké konfesi se hlásit, jiné se definitivně rozhodly až po příchodu prvního duchovního. Problémem nebyly jazykové rozdíly (řada sborů byla dvojjazyčných, některé i trojjazyčné, navíc většina reformovaných duchovních byli Maďaři, kteří se teprve museli naučit česky), nýbrž věrouka a náboženská praxe. Trvalo přinejmenším několik let, než se evangelickým duchovním podařilo získat ve sborech dostatečnou autoritu a postupně je disciplinovat ve smyslu povoleného vyznání. Evangelíci si směli zřizovat i vlastní školy. Současně docházelo k prohlubování odkazů na tradice české reformace, k nimž se obě toleranční evangelické církve hlásily. Mezi nejvýznamnějšími budovateli novodobých evangelických církví lze uvést faráře Michaela Blažka (1753–1827), Štěpána Lešku (1757–1818), Matěje Markoviče (1752–1793) či Jana Végha (1755–1830), ředitelem německojazyčné luterské školy v Brně byl přírodovědec a ekonom světového formátu Christian Karl André (1763-1831).

Evangelické sbory nebyly rozšířeny po celém území rovnoměrně. Tajní nekatolíci se udrželi především v oblastech blízko hranic s protestantskými zeměmi (Sasko, Slezsko, Uhry), v odlehlých a obtížně spravovaných oblastech (to zahrnovalo i častější změny majitelů panství, duchovní správy apod.), prakticky jenom na venkově. Většinou šlo i o chudé oblasti, jejichž obyvatelstvo omezení daná tolerančním patentem a další legislativou dále ochudila (evangelíci si museli své kostely a další budovy postavit za vlastní peníze, stejně tak vydržovat svého duchovního, přičemž současně museli platit i římskokatolickému duchovnímu), a pokud výjimečně šlo o sbory ekonomicky silné, často podléhaly tlaku několika bohatých členů. Evangelické konfese přitom byly obnovovány doslova z ničeho, kromě vybudování veškeré sociální a hmotné infrastruktury bylo třeba překládat, psát a vydávat příslušnou náboženskou literaturu, formovat evangelické (sebe-)vědomí a v neposlední řadě bojovat proti mnohonásobné mocenské a početní převaze římských katolíků, z nichž mnozí využívali svého postavení. V neposlední řadě bylo problémem tzv. náboženské blouznilství, sektářství, k němuž některé dosavadní tajné nekatolíky vedla neochota podřídit se věroučné i sociální autoritě evangelických duchovních a konfesí. Sektářství spojené se svéráznými náboženskými představami a eschatologickými očekáváními se sice objevilo jen někde, trvalo však přinejmenším jednu až dvě generace a ve výjimečných případech až do druhé poloviny 19. století („děti čistého živého“, „blouznivci našich hor“).

Přes všechny problémy je třeba zdůraznit, že se podařilo vybudovat a stabilizovat obnovené novodobé evangelické církve, sice menšinové a v neplnoprávném postavení (katolicismus zůstal státním, privilegovaným vyznáním), avšak živé a v rámci možností fungující. Naplnil se i záměr státu, aby se evangelíci stali plně loajálními poddanými a aby došlo k legislativnímu vyrovnání mezi jednotlivými zeměmi habsburské monarchie. Právě vnitrostátní a v menší míře i mezinárodní migrace vedly ke vzniku několika nových evangelických sborů, především ve městech. Byly to však ojedinělé případy a celkové postavení evangelíků v tomto období, nadále omezované legislativně i sociálně, bylo jen druhořadé. Evangelíci ostatně dlouho neměli ani žádné vyšší školy (mimo Uhry). Evangelická škola ve slezském Těšíně byla na gymnázium povýšena teprve v roce 1813 (později vznikla i další evangelická gymnázia v Bílsku a ve Vídni) a reformovaný učitelský ústav v Čáslavi byl založen dokonce až v roce 1872 (již od roku 1867 přitom fungoval augsburský učitelský ústav v Bílsku). Vysokoškolské vzdělání museli budoucí evangeličtí duchovní nabývat v Uhrách nebo (v případě luteránů) v cizině, teprve v roce 1821 byla ve Vídni otevřena bohoslovecká kolej společná pro obě vyznání, v roce 1850 povýšená na mimouniverzitní fakultu. Nebohatý intelektuální život českých a rakouských evangelíků v tolerančním období těmto poměrům odpovídal, i když zvlášť mladší duchovní, nezřídka nabyvší zkušeností a kontaktů v cizině, začali postupně usilovat o zlepšení poměrů.

Takovou příležitostí se stala celoevropská revoluce v letech 1848–49. V rámci všeobecného rozšíření liberálních hodnot získali druhořadí evangelíci podporu veřejnosti, pronikli do revolučních orgánů a sami se snažili o zlepšení svého postavení. V první řadě usilovali o zrušení dosavadních omezení a sociální, ekonomické i symbolické vyrovnání s římskokatolickou církví, v Čechách a na Moravě se nadto objevil plán na spojení obou protestantských církví do národní církve české reformace, která se měla stát základem budoucí reprotestantizace českého národa. Jeho tvůrci, především Bedřich Vilém Košut (1819–1893) a Josef Růžička (1808–1872), ovšem poněkud zapomněli na konfesionální rozdíly i německé souvěrce (především v luterské církvi), z obav před vzrůstem českého nacionalismu a potenciálním odbojem bylo něco podobného nepřijatelné i pro vídeňskou vládu. V rámci konsolidace poměrů proto vláda dala protestantům něco, aby je uspokojila a nemusela splnit všechny jejich požadavky: tak zvané protestantské provizorium z ledna 1849 rušilo většinu dosavadních ekonomických a symbolických omezení evangelických církví, následujícího roku došlo i k uvedenému povýšení evangelické fakulty. V Čechách ale žádná další evangelická fakulta nevznikla a ke spojení obou církví nedošlo, naopak Košut byl poslán do vyhnanství a potom donucen k exilu. Definitivní vyrovnání s římskokatolickou církví přinesl protestantský patent 8. dubna 1861, který stavěl obě evangelické církve na roveň církvi římskokatolické. Kromě úplného státního uznání měly nárok i na ekonomickou podporu a společenské výhody; zatímco v Československu patent brzy po roce 1918 nahradila novější legislativa, v Rakousku platil až do roku 1961.

Vyrovnání s římským katolicismem a změněné poměry ve druhé polovině 19. století vedly k rychlému vzestupu českých a moravských evangelických církví. Protestanti posílali své děti studovat (zdaleka nejen teologii), využívali zahraničních  kontaktů a dalších příležitostí, snad se přitom uplatnila i Weberova „protestantská etika“. Během několika dekád každopádně došlo nejen k výraznému povznesení evangelických sborů (rostl přitom i jejich počet), ale i k jejich viditelnému vstupu do veřejného života a k nadproporčnímu zastoupení evangelíků na kulturním, společenském a stále víc i ekonomickém životě země; tyto trendy pak pokračovaly i v meziválečném období. Bez Jána Kollára (1793–1852), Karola Kuzmányho (1806–1866), Františka Palackého (1798–1876) či Pavla Josefa Šafaříka (1795–1861) si nelze představit českou kulturu této doby, zásadní společenský vliv měli třeba i vysoký státní úředník Heřman z Tardy (1832–1917), knihtiskař a dlouholetý starosta Pardubic František Hoblík (1842–1926), stavitelé Josef (1841–1900) a Matěj Blechové (1861–1919) nebo rektor české techniky Antonín Vávra (1848–1928) a mnozí další. A to neuvádíme specifickou situaci českého Slezska se zhruba třetinovou evangelickou menšinou, kde byl vliv protestantů mnohonásobně vyšší. V případě německojazyčných luteránů byl jejich společenský vzestup umocněn rychlým početním růstem: někteří liberálně uvažující Němci vystupovali z římskokatolické církve a stávali se členy „svobodomyslnější“ a současně „národně německé“ augsburské církve. Druhou stranou téže mince byly vzrůstající nacionální česko-německé konflikty uvnitř luterské církve. Do konce první světové války bylo nicméně založeno 38 nových augsburských sborů v Čechách, 9 na Moravě a 12 ve Slezsku, zatímco nových reformovaných sborů bylo o něco méně, 23 v Čechách, 10 na Moravě a jeden ve Slezsku.

V rámci reformované církve se naopak debatovalo o jejím potencionálním odstátnění a posílení demokratického charakteru i odpovědnosti jednotlivých sborů i jejich členů (tzv. čáslavské zřízení). Tyto návrhy neprošly a obě protestantské církve zůstaly závislé na státu, třebaže ten nadále fakticky protežoval římské katolíky; nespokojenci s touto závislostí založili v roce 1880 Svobodnou reformovanou církev (viz Církev bratrská). Likvidace snah o spojení českých evangelíků vedla současně k posílení konfesionální výlučnosti obou větších protestantských církví, s určitým zpožděním kopírující situaci ve většině ostatních evropských zemí. Zejména duchovní obou církví – jako byl luterán Karel Eduard Lány (1838–1903) nebo kalvinisté Jan Karafiát (1846–1929) či František Šebesta (1844–1896) – sázeli na vlastní výlučnost a horlivě prosazovali také nárok svých církví na údajné dědictví české reformace, zatímco běžní věřící často neviděli konfesionální hranice tak ostře. Vedle důsledného konfesionalismu se uplatňovaly i liberální postoje (např. Ferdinand Císař, 1850–1932) a na okraji evangelické menšiny, ne však bez vlivu na ni stáli i konvertité typu T. G. Masaryka (1850–1937). Přátelé a žáci posledně uvedených, stejně jako novější cestovatelé po Evropě a světě, kde již vedle konfesionalismu poznali také první ekumenické tendence, se potom na začátku 20. století začali zapojovat do nových snah o spojení evangelíků na nacionálním základě. Historik Ferdinand Hrejsa (1867–1953) k němu dal významný podnět důkazem, že většina historické utrakvistické církve byla schopná dohody a souručenství různých duchovních proudů, čímž měla zaujmout „modernější“ postoj než představitelé obou větví evropské reformace.

Spojení evangelických církví umožnil vznik Československé republiky. Hned 17.–18. prosince 1918 se v Praze sešli představitelé českých evangelických sborů a odhlasovali jejich spojení ve snaze vytvořit národní evangelickou církev (těchto zakládajících sborů bylo 117), která by opustila obě dosavadní vyznání ve prospěch České konfese z roku 1575 a Komenského edice bratrského Počtu z víry z roku 1662; v předsněmovních jednáních se uvažovalo i o tom, že by nová církev závazně nepřijala vůbec žádnou konfesi. Spojená církev se měla nazývat Evangelickou církví bratrskou, ale protože tento název již užívala Jednota bratrská, musel být změněn na Českobratrská církev evangelická (ČCE). Tvůrci sjednocení přitom předpokládali, že k nové církvi – jejímž formálním členem byl i nově zvolený prezident T. G. Masaryk – rychle přestoupí většina obyvatelstva. To se však nestalo, z tehdejšího výstupového hnutí z římskokatolické církve mnohem víc těžila Církev československá (husitská) a ke sjednocené evangelické církvi přestoupilo jen několik desítek tisíc osob. Vzhledem k její velikosti však nešlo o zanedbatelný počet a liberální protestantismus se současně rozšířil i do oblastí, kde dosud prakticky neexistoval (jihozápadní Čechy). Na druhou stranu spojení českých sborů do „národní“ církve vyvolalo také protichůdné reakce: do české církve se „nevešly“ německojazyčné sbory (těch tehdy bylo 58), ani česko-německo-polskojazyčné sbory v české části Těšínského Slezska, jimž vadilo opuštění luterské konfese (šlo o 6 sborů, k jejich historii viz Slezská církev evangelická a. v.) – podobně jako slovenským luteránům, kteří nepodlehli vábení ČCE a ponechali si samostatnost, stejně jako další menší protestantské církve, rovněž neúspěšně zvané ke sjednocení.

Českobratrská církev evangelická zůstala nicméně dominantní protestantskou církví v západní části nové republiky s výrazně nadproporčním vlivem na veřejné dění. Nešlo přitom jen o přímý vliv církve a jejích představitelů (voleným nejvyšším představitelem, synodním seniorem, byl prakticky po celé meziválečné období Josef Souček, 1864–1938), jako spíš o nepřímé působení jejích členů ve veřejné sféře, školství, kultuře a dalších oblastech. Svůj díl na tom měla i nově založená (1919) Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, která měla vychovávat budoucí evangelické duchovní, a která svou vědeckou činností i společenským vlivem výrazně zasahovala do veřejného dění; mezi její profesory patřili teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969), biblista František Žilka (1871–1944), historikové F. Hrejsa a František Michálek Bartoš (1879–1972) a další. Vedle toho ČCE v Olomouci zřídila „vyšší odbornou“ Misijní školu (1923–39) a její členové učili na řadě vysokých škol (např. semitolog Bedřich Hrozný, 1879–1952). Církev samotná byla reorganizována, v jejím čele stanula volená synodní rada (zpočátku „synodní výbor“) a byly promíšeny a nově uspořádány dosavadní senioráty. Kromě efektivnější správy (do počátku druhé světové války měla církev už 166 sborů) za tím stála i vědomá snaha odstranit někdejší konfesionální hranice, což ovšem v praxi vedlo k rychlému potlačení menšinového luterství. Prvky luterské zbožnosti (především zpívaná liturgie, uspořádání a výzdoba kostelů apod.) zůstaly na úrovni „folklorních specifik“ několika tradicionalistických sborů, zatímco organizační, bohoslužebné i praktické záležitosti celé církve se formovaly v kontinuitě převládající reformované tradice. Poněkud odlišně tomu bylo v případě teologie. Třebaže ČCE zakládali převážně liberálně uvažující teologové se silnými nacionálními důrazy, tento proud v církvi postupně uvadal. Od konce dvacátých let se mnohem výrazněji prosazovala mezinárodně a ekumenicky, současně však vyznavačky orientovaná dialektická teologie (J. L. Hromádka, s odlišnými důrazy také např. Slavomil C. Daněk, 1885–1946, a další). Hromádka společně s filosofem Emanuelem Rádlem (1873–1942) organizovali přednášky, spolek Akademická YMCA i vydávání časopisu Křesťanská revue (1927–39, obnoven 1946), čímž na sebe strhli pozornost velké části nejen evangelické mládeže a vytvořili solidní ideové a společenské zázemí, z nějž český protestantismus čerpal ještě dlouho po druhé světové válce.

Byla-li Českobratrská církev evangelická „hradní“ církví první Československé republiky, s jejíž ideologií byla úzce spojena (přes odpor kritiků jako byli J. Karafiát nebo J. L. Hromádka), němečtí evangelíci se v této republice ocitli v mnohem horším postavení. Jejich sbory zůstaly jako „odpad“ po vzniku ČCE a současně jim nebylo dovoleno užší spojení s jazykově i konfesně (drtivá většina německojazyčných evangelíků byla luterány) blízkými církvemi v Rakousku, případně Německu. Ohledy na reformovanou menšinu je vedly k tomu, že i oni se vzdali augsburské konfese, čímž si rozkmotřili slezské a slovenské luterány. Když chtěli v roce 1919 vytvořit Německou evangelickou církev v Československé republice, název jim zablokovali německojazyční evangelíci na Slovensku. Nezbylo než se uchýlit k názvu Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien, často se užívá zkratka DEK), s nímž byla církev po komplikovaných jednáních se státem v roce 1923 definitivně uznána. I tato církev byla v nových poměrech reorganizována, v jejím čele stanul volený církevní prezident (po celou dobu tento úřad zastával Erich Wehrenfennig, 1872–1968). Současně však platilo, že nedošlo k vytvoření plnohodnotné církevní infrastruktury. Církev disponovala jen nižším školstvím (ČCE se svých triviálních a měšťanských škol i učitelského ústavu naopak úplně vzdala – zůstala jí jen teologická fakulta) a její budoucí duchovní museli studovat v cizině, pokud vůbec nešlo o cizí státní příslušníky. Přišla rovněž o vliv na veřejnou sféru a státní orgány, jako početně nevelká konfesní menšina v nacionálně odlišné společnosti se musela cítit ve dvojí diaspoře. Přesto nadále rostla, alespoň počtem sborů (v meziválečném období vzniklo 11 nových sborů). Za této situace nepřekvapuje, že někteří němečtí evangelíci setrvali ve velkoněmeckých tužbách a začali podporovat pronacistickou sudetoněmeckou politiku; formálním evangelíkem přitom byl i Konrad Henlein, který změnil vyznání před sňatkem s evangeličkou. Církev jako celek se však politicky neangažovala a byli-li někteří její duchovní členy či sympatizanty nacistického hnutí, další zase udržovali spojení s německou protinacistickou Vyznávající církví.

Po připojení tzv. Sudet (československého pohraničí) k Německé říši a Polsku na základě Mnichovské dohody se Německá evangelická církev ústy svých představitelů proklamativně postavila na stranu hitlerovského Německa, současně však udělala maximum pro zachování vlastní samostatnosti. K Německé evangelické církvi byla víceméně z donucení připojena teprve v roce 1940 a i pak se snažila o zachování autonomního postavení a co možná minimální politickou angažovanost. Mezi duchovními i členy církve se samozřejmě našli aktivní nacisté, ale stejně tak bojovníci proti nacistickému režimu; většina církve se k němu zřejmě z náboženských důvodů stavěla spíše chladně a ústupky některých říšských evangelíků jim byly proti mysli. Mnozí členové církve rovněž nadále udržovali kontakty se svými českými souvěrci. Nutno však konstatovat, že jde o předběžné hypotézy, situace (bývalé) Německé evangelické církve v období druhé světové války dosud nebyla systematicky historicky zkoumána. Po skončení války byla církev českými úřady postavena mimo legalitu, počítalo se s jejím zánikem v souvislosti s vyhnáním („odsunem“) českých Němců. S tím se smířilo i dosavadní církevní vedení, které současně vyjádřilo zájem na převedení veškerého církevního majetku v Československu na věroučně a mnohdy i osobně nejbližší Českobratrskou církev evangelickou. Československá vláda ovšem nesouhlasila a různé politické strany naopak podporovaly dva hlavní soupeře v boji o konfiskovaný majetek Německé evangelické církve – ČCE a Církev československou (husitskou); obě církve si nakonec rozdělily zhruba polovinu tohoto majetku, menší část připadla ještě několika dalším církvím, zbytek necírkevním subjektům. Právní postavení Německé evangelické církve bylo vyřešeno až po komunistickém převratu v roce 1948, kdy byla zrušena se zpětnou platností k roku 1945 (zákon č. 131/1948 Sb.). Většina jejích členů v té době již žila v Německu nebo Rakousku (patrně nejznámějším „pozůstalým“ byl pozdější biskup Rakouské evangelické církve Oskar Sakrausky, 1914–2006; v Německu byla založena i „vzpomínková“ Johannes-Mathesius-Gesellschaft), jednotlivci vyňatí z odsunu obvykle vstoupili do sborů ČCE; v několika českých evangelických sborech se příležitostně konaly německojazyčné bohoslužby přinejmenším do šedesátých let.

S dramaticky změněnou situací po odstoupení tzv. Sudet, resp. i později po německé okupaci zbytku Česko-Slovenska, se musela vyrovnávat i ČCE. Byla-li právě tato církev úzce spjata s ideologií a étosem první republiky, musela po jejím zániku čelit nejen rétorickým útokům a rozhodně došlo ke zhoršení jejího postavení. Situaci přitom ještě zhoršilo úmrtí synodního seniora Součka i jeho nástupce Kamila Nagye (1873–1939), který úřad zastával pouhé tři měsíce. Volba jeho nástupce Josefa Křenka (1885–1949) byla přitom i určitou postojovou demonstrací, protože Křenek prožil podstatnou část svého života ve Spojených státech a byl i americkým občanem. Jiní evangeličtí teologové naopak v tomto období z obav před perzekucí odešli do exilu, často právě do Spojených států, a církev jako celek se musela vyrovnat s nastávajícími společenskými změnami. Kolaborace se jí až na výjimky vyhnula, častější – i když rovněž menšinové – bylo zapojení evangelíků do odboje domácího i zahraničního („Pobožný střelec“ Václav Morávek, 1904–1942). Většina církve se nicméně politice vzdálila a žila vlastním náboženským životem, byť omezovaným vnějšími restrikcemi. Jejich nejvýraznějším porušením byla systematická výchova budoucích duchovních prostřednictvím pololegálních kurzů pořádaných Synodní radou po uzavření českých vysokých škol; až na výjimky v nich nemohli učit sledovaní profesoři někdejší Husovy fakulty, jejich „náhradníci“ se tím naopak kvalifikovali k tomu, aby po válce mohli stanout po jejich boku (např. F. M. Dobiáš, 1907–1972, Rudolf Říčan, 1899–1975, J. B. Souček, 1902–1972). Nejvyšší laický představitel církve, synodní kurátor (1939–50), sociolog a demograf Antonín Boháč (1882–1950) odmítl deklarovat pronacistická stanoviska a byl proto fakticky zbaven úřadu a konfinován mimo Prahu v rodných Lišicích.

Po skončení války došlo k rychlé obnově církve, která se současně zapletla do tahanic o majetek Německé evangelické církve i snah o mocenské pohlcení Augšburské církve evangelické (viz Slezská církev evangelická a. v.). Vnitřní názorová pluralita vedla k tomu, že v církvi bylo poměrně hodně levicově orientovaných osobností, ale stejně tak i jejich ideových odpůrců. Vládnoucí síly se po komunistickém převratu snažily využít levicových a pro-komunistických věřících a členů ČCE, ale podařilo se jim to spíše výjimečně. Nejviditelnějším případem byl dlouholetý děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (vzniklé transformací Husovy fakulty, viz níže), světoznámý teolog J. L. Hromádka, který proklamoval spolupráci křesťanů a marxistů. Řada dalších osobností naopak fakultu musela opustit, mnozí věřící nebo duchovní byli vězněni, aktivní členkou evangelické církve byla i nespravedlivě odsouzená a popravená politička Milada Horáková (1901–1950). Situace však rozhodně nebyla černobílá a k Hromádkovi jako učiteli a teologovi se hlásili i členové tzv. Nové orientace, teologického hnutí mladších bohoslovců, usilujících od konce padesátých let o aktivní, nikoli však konformní působení křesťanů v politice a veřejném životě – čímž se dostávali do přímé konfrontace s komunistickým režimem (např. Jan Čapek, * 1934, Alfréd Kocáb, 1925–2018, Jan Šimsa, 1929–2016, J. S. Trojan, * 1927). V tomto období došlo rovněž k připuštění ordinace žen (1953), v církvi diskutované již v meziválečné době.

Představitelé ČCE i celá církev se výrazně angažovali v „obrodném procesu“ druhé poloviny šedesátých let a/nebo maximálně využívali obnovených, třebaže limitovaných náboženských svobod. Teologové z Komenského fakulty i další se účastnili dobově velice ozvučných dialogů křesťanů s marxisty, k nimž fakulta (resp. její studentská domovina v Jirchářích) dokonce poskytla prostory. Synod proto jednoznačně odmítl invazi vojsk Varšavské smlouvy a nastupující režim tzv. normalizace. Neostalinistický režim se církvi revanšoval nezřídka tvrdšími postihy než v padesátých letech. Obzvlášť výrazně byla pronásledována Nová orientace, zejména po svém prolnutí s Chartou 77, i další evangeličtí duchovní však byli zbavováni státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, studenti byli vylučováni ze studia teologické fakulty apod. I když postižení měli obvykle velkou podporu souvěrců v místních sborech, konformní vedení církve se za ně nedokázalo postavit a podobně konformní byl i profesorský sbor Komenského fakulty – třebaže současně trvalo odborně neobyčejně vysoké a i mezinárodně uznávané renomé fakulty (z mladších učitelů připomeňme biblistu Miloše Biče, 1910–2004, religionistu Jana Hellera, 1925–2008, historika Amedea Molnára, 1923–1990, nebo biblistu Petra Pokorného, 1933–2020). Na sklonku komunistického režimu církev zasáhlo evangelikální hnutí, spojené především s působením vikáře Dana Drápala (* 1949) v pražském sboru Na Maninách – ve svobodných poměrech se tento sbor s ČCE rozešel (viz Církev Křesťanská společenství).

Stejně jako evangelická církev uvítala „Pražské jaro“, plnou vahou se postavila i na stranu listopadové revoluce a spolupodílela se jak na pádu komunistického režimu, tak na následné společenské a politické obnově. Řada evangelíků byla organizátory Občanského fóra, mnozí z nich i později zůstali aktivní v politice. Méně šťastným činem byl vstup tehdejšího synodního seniora (1987–90) Josefa Hromádky (* 1936) do federální vlády ve funkci místopředsedy. Cílem zřejmě mělo být symbolické odčinění proticírkevních represí a spoluúčast církví na cestě k svobodě (ve vládě byli i významní zástupci římskokatolické církve), avšak souběh nejvyšší církevní a vládní funkce byl mnoha nejen evangelíky rozhodně odsuzován a Hromádkovu renomé nepřidalo ani jeho brzké odhalení jako tajného spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti. Podobně se i v dalších oblastech ukázalo, že církev poněkud přecenila své síly a její intelektuální a společenský vliv už dávno nedosahuje a zřejmě ani nemůže dosáhnout meziválečných parametrů. Do České republiky se sice vrátili mnozí emigranti (nejviditelnější byli asi kazatel a písničkář Svatopluk Karásek, * 1942, a filosof Erazim Kohák, 1933–2020) a i další členové církve veřejně vystupovali k celé řadě otázek, byla obnovena církevní diakonie, církev se výrazně zapojila do kaplanské služby v armádě a ve věznicích, později i v nemocnicích, rozvíjely se další formy společenského působení přesahující církevní hranice. Výrazně disproporční postavení (členů) ČCE v českém kulturním a společenském životě se však již neobnovilo. Ani církev jako celek v masově odcírkevněné společnosti nevyvolává větší pozornost, počet jejích členů i sborů přitom v souvislosti s demografickým vývojem postupně klesá. Třebaže do církve vstoupila řada nových konvertitů, nezřídka veřejně známých osobností, je třeba konstatovat, že liberální protestantismus umožňující širokou paletu náboženských představ i forem zbožnosti (jednotlivé evangelické sbory nebo i jejich části se v těchto ohledech dost výrazně odlišují) svou společenskou přitažlivostí v devadesátých letech a na prahu třetího tisíciletí zjevně zaostával za evangelikálními formami zbožnosti, oslovujícími mnohem větší počet zájemců. Teologicky liberální tendence ČCE se projevují například v přístupu ke genderovým otázkám, homosexuálům nebo jinověrcům a imigrantům ze zemí Třetího světa; jako kontroverznější je v církvi vnímáno, vedou-li i k liberálním postojům a osobnostem v politice, s nimiž se ne všichni věřící mohou ztotožnit.

Součástí ČCE se na přelomu tisíciletí stala početně sice nevelká, ale symbolicky významná skupina věřících Jednoty bratrské. Podobně další české protestantské církve, byla i Jednota bratrská v tomto období ovlivněna evangelikalismem. Cha­rismatická „vlna“ evangelikalismu k ní dosáhla už v období náboženské nesvobody na konci sedmdesátých let 20. století a vliv tzv. charismatického hnutí se projevoval stále silněji i ve svobodných letech devadesátých. Soužití pietisticky a charismaticky orientovaných členů bylo v této době sice diskutováno například i na synodech, ale v duchu tradiční doktrinální tolerance Jednoty ne­bylo dlouho chápáno jako nutně konfliktní. Během devadesátých let začal ovšem mezi charismatickými evangelikály narůstat význam některých prvků tzv. neocharismatic­kého hnutí. Jednalo se především o tzv. evan­gelizaci boží mocí (tedy o misii se spektakulár­ními zázračnými projevy), překřtívání jednou již pokřtěných, zavedení neformál­ního úřadu apoštolů vybavených autoritou nad přísluš­níky různých křesťanských denominací a o vliv tzv. teologie prosperity. V obavě před důsledky vlivu neocharismatického hnutí přistoupilo vedení Jednoty bratrské (Úzká rada a biskup) roku 1998 k pozastavení duchovenské služby Evaldu Ruckému (*1959), hlavnímu představiteli této vlny, a vyzvalo církev k zásadnímu teologickému rozhovoru za asistence evropských biskupů. Podle výkladu současné Jednoty bratrské k tomuto rozhodnutí ovšem došlo v rozporu s církevními řády. Stoupenci neocharismatické zbožnosti každopádně získali většinu na následujícím církevním synodu, takže synod odvolání Ruckého odmítl, ustanovil komisi, která jej zbavila obvinění z autoritářských tendencí, a změnil složení Úzké rady. V důsledku změny vedení došlo k vylou­čením i dobrovol­ným odcho­dům z církve. Roku 1999 bylo pět sborů Jednoty bratrské zrušeno a následující rok byl zrušen další, někteří kazatelé byli propuštěni ze zaměstnání, jiným nebyla prodloužena pracovní smlouva. Tímto způsobem se mimo českou Jednotu bratrskou ocitl i její jediný tehdejší biskup Adolf Ulrich (1909–2002).

Pro členy Jednoty bratrské, kteří nesouhlasili s její neocharismatickou orientací a fakticky se ocitli mimo její strukturu, byl usnesením 30. synodu Českobratrské církve evangelické v listopadu 1999 zřízen nový, Ochranovský seniorát. Přešlo do něj sedm sborů dřívější Jednoty bratrské (z původního cel­kového počtu 22) a později se připojila dvě další místní společenství. Usnese­ní synodu tak navá­zalo na úvahy a jednání o spojení Českobratrské církve evangelické a Jednoty bratrské, případně i dalších protestantských denominací, které probíhaly v meziválečném období, největší intenzity dosáhly brzy po druhé světové válce, v následujících letech však v podstatě ustaly. Jejich neúspěch byl přitom způsoben nedůvěrou menší církve, že se podaří uchovat svébytnost její zbožnosti a sborové kázně, stejně jako příliš hegemonickými snahami představitelů Českobratrské církve evangelické. K aktuálnímu spojení, které ovšem nemusí být konečné, vedla víceméně nutnost, nebylo by však možné bez dobré vůle na obou stranách. Situaci v Jednotě bratrské po jejím synodu roku 1998 se pokoušely ovlivnit výkonné orgány světové církve Unitas frat­rum a přijaly řešení (deklarované jako prozatímní), na jehož základě zůstaly obě části původní Jednoty bratrské součástí celosvětové Unitas fratrum. Přímá právní nástupkyně Jednoty bratrské nadále tvoří českou provincii a sbory Ochranovského seniorátu ČCE se staly distriktem evropské kontinentální provincie, respektive od roku 2013 misijní provincii Evropského regionu.

Organizace církve

Základní jednotkou tradičních evangelických církví je místní sbor, spravovaný jak voleným duchovním (farářem), tak voleným staršovstvem (presbytery). Sbor ovšem není úplně samostatný, ale podléhá kontrole vyšších církevních orgánů, které byly v rakousko-uherské monarchii osobní a jmenované (zemští superintendenti, konsistoře) a po vzniku Československa se staly kolektivními a volenými (synod, reprezentovaný synodním výborem/radou). Organizační zřízení ČCE je v tomto smyslu presbyterně-synodním, kdy je kombinován princip volby a delegace církevních orgánů a institucí. Sbor je přitom definován místním společenstvím věřících, do roku 1956 existovaly i tzv. sbory filiální – prostorově oddělené autonomní součásti místního sboru, obvykle s vlastní modlitebnou a často i s odděleným hospodářstvím, které však hlavně z ekonomických důvodů nedisponovaly vlastním farářem. Filiální sbory byly nahrazeny již dříve existujícími kazatelskými stanicemi – místy konání bohoslužeb, která však nemají žádnou organizační samostatnost.

V mimouherské části Habsburské monarchie (pozdějším Předlitavsku) evangelické církve po tolerančním patentu řídily a reprezentovaly císaři přímo odpovědné a jím jmenované konsistoře, v roce 1861 nahrazené C. k. vrchní evangelickou církevní radou (v Rakouské republice toto uspořádání zůstalo zachováno i po roce 1918). Zvláštní postavení i konsistoř měla Ašská superintendence, do Rakouské evangelické církve právně a organizačně včleněná teprve v roce 1870. Vrchní evangelické církevní radě podléhaly jednotlivé zemské superintendence, a to pět a později sedm superintendencí augsburského vyznání (včetně české a moravskoslezské, z nichž česká byla v roce 1901 rozdělena na jazykově českou a jazykově německou) a tři, později čtyři superintendence helvetského vyznání (včetně české a moravské), v jejichž čele stál doživotně jmenovaný superintendent. Superintendence se podobným způsobem dělily na menší správní obvody – senioráty. Senioři i superintendenti přitom byli jmenováni z řad farářů daného obvodu a své úřady zastávali nad rámec běžných farářských povinností, neměli ani žádné úřední sídlo. I když po roce 1861 došlo k pokusům o kolektivní projednávání a řízení církevních záležitostí (seniorátní konventy), reálnou řídící moc v církvi vykonávali právě senioři a superintendenti. Neměli ovšem příliš volné ruce, protože mohli jednat jen v intencích nařízení vrchní církevní rady (která např. schvalovala faráře jednotlivých sborů, povolovala vznik nových sborů, řídila finanční toky v církvi), která plně podléhala státním zájmům.

Vznik Československa, resp. Českobratrské církve evangelické (v Německé evangelické církvi tomu bylo obdobně) vedl k odstranění těchto státních vlivů a k demokratizaci církevního provozu (včetně toho, že z „dvojí cti hodných pánů farářů“ se šmahem stali „bratři faráři“). Nejvyšším církevním orgánem se stal synod, na který byli delegováni zástupci všech sborů, přičemž synod na šest let volí výkonný orgán – synodní výbor (od roku 1921 šestičlenný), v roce 1931 přejmenovaný na synodní radu. V čele synodního výboru/rady stojí nejvyšší duchovní představitel církve – synodní senior, a nejvyšší laický představitel – synodní kurátor. Na nižší úrovni podobně funguje (seniorátní) konvent, seniorátní výbor, senior a seniorátní kurátor, v každém sboru pak sborové shromáždění, staršovstvo (presbyterstvo), farář a kurátor. Kromě nejvýznamnějších organizačních i teologických otázek celocírkevního významu, diskutovaných a řešených na synodech, je pro správu církve důležitý zejména střední článek – senioráty. Ty vznikly transformací původních rakouských seniorátů na území Čech, Moravy a českého Slezska, jejichž počet byl zvýšen z 8 na 12 (v roce 1925 přibyl nový seniorát), a nově reorganizovány v roce 1953. Tehdejších 13 seniorátů funguje nezávisle na změnách územněsprávního členění i výrazné disproporčnosti dodnes, jedinou změnu představovalo zřízení Ochranovského seniorátu k roku 2000.

Církevní sbory

	sbory církve a. v.	sbory církve h. v.
1785	38	55
1850	42	57
1880	66	66
1890	70	71
1900	76	77
1910	97	83
1918	102	85
	sbory DEK	sbory ČCE
1920	59	124
1930	68	161
1940	69	172
1950	--	247
1960	--	271
1970	--	272
1980	--	272
1990	--	264
2000	--	263
2010	--	250
2020	--	250

Údaje do roku 1918 včetně zahrnují celé Čechy (a to včetně Ašska), Moravu a české Slezsko. Po roce 1920 již nejsou uváděny sbory, které vytvořily Augšburskou církev evangelickou (viz heslo Slezská církev evangelická).

Církevní zařízení

Záměr vybudovat v Praze středisko českých evangelíků, které by překračovalo konfesionální hranice (původně šlo ovšem jen o projekt reformované církve), se objevil na konci 19. století, v roce 1912 příslušný spolek zakoupil dům v Jungmannově ulici, který po první světové válce předal ČCE. Dům byl nazván Husovým domem a ve dvacátých a třicátých letech prošel významnými přestavbami, sídlí v něm vedení (synodní rada) ČCE a další církevní instituce, v letech 1953–95 rovněž teologická fakulta.

Evangelické církve, resp. ČCE vydávaly velké množství církevních periodik. Již v osmdesátých letech 18. století se objevily evangelické kalendáře, znovu pak v polovině 19. století a soustavně od jeho posledních dekád: Orloj (1869–76, 1881–1917) a Hus (1891–1917), vedle několika efemérnějších. Na ně navázal unionovaný kalendář Komenský (1918–19), resp. Kalich (1920–21), od roku 1922 nahrazený oficiálním dodnes vycházejícím Evangelickým kalendářem. První časopisecké pokusy se objevily už v revolučních čtyřicátých letech 19. století (časopisy Česko-bratrský hlasatel, 1849–50, a Česko-bratrský-věstník, 1850–51), následovány řadou periodik po uvolnění cenzury v šedesátých letech. Nejvýznamnější z nich byly reformované Hlasy ze Siona (1861–1916) a augsburský Evanjelický církevník (1870–1918, v roce 1919 pod titulem Za pravdou); dlouhodobě vycházela také Českomoravská (později Českobratrská) jednota (1899–1941), Český bratr (1886–1915), Evanjelické listy (1877–1918) a Hus (1889–1943). V ČCE se oficiálním časopisem stal nový Český bratr (od roku 1924 do současnosti), pro mládež vycházel časopis Bratrstvo (1921–42, 1946–48, 1969–72, 1999–2013, 2014–18 pod titulem Nota nebe). Z dalších časopisů lze uvést alespoň liberální Kalich (1911–14, 1917–42) a novoortodoxní Křesťanskou revui (1927–39, od 1946 do současnosti). Po druhé světové válce se objevil pokus českých a slovenských evangelíků o společný odborný teologický časopis Theologia evangelica (1948–51), nahrazený cizojazyčným Communio viatorum (od 1958) a fakticky i transformovanou Křesťanskou revuí, v roce 1995 doplněnými o Teologickou reflexi.

Uvedení (i další) periodika a velké množství evangelické náboženské literatury vycházelo v množství nakladatelství, komerčních i různě spřízněných s církví. V roce 1921 ČCE založila dodnes fungující církevní nakladatelství Kalich, v období komunistického režimu vydávající pod hlavičkou Ústředního církevního nakladatelství. Dalšími ČCE blízkými nakladatelstvími jsou v současnosti především EMAN, Mlýn a Zdeněk Susa.

Evangelické církve, resp. jednotlivé sbory v „dlouhém“ 19. století provozovaly vlastní triviální, někdy i měšťanské školy; některé z nich vznikly hned po vydání tolerančního patentu, další zejména po vydání protestantského patentu – jejich počet překročil stovku. Tyto školy většinou postupně získaly „právo veřejnosti“, dnešními slovy plnou akreditaci. Jejich provoz, i když na něj ve druhé polovině 19. století přispíval stát, však pro sbory byl ekonomicky velmi náročný a proto postupně svolovaly s převedením škol na obce, nebo je samy rušily. Vznik Československa, v němž se čeští evangelíci cítili plně zabezpečeni státními školami, tento proces urychlil. Poslední církevní škola ČCE v Horní Krupé zanikla v roce 1930, naproti tomu Německá evangelická církev ještě v období druhé světové války provozovala šest škol. Po roce 1989 vznikla jediná základní škola přímo zřízená ČCE, Bratrská škola v Praze 7.

Vyšší evangelické školy (gymnázia, učitelské ústavy) se v (pozdějším) Předlitavsku dlouho nacházely především v českém Slezsku, v Těšíně (dnes polský Cieszyn), případně Bílsku (Bielsko-Biała). Prvním ústavem podobného druhu v Čechách byl reformovaný učitelský ústav v Čáslavi, otevřený v roce 1872 (jeho zakladatelem a prvním ředitelem byl Karel Utíkal, 1839–1877). Ústav roku 1873 získal právo veřejnosti a od roku 1910 na něm hospitovaly také dívky. V roce 1921 byl předán státu, budova však zůstala ve vlastnictví církve a po restituci se po roce 2000 stala centrem diakonie. Další jakousi „vyšší odbornou“ teologickou školu, Misijní školu, ČCE zřídila v Olomouci; tato škola fungovala v letech 1923–39. Vedle toho rakouské evangelické církve/ČCE provozovaly několik studentských ubytoven (Hradec Králové, Praha, Tábor aj.), usnadňující studentům z řad jejich členů středoškolská studia – a současně je kontrolující a chránící před „negativním“ vlivem společnosti. Zvláštním případem na úrovni internátní střední školy byl rovněž dívčí výchovný ústav v Krabčicích, založený Václavem Šubertem (1825–1885) v roce 1864. Ústav sloužil zároveň jako sirotčinec a zanikl zásahem komunistického státu v roce 1951. Následujícího roku byl v jeho prostorách zřízen domov důchodců, církvi protiprávně odebraný v roce 1960, a navrácený roku 1991. V současnosti ČCE provozuje pět středních a vyšších odborných škol, tzv. Evangelických akademií v Brně, Náchodě, Olomouci (původně v Kroměříži) a v Praze.

Rovněž teologická vysoká škola, pokud vůbec existovala, byla dlouho mimo území českých zemí – oběma vyznáním společná Evangelická teologická kolej/fakulta. Několik jejích učitelů pocházelo z českých zemí a/nebo se hlásilo k české národnosti, v okamžiku zániku Rakouska-Uherska šlo o praktického teologa G. A. Skalského (1857–1926), který přešel na Husovu fakultu, a teologa Josefa Bohatce (1876–1954), který zůstal ve Vídni a stal se proto teologem světového formátu. V Praze byla zákonem č. 197/1919 Sb. z. a n. zřízena Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, jako plnoprávná neuniverzitní vysoká škola vychovávající evangelické a další nekatolické duchovní. Na fakultě mohly od počátku studovat i ženy, ačkoli ještě dlouho nezískaly právo vikářské nebo farářské ordinace, a v roce 1935 byla zřízena zvláštní sekce pro Církev československou (husitskou) (prvního učitele měla již od roku 1923). V roce 1939 byla Husova fakulta se všemi ostatními českými vysokými školami uzavřena, to trvalo až do konce druhé světové války. Vládním nařízením č. 112/1950 Sb. byla fakulta rozdělena na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, kam přešla většina učitelů (někteří komunistickému režimu obzvlášť nepohodlní byli ovšem penzionováni nebo propuštěni) a která nadále sloužila ČCE a několika menším protestantským denominacím, a Husovu československou bohosloveckou fakultu, fakticky nově zřízenou pro Církev československou (husitskou). I když byla v období vlády komunistického režimu Komenského fakulta vnímána jako významné nezávislé intelektuální centrum se širokým (i mezinárodním) respektem, nebo právě proto, nevyhnula se represivním zásahům státní moci. Vedení fakulty bylo nuceno ke konformitě, rétorickým vyjádřením podpory vládnoucímu režimu (nejvýrazněji v tzv. Teologických tezích učitelů Komenského fakulty z roku 1977, jimiž profesoři odsoudili Chartu 77 i prakticky jakoukoli občanskou angažovanost) a dokonce k demonstrativnímu vylučování studentů; někteří učitelé byli evidování jako tajní spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti. Obě nekatolické fakulty i Římskokatolická teologická fakulta byly zákonem č. 163/1990 inkorporovány do Karlovy univerzity. Evangelická teologická fakulta, což je stávající název Husovy/Komenského fakulty tím současně ztratila přímou vázanost na ČCE a její učitelský sbor postupně výrazně doplnily osoby hlásící se k jiným konfesím. Fakulta zprvu sídlila v Salvátorském kostele a pak v Klementinu, po druhé světové válce krátce v budově zrušené Německé techniky v Konviktské ulici. V letech 1953–95 fakulta sídlila v Husově domě v Jungmannově ulici, od roku 1995 v paláci Marathon v Černé ulici.

Evangelické církve již od konce 19. století provozovaly několik sociálních ústavů (sirotčinců, starobinců), v českém Slezsku dokonce vlastní nemocnici. Diakonická činnost se rozvíjela po první světové válce, kromě přímých církevních služeb také prostřednictvím spolku Česká diakonie (založen 1903 v Praze, provozoval střediska v Kostelci nad Černými lesy a v Praze). Hlavní střediska byla v Krabčicích a Myslibořicích, po druhé světové válce církev převzala i diakonii Německé evangelické církve v Sobotíně; menší sociální ústavy církev nebo sbory spravovaly v Čáslavi, Mladé Boleslavi, Táboře a Vsetíně. Všechna tato zařízení byla církvi odebrána v padesátých, nejpozději na počátku šedesátých let 20. století a buď zrušena, nebo nadále provozována státem. Po roce 1989 došlo k jejich restituci. Dostala je do správy Diakonie ČCE, založená již v červnu 1989, která v roce 2020 provozovala celkem 25 středisek, 6 speciálních škol a 1 mateřskou školu. I když je Diakonie zřizovaná a částečně dotovaná církví, jde o samostatný právní subjekt.

Kromě škol a sociálních zařízení evangelické církve od tolerančního patentu mohly zřizovat také vlastní hřbitovy. K první vlně jejich zřizování došlo hned na konci 18. století a znovu v padesátých letech 19. století, v obou případech v souvislosti s římskokatolickým odporem vůči pohřbívání jinověrců na církví vlastněné tzv. zádušní hřbitovy. Před rokem 1918 bylo v českých zemích 96 augsburských (příp. unionovaných) a 131 reformovaných hřbitovů, z nichž 171 připadlo Českobratrské církvi evangelické, jež k nim v meziválečném období zřídila 10 dalších, 37 hřbitovů připadlo Německé evangelické církvi a 19 nynější Slezské církvi evangelické a. v., která v meziválečném období vybudovala 1 nový hřbitov. I když zřizování evangelických hřbitovů v meziválečném období neustalo, jeho frekvence se snížila, protože tehdejší legislativa umožnila pohřbívat mrtvé prakticky na všechny dostupné hřbitovy nezávisle na jejich vlastnících. To ještě podtrhla nařízení komunistického režimu, který církevní hřbitovy fakticky a někdy i právně vyvlastnil. V současnosti je v České republice 145 hřbitovů ve vlastnictví Českobratrské církve evangelické a 35 hřbitovů Slezské církve evangelické a. v., zejména v prvním případě však většinu z nich církev sama nespravuje.

Počet věřících

	církev a. v.	církev h. v.	ČCE	DEK
1880	157856	98828	--	--
1890	168658	104581	--	--
1900	190791	111973	--	--
1910	231525	122565	--	--
1921	150687	3080	231199	--
1930	--	--	290994	130981
1940	--	--	--	--
1950	--	--	401729	6400
1960	--	--	--	--
1970	--	--	--	--
1980	--	--	--	--
1991	--	--	203996	--
2001	--	--	117212	--
2011	--	--	51858	--
2021	--	--	32577	--

Údaje podle sčítání lidu za celé české země v dobovém vymezení. Počet evangelíků a. v. v roce 1921 zahrnuje jak členy budoucí Německé evangelické církve, tak Augšburské církve evangelické, tak slovenské luterány; obě poslední skupiny nejsou nadále uváděny. Při sčítání lidu v roce 2021 se významný počet osob (27 149) přihlásil k blíže nespecifikované "protestantské/evangelické víře, což někteří interpreti chápou jako přihlášení k Českobratrské církvi evangelické.

Literatura

Auslanddeutschtum und evangelische Kirche 1936–37. Ch. Kaiser, München 1936–37.
Erich BERNARD: Die rechtliche Organisation der Evangelischen in Böhmen seit dem Beginn unrer Geschichte. M. Niemeyer, Halle 1939.
František BEDNÁŘ: Památník Českobratrské církve evangelické. Českobratrská církev evangelická a její senioráty a sbory na stezkách minulosti a na prahu přítomnosti. Kalich, Praha 1924.
Gottlieb BIERMANN: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. Prag 1897.
Ilja BURIAN – Jiří MELMUK – Eva MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ (eds.): Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na  Moravě. Oliva, Praha 1995.
Cesta církve I. – VIII. ČCE, Praha 2009–17.
Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické. ÚCN (Kalich), Praha 1969.
Církev v proměnách času. 1969 – 1999. Sborník Českobratrské církve evangelické. Kalich, Praha 2002.
Olga FEJTOVÁ – Jiří PEŠEK: „Reflexion der böhmischen und europäischen konfessionellen Tradition in frühneuzeitlichen böhmischen bürgerlichen Bibliotheken.“ Bohemia 48, 2008, s. 29–53.
Eva FIALOVÁ: Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické. Kalich, Praha 2008.
Emanuel HAVELKA: Protestantské školství v Čechách a na Moravě. Dědictví Komenského, Praha 1910.
Heimat und Kirche. Festschrift für Kirchenpräsident D. Wehrenfennig. Johannes Mathesius Gesellschaft, Heidelberg – Wien 1963.
Maria HEINKE-PROBST: Die Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, M)ahren und Schlesien 1918–1938 (–1946). Identitätsuche zwischen Nationalität und Bekenntnis. Kirchhof & Franke, Leipzig – Berlin 2012.
Jiří HOBLÍK: „České evangelictví.“ Dingir 11, 2008, 2, s. 44–46.
Jiří JUST – Zdeněk R. NEŠPOR – Ondřej MATĚJKA et al.: Luteráni v českých zemích v proměnách staletí. Lutherova společnost, Praha 2009.
Georg LOESCHE: Geschichte des Protestantismus im vormaligen und im neuen Österreich. J. Klinkhardt, Wien – Leipzig 1930.
Zdeněk Jan MEDEK: Na slunce a do mrazu. První čas josefinské náboženské tolerance v Čechách a na Moravě. ÚCN (Kalich), Praha 1982.
Eva MELMUKOVÁ: Patent zvaný toleranční. Mladá fronta, Praha 1999.
Karol MICHEJDA: Dzieje Kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim. Towarzystwo ewangelickie, Cieszyn 1909.
Peter MORÉE – Jiří PIŠKULA: „Nejpokrokovější církevní pracovník.“ Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969. Eman, Benešov 2015.
Zdeněk R. NEŠPOR: Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska. Kalich, Praha 2009.
Zdeněk R. NEŠPOR: Století evangelických časopisů, 1849–1948. Časopisy v dějinách „lidových“ protestantských církví v Čechách a na Moravě. Kalich, Praha 2010.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Evangelické kalendáře v ‚dlouhém‘ 19. století.“ Český lid 97, 2010, 2, s. 113–143.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Mizení náboženství z veřejného prostoru. Kostely, kaple, modlitebny a fary Německé evangelické církve.“ Lidé města 13, 2011, 3, s. 397–441.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Evangelické hřbitovy v Česku: nekrogeografická perspektiva.“ Geografie 121, 2016, 1, s. 187–207.
Zdeněk R. NEŠPOR: „České evangelické tisky toleranční doby (1781–1861).“ Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum (Sborník NM, řada C – Literární historie) 63, 2018, 3–4, s. 9–15.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Sto let Českobratrské církve evangelické a Církve československé (husitské): Náboženské organizace, společenská poptávka a racionalita řízení.“ Český časopis historický 116, 2018, 4, s. 1059–1078.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Tradice a konstrukce tradice české reformace v novodobých protestantských církvích.“ Národopisná revue 29, 2019, 2, s. 115–123.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Bez slávy i bez diskuse, aneb ordinace žen v českých církvích.“ Lidé města 22, 2020,1, s. 37–58.
Zdeněk R. NEŠPOR a kol.: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Scriptorium, Praha 2010.
Zdeněk R. NEŠPOR a kol.: Malý slovník českých nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století. Kalich, Praha 2019.
Jiří OTTER – Josef VESELÝ: První sjednocená církev v srdci Evropy. Českobratrská církev evangelická. Kalich, Praha 1992.
Herbert PATZELT: Geschichte der evangelischen Kirche in Österreichisch-Schlesien. Laumann, Dülmen 1989.
Jiří PEŠEK: „Reformační konfesionalisace v Německu 16.-17. století. Publikace a diskuse 80. a 90. let.“ Český časopis historický 96, 1998, s. 602–610.
Jiří PEŠEK: „Proměny utrakvistického kultu v předbělohorské době aneb Jan Hus v knihovnách pražských měšťanů na přelomu 16. a 17. století.“ In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno 2003, s. 691–699.
Jiří PEŠEK: „Pražské kontexty tvorby české konfese 1575.“ Documenta Pragensia XXXIII, 2014, s. 95–103.
Miroslav PFANN: „Nová orientace“ v Českobratrské církvi evangelické v letech 1959–1968. Z. Susa, Středokluky 1998.
Pomůcka ke studiu historie Českobratrské církve evangelické a jejích sborů. SR ČCE, Praha 1982.
Jan ROSKOVEC – Ota HALAMA (eds.): Sto let evangelické teologické fakulty v Praze. ETF UK, Praha 2019.
Rudolf ŘÍČAN: Vyznání a vyznavači. Z historie českého protestantismu XIX. století. KSML, Praha 1940.
Oskar SAKRAUSKY (ed.): Die Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien I. –VI. Johanes-Mathesius Vg., Heidelberg – Wien.
Milena ŠIMSOVÁ (ed.): Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války. Kalich, Praha 2003.
Milena ŠIMSOVÁ: V šat bílý odění. Zápasy a oběti Akademické Ymky 1938–1945. Eman, Benešov 2005.
Jan TOUL: Jubilejní kniha českobratrské evangelické rodiny. K 150letému výročí Tolerančního patentu 1781–1931. České Budějovice 1931.
Oskar WAGNER: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche um hwerzogtum Teschen 1545–1918/20. H. Böhlau, Wien – Köln – Graz 1978.

Oficiální internetové stránky: https://www.e-cirkev.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

---

Viz též heslo Českobratrská církev evangelická (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)