křesťanství (JKI-K)

křesťanství Světově rozšířené monoteistické náboženství, blízké judaismu a islámu. Vyznačuje se vírou v jediného Boha a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista, považovaného za Božího syna a Mesiáše. Zákl. posvátným textem k. je bible, sestávající ze Starého zákona, který křesťané sdílejí s judaismem, a Nového zákona, který je specificky kř. částí. K. je nejrozšířenějším náboženstvím světa. Dominuje především v Evropě, Americe, Austrálii, v řadě zemí Afriky a v některých zemích Asie; ve většině zbývajících států má alespoň menšinové zastoupení. Stejně tak i počtem vyznavačů je k. největším svět. náboženstvím; křesťané, jejichž počet se odhaduje přibližně na 1,5 miliardy, tvoří necelou třetinu svět. populace. Početně nejvýzn. proudy k. představují katolicismus, protestantismus a pravoslaví, které se dále štěpí do mnoha dílčích skupin. K. vzniklo ve druhé čtvrtině 1. stol. v prostředí žid. Palestiny, ovládané Římany. Pův. jádro tvořily různorodé skupiny vyznavačů Ježíše Krista, kterého v duchu žid. tradice považovaly za náb. učitele a mesiáše. Podle převažujícího proudu byl Ježíš jako syn Boží po smrti na kříži vzkříšen a vzat na nebe. Ještě v 1. století, zejm. díky misijním aktivitám Pavla z Tarsu, k. překročilo původní rámec judaismu a přiklonilo se k universálnímu pojetí misie šířící se antickým Středomořím. Proces vydělování z judaismu byl v zásadě ukončen během 1. pol. 2. stol., kdy již bylo k. přijímáno jako svébytné náboženství s pevnou soc. strukturou v čele s biskupy. Koncem 2. stol. byla ustálena zákl. podoba Nového zákona. Přestože se křesťané pokoušeli široce oslovit většinové pohanské obyvatelstvo řím. říše, byli ze strany řím. moci sledováni s nedůvěrou. Pronásledování křesťanů mělo sice nesystematický, spíše nárazový charakter, avšak hluboce ovlivnilo raně kř. imaginaci, jež se uplatnila zejména v kultu mučedníků. Obrat v postavení k., šířícího se doposud především ve městech, nastal ve 4. stol. (konstantinovský obrat). 313 vydali císařové Konstantin I. Veliký a Licinius tzv. milánský edikt, kterým zrovnoprávnili k. s ostatními náboženstvími řím. říše. Změny završil císař Theodosius I. Veliký, který 380 prohlásil k. za státní náboženství a zahájil potlačování pohanství. Propojení k. se státní mocí přineslo rozsáhlé změny v círk. struktuře, která navázala na administrativní členění impéria a tradice řím. práva, stejně jako v kultu, který sice zachoval pův. jádro rituálního života, spočívající v křtu a eucharistii, avšak rozšířil se o nově ustálené svátky (Velikonoce, Vánoce) a uctívání narůstajícího počtu světců (kult svatých). Intervence polit. moci také významně utvářely věroučné spory a mnohdy ovlivňovaly i průběh ekum. koncilů, které autoritativně vymezovaly hranici mezi ortodoxií a herezí. Prvních sedm ekum. koncilů, konaných ve 4.-8. stol. a uznávaných záp. i vých. církví, stanovilo základy kř. dogmatiky, které zůstaly dominantní věroučnou pozicí až do současnosti. Jejich jádrem je víra v Trojici boží – Otce, Syna a Ducha svatého (odmítnutí arianismu), v božskou a lidskou přirozenost v jedné osobě Ježíše Krista (odmítnutí nestorianismu, monofyzitismu a monotheletismu), kanonizovaný text Nového zákona a princip apoštolské sukcese v úřadu biskupa. V důsledku christologických sporů se od ortodoxního proudu oddělily staré východní církve, jež se přiklonily k nestorianismu (nestoriánská církev), monofyzitismu (koptská, etiopská a arménská církev, jakobité) a monotheletismu (maronité); jejich další rozvoj byl však záhy utlumen šířením islámu.

Další štěpení křesťanství ovlivnila rozpadající se řím. říše. Zatímco lat. západní k. se na troskách Západořím. říše přimklo k papežství, které s centrem v Římě stabilizoval Řehoř Veliký, řec. východní k. se mohlo opřít o cézaropapismus pokračující Byzantské říše s centrem v Konstantinopoli (Cařihradu, dnešním Istanbulu) a rozvinout vlastní teologii i liturg. praxi. Narůstající věroučné i liturg. rozdíly mezi kř. Západem a Východem se vyhrotily ve sporu o filioque, který 1054 vyústil velkým círk. schizmatem mezi záp. (katolickou) církví a vých. (pravoslavnou) církví. Vzájemná klatba mezi řím. papežem a cařihradským patriarchou byla odvolána až 1965. Oba proudy v té době již charakterizovalo plně rozvinuté mnišství, vycházející z egypt. kořenů ve dvou základních podobách poustevnického života v individuálním odloučení (eremita) a společného života v klášteře (cenobité). Zatímco ve vých. církvích mnišství vycházelo z řehole Basilia Velikého a zůstalo v podstatě jednotné, v kat. církvi se zpočátku opíralo především o řeholi Benedikta z Nursie, avšak záhy se diferencovalo do mnoha řádů s rozdílnými řeholemi. Mnišské řády sehrály významnou roli při christianizaci barbarské Evropy za hranicemi někdejší řím. říše, která byla v zásadě dokončena kol. 1000. Přibližně v téže době bylo z Byzantské říše christianizováno Rusko s pozvolna se prosazující ambicí „třetího Říma“. Narůstající moc řím. papežů vedla ke snaze obnovit kř. vliv na Předním východě, obsazeném od 7. stol. muslimy. Série křížových výprav, vedených od konce 11. stol. za osvobození Svaté země, však skončila neúspěchem. Stabilizace záp. křesťanství ve 13. stol., provázená rozvojem městské kultury ztělesněné ve stavbě gotických katedrál, přinesla také rozkvět univerzit. Na jejich půdě se postupně formovala scholastika jako nová podoba kř. teologie, nahrazující pozdní patristiku a vyrovnávající se s dědictvím řec. filosofie zprostředkované kř. i žid. myslitelům muslimskými učenci.

Pád Cařihradu 1453 pod tlakem osmanských Turků vedl nejen k zániku Byzantské říše a citelnému oslabení východního k., ale díky odchodu byzantských učenců vzdělaných v řečtině také zásadně ovlivnil formování záp. humanismu. Řada humanistů, zvláště v zaalpské části Evropy, spatřovala v tomto „novém učení“ možný nástroj reformy církve, zbytnělé v boji o světskou moc. Humanisté přinesli nejen intelektuální nástroje reformy v podobě překladů bible do nár. jazyků, ale také důraz na vnitřní zbožnost a etický obrat. Přes určité anticipace ve valdenství (valdenští) a husitství (tzv. první reformace) přivodilo dalekosáhlé změny teprve vystoupení Martina Luthera v Německu na poč. 16. století. Během 1. pol. 16. stol. změnila protest. reformace mapu kř. Evropy. Reformátoři jako Jan Kalvín, Martin Bucer a Ulrich Zwingli přinesli reformu do Švýcarska, odkud se kalvinismus dále šířil především do Nizozemí a Skotska. Podobně zasáhlo něm. luterství zejména skandinávské země. V Anglii došlo 1534 k roztržce mezi papežem a angl. králem Jindřichem VIII., která vedla ke vzniku protestantsky orientované anglikánské církve. Kat. reakce na reformaci jednak směřovala k vnitrocírk. reformě, jednak k potlačování protestantismu v tradičních kat. zemích. Na obojím úsilí se valnou měrou podílel nově založený řád jezuitů. Zákl. směrnice pro vnitřní reformu i protireformaci, platné v principu až do 20. stol., poskytl římkat. církvi tridentský koncil (1545-1563). Nové úsilí římkat. církve směřovalo od 17. stol. do zámořských misií v Jižní a Stř. Americe stejně jako v Indii, Číně a Japonsku. Podobně expandovaly v 17. stol. protest. církve do Sev. Ameriky v důsledku koloniálních výbojů Anglie a Nizozemí či protireformačního tlaku v Evropě. Jak protestantismus, tak katolicismus se pak v průběhu 18. a 19. stol. podílely na koloniálním impaktu do Afriky a dalších zemí Asie. Růst empirických věd a soc.-polit. otřesy konce 18. stol. formovaly nový racionalismus v podobě osvícenství, které proměnilo pohled na vztah státu a náboženství a odmítlo svrchovanost teologie jako akademické disciplíny. Katolické i protestantské k. ztrácelo pod tlakem osvícenských požadavků polit. vliv a bylo zatlačováno do soukromé sféry. Zatímco protestantismus hledal východisko v liberální teologii, katolicismus odmítl její obdobu v katolickém modernismu a setrvával na tradičním pojetí církve, utvrzeném závěry 1. vatikánského koncilu (1869-1870). Průlom přineslo až jednání druhého vatikánského koncilu (1962-1965), na němž se římkat. církev v duchu aggiornamenta otevřela souč. světu a proklamovala aktivní podíl na řešení jeho nejtíživějších problémů stejně jako větší otevřenost vůči odlišným proudům k. a jiným náboženstvím. Přes rozsáhlé aktivity naplňující myšlenku ekumenismu, institucionálně reprezentovaného především Světovou radou církví, se současné k. potýká s řadou problémů. K nejzásadnějším patří proměňující se struktura tradičních církví ve prospěch obyvatelstva rozvojových zemí, pokračující sekularizace, případně odliv stoupenců k alternativním formám religiozity ve vyspělém světě, misijní soupeření s islámem v Africe, proměny asijského k. apod.

Dalibor Papoušek