Církev československá husitská

Církev československá husitská

Církev československá husitská, často zkracovaná CČSH, je oddělenou „národní“ katolickou církví. Jako Církev československá (CČS) vznikla na počátku roku 1920 odchodem části duchovních a věřících z Římskokatolické církve, poté co tato církev odmítla uznat jejich reformistické požadavky. Ještě téhož roku církev dosáhla státního uznání. Během několika let se stala druhou největší českou církví a začala působit také na Slovensku a mezi českými emigranty ve Spojených státech; v současnosti je třetí největší církví v České republice, na Slovensku je její rozšíření minimální. Nekonfesní modernistické prvky v učení Církve československé postupně ustupovaly nacionálním a tradičněji křesťanským náboženským důrazům, v roce 1971 církev doplnila svůj název na Církev československá husitská. V současnosti jde o spíše liberálně orientovanou křesťanskou církev stojící někde mezi římským katolicismem a liberálním (tradičním) protestantismem. Požívá všech tzv. zvláštních práv.

Historie Církve československé (husitské)

Kořeny církevního rozkolu, z nějž vznikla Církev československá, sahají k tzv. katolickému modernismu přelomu 19. a 20. století. Jednotliví duchovní nebo laici nespokojení s věroukou nebo náboženskou praxí římskokatolické církve se samozřejmě vyskytovali mnohokrát dřív, většinou však byli z církve bez dalšího vytlačeni, sami vystoupili nebo se naopak církevnímu učitelskému úřadu a disciplíně podřídili; až na rozsáhlé secese typu evropské reformace, oddělení starokatolických církví a podobně šlo také spíše o jednotlivce nebo malé skupiny. Poměrně rozsáhlé hnutí katolické moderny sdružovalo teology a duchovní žádající věroučnou a praktickou modernizaci a liberalizaci církve, počínaje kázní a distribucí moci mezi kněžími, až po revizi církevního učení a (pojímání) Bible. Modernistická teologie se uplatnila především ve Francii, Spojeném království a v Itálii, zprostředkovaně i v Německu, a i když se v žádném případě nestala oficiálním církevním učením, její sociální prvky došly uplatnění během pontifikátu Lva XII. (v úřadě 1878–1903, encyklika Rerum novarum z roku 1891). Následující papež Pius X. (v úřadě 1903–14) však modernismus ostře odmítl (encyklika Pascendi Dominici gregis a dekret Lamentabili sane exitu, obojí 1907) a všichni římskokatoličtí kněží museli nadále skládat přísahu, že s touto herezí nemají nic společného. Stoupenci modernismu se dílem podřídili, dílem z církve vystoupili – k obojímu došlo i v českých zemích, kde část zejména mladšího, často i umělecky orientovaného kléru recipovala modernistické myšlenky z Německa. V římskokatolické církvi tak setrvali například literáti Jidřich Šimon Baar (1869–1925), Sigismund Bouška (1867–1942), Karel Dostál-Lutinov (1871–1923) a Xaver Dvořák (1858–1939) nebo politik Jan Šrámek (1870–1956), církev opustili publicisté František Loskot (1870–1932) a Ladislav Kunte (1874–1945) nebo budoucí sociolog Inocenc Arnošt Bláha (1869–1960).

Přestože byla katolická moderna jako ideový a církevněreformistický proud potlačena (jako literární směr do jisté míry trvala i nadále, přirozeně bez tohoto označení), mnozí její stoupenci se sice navenek podřídili, ale myšlenek na reformu římskokatolické církve se nevzdali. Další popud jim dalo úzké sepětí církve s Rakouskem-Uherskem během první světové války, údajný protičeský charakter vyšších církevních hodnostářů a všeobecné národní nadšení po vzniku Československé republiky. Myšlenky na liberalizační, modernizační a demokratizační reformu církve tak po první světové válce mezi částí českých duchovních znovu ožily, ozývaly se hlasy po revizi dogmatiky, náboženské praxe (zavedení českých bohoslužeb) a rozvolnění dosavadních pravidel kněžského chování (demokratizace církevní správy, volba biskupů, odstranění celibátu). Takto orientovaní kněží v roce 1919 znovuzaložili Jednotu katolického duchovenstva (první takový spolek existoval již v letech 1902–07), jíž předsedal J. Š. Baar; mezi další organizátory patřil například spisovatel a bratr ministra železnic Bohumil Zahradník-Brodský (1862–1939). Nedočkali se však souhlasu biskupů a naopak nově ustanovený pražský arcibiskup František Kordač (v úřadě 1919–31) vystupoval ostře protimodernisticky. Ani poselství Jednoty k papeži (byl jím Benedikt XV., úřadující 1914–22) v červenci 1919 nepřineslo než odmítnutí jakýchkoli změn v teologii nebo církevním právu. Jednota katolického duchovenstva se začínala rozpadat, respektive radikálněji orientovaní reformisté nebyli spokojeni s váhavým a podřizujícím se postojem její většiny. V září 1919 proto založili samostatný Klub reformního duchovenstva. Další vyhrocení situace nastalo o Vánocích 1919, kdy reformisticky orientovaní kněží i přes arcibiskupův zákaz sloužili mši česky (standardní liturgie byla tehdy výlučně latinská) a byli za to z římskokatolické církve exkomunikováni.

8. ledna 1920 se v Praze sešla schůze Klubu reformního duchovenstva, jíž se účastnilo 215 kněží. Během schůze došlo k hlasování o setrvání v římskokatolické církvi a většina 140 účastníků je odmítla, tím byla založena Církev československá (rozkol samozřejmě odsoudili představitelé Římskokatolické církve, i představitelé Jednoty katolického duchovenstva, ta však byla záhy rozpuštěna). Nově založená církev zdůraznila svůj křesťanský charakter, přihlásila se k tradici Cyrila a Metoděje, Jana Husa a českých bratří, s výjimkou bohoslužebného jazyka si ponechala bohoslužebné a další zvyklosti římskokatolické církve, usilovala však o větší organizační demokracii a další změny. V tomto smyslu vydala veřejná prohlášení a snažila se na svou stranu získat představitele nového státu i veřejnost. Hlavními organizátory byli Zahradník-Brodský, Karel Farský (1880–1927), Matěj Pavlík (1879–1942) a Rudolf Pařík (1889–1961), většina původních modernistů a reformistů se naopak při vědomí církevního rozkolu stáhla zpět. Kněží, kteří se k Československé církvi přihlásili, s sebou obvykle přivedli i část svých farníků, docházelo k záborům kostelů a dalších nemovitostí Římskokatolické církve, které musely řešit pořádkové jednotky a nakonec soudy. Stát sice Československou církev rychle uznal (15. září 1920), avšak prozatím (až do poloviny dvacátých let) nepovolil její působení na Slovensku a odmítl vyjít vstříc jejím ekonomickým požadavkům. Velké nadšení neprojevili ani vnější pozorovatelé z řad veřejně činných osob, kteří vznik církve z různých důvodů vesměs kritizovali. Na druhou stranu církev poměrně rychle početně rostla a na rozdíl od podobných snah v jiných nástupnických zemích po Rakousku-Uhersku (Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko) se stala reálnou náboženskou veličinou českých zemí.

Zakladatelé Církve československé usilovali o spojení se zahraničními církvemi, zpočátku nejbližší se jim přitom zdála srbská pravoslavná církev. Po určitých jednáních došlo k vysvěcení Matěje Pavlíka biskupem pravoslavné církve (1921, přijal jméno Gorazd), uvažovalo se o pravoslavném svatořečení Jana Husa. Současně však v rodící se československé církvi sílily hlasy odmítající pravoslaví jako příliš exotický a pramálo moderní náboženský směr, volající spíše po návratu k původnímu modernismu a jeho dalšímu rozšíření. Tento proud reprezentoval především Farský, který spolu s Františkem Kalousem (1881–1965) v roce 1922 vydal Československý katechismus, mnohými považovaný za překračující hranice křesťanství. Příručka například tvrdila, že Bůh je „živý zákon světa“, odmítla učení o Duchu svatém jako třetí osobě Trojice a vymezila mu místo božího nadšení v lidech, Ježíše považovala jen za největšího z proroků, mezi nimiž uváděla i Muhammada, Buddhu nebo Konfucia. Kolem Farského a Kalousova katechismu nastala zjevná roztržka, protože Pavlík (dlící ovšem na mnohaměsíční misijní cestě ve Spojených státech) a část církve jej odmítla, stejně jako představitelé srbského pravoslaví, zatímco část jej naopak schválila (pražská a východočeská diecézní rada). V církvi nastal rozkol a boj obou směrů i jejich různých představitelů o vliv, trvající až do června 1924. Tehdy Pavlík se svými stoupenci Církev československou opustil a začali budovat Pravoslavnou církev.

Převládnutí Farského směru symbolizovala i volba tohoto organizátora nejvyšším představitelem církve – nově zřízený úřad patriarchy (Farský jej zastával v letech 1924–27). Podobně bylo v modernistickém duchu rezignováno na apoštolskou posloupnost a biskupové byli prostě voleni. Církev si však současně ponechala řadu bohoslužebných a organizačních zvyklostí římskokatolické církve. Farský se ukázal jako skvělý organizátor, pod jehož vedením byly položeny základy organizační i náboženské konsolidace církve; jejími dalšími významnými představiteli byli teologové Josef R. Stejskal (1894–1946) a Alois Spisar (1874–1955) nebo biskupové František Kordule (1885–1940), Gustav Adolf Procházka (1872–1942) a Ferdinand Stibor (1869–1956). Aby dostála svému jménu, církev se ve druhé polovině dvacátých a ve třicátých letech rozšířila i na Slovensko, kde vzniklo necelých dvacet náboženských obcí; většina jejích členů byli ovšem na Slovensku žijící Češi. Církevnímu provozu výrazně uškodila brzká smrt patriarchy Farského (1927, kremace jeho těla se stala mediálně viditelnou podporou tohoto způsobu pohřbívání), po níž se vedení církve ujal G. A. Procházka (patriarcha 1928–42). I když v mnoha ohledech pokračoval ve Farského stopách (správa téměř tří set církevních obcí, budování jejich bohoslužebných prostor, pokusy o zřízení teologické fakulty), kvůli jeho autoritativnímu způsobu vedení docházelo ke konfliktům a vnitřním rozkolům v církvi. Tato situace pokračovala i během druhé světové války, kdy církvi nebylo dovoleno znovuobsazení úřadu patriarchy a byla vystavena silnému tlaku na součinnost nebo dokonce organizační připojení k pronacistickým německým křesťanským proudům. Současně byla v letech 1940–45 nuceně přejmenována na Církev českomoravskou, církevní obce na Slovensku byly zrušeny již v roce 1939 a po válce už nebyly obnoveny (resp. došlo jen k obnově bratislavské obce, která však zůstala duchovensky neobsazena).

Poválečnou očistu a konsolidaci církve vedla v letech 1945–46 kolektivní Ústřední národní správa (M. Novák – předseda, F. Hub, M. Kouřil, V. Lorenc, V. Molkup, F. Roháč, F. Soukup), která na jednu stranu odstranila některé přetrvávající i aktuální organizační problémy, na druhou stranu si však v mnohém vyrovnávala účty s ideovými a mocenskými oponenty a církev jako celek orientovala silně levicově. Představitelé tohoto mocenského centra výrazně podpořili také expanzi do znovupřipojeného pohraničí, kde usilovali o získání co největšího podílu majetku postupně likvidované Německé evangelické církve (viz Českobratrská církev evangelická); podobně církev získala řadu synagog. S podporou levicových stran, především národních socialistů a komunistů se to sice podařilo, avšak mnohé nově založené církevní obce se ukázaly jako dlouhodobě neživotné. Podobně i mnozí představitelé radikální levice v církvi a jejím vedení brzy po komunistickém převratu církev opustili, přičemž někteří z nich se dokonce přímo zapojili do proticírkevního boje (F. Hub, V. Ekart, O. Pešková-Kounovská, V. Průša, V. Vyšohlíd).

Úplnou konsolidaci přinesla až likvidace národní správy a volba teologa Františka Kováře (1888–1969) třetím patriarchou církve (v úřadě 1946–61); podobně byly obsazeny dosud vakantní biskupské stolce. Církev sice zůstala výrazně levicově orientována a do značné míry podpořila nástup komunistického režimu, s nímž i nadále spolupracovala, odmítla se však vzdát svých náboženských zásad a souručenství s komunistickým režimem rozhodně nebylo bezproblémové. Současně, i když právě Kovář patřil spíše ke svobodněkřesťanskému křídlu uvnitř církve (vstoupil do ní teprve v roce 1925), v období jeho patriarchátu započal postupný návrat československé církve k ortodoxněji křesťanské věrouce – dílo teologů Otty Rutrleho (1908–1976) a především Zdeňka Trtíka (1914–1983). V roce 1947 církev umožnila kněžské svěcení žen. Je ovšem otázkou, nakolik Kovář reálně církev řídil, zvlášť v pozdějších letech svého patriarchátu. Zůstal sice jejím oficiálním, byť nepříliš výrazným představitelem, byl však výrazně omezován a korigován činností státních orgánů církevního dozoru i vůči nim vstřícnými představiteli kléru. Jeden z nich, pražský biskup Miroslav Novák (1907–2000), již zmiňovaný v souvislosti s poválečnou národní správou, Kováře ostatně v úřadu patriarchy záhy nahradil (1961–90). Pod Novákovým vedením pokračovalo přibližování církve církvím protestantským: v roce 1964 vstoupila do Světové rady církví a v roce 1971 přijala název Církev československá husitská (tento trend vyvrcholil v roce 1994 připojením k tzv. Leuenberskému společenství evropských protestantských církví).

Byť v různých dobách existovala různě silná (vždy však menšinová) církevní opozice, v zásadě lze konstatovat, že Církev československá (husitská) s komunistickým režimem spolupracovala a v rámci možností daných státní ateizační politikou z toho čerpala určité výhody. Její čtvrtý patriarcha Novák byl viditelným a velice angažovaným proponentem komunismu. Tato konformita však nechránila některé duchovní a členy církve před postihy za „přílišnou náboženskou horlivost“ a/nebo protirežimní činnost, stejně jako nechránila církev před postupným úbytkem věřících. Církev československá husitská zřetelně stárla a řada náboženských  obcí fakticky zanikla kvůli úbytku věřících. Také náboženská správa Slovenska (resp. jediné tehdy existující bratislavské obce) byla obnovena teprve v roce 1988. Tyto negativní trendy se po roce 1989 podařilo zvrátit jen částečně. Důvodem přitom mohly být i četné skandály, s nimiž se církev musela vyrovnávat: odhalení spolupráce některých církevních představitelů s komunistickou Státní bezpečností, finanční machinace, schizma spojené s oddělením Apoštolské episkopální církve katolické v letech 2001–02 (případně i pozdější a jinými osobami tvořené Církve husitské), vynucená rezignace patriarchy Jana Schwarze (* 1958) v roce 2005, suspenze a rezignace pražského biskupa Karla Bicana (1951–2019) v roce 2007. Naopak volbu Jany Šilerové (* 1950) olomouckou biskupkou, první ženou v takto vysoké církevní funkci ve východní Evropě, přijala veřejnost spíše kladně (úřad zastávala v letech 1999–2013).

Přes její velikost – dlouho šlo o druhou největší a od devadesátých let 20. století o třetí největší českou církev – Církev československá (husitská) a její členové výrazněji nezasáhli do veřejného života v českých zemích. Jejich působení zůstalo vesměs omezeno na náboženskou oblast (kromě již uvedených teologů je možné zmínit feministickou teoložku Anežku Ebertovou (1923–2009), teologa Zdeňka Kučeru (1930-2019), nebo církevního historika Miloslava Kaňáka (1917–1985)), byť to neznamená, že by členové církve nevynikli také v dalších oblastech. Sluší se připomenout alespoň sochaře Františka Bílka (1872–1941), malíře Jana Dědinu (1870–1955), sochaře J. V. Duška (1891–1966), překladatele Antonína Hartla (1885–1944), hudebníka Zdeňka Lukáše (1928–2007), básníka Františka Nechvátala (1905–1985), hudebníka J. F. Píchu (1889–1977), výtvarníka K. V. Skálu (1908–2001), demografa Vladimíra Srba (1917–2006), hudebního skladatele Aloise Treglera (1900–1971), sochaře Jana Znoje (1905–1950) a další. Veřejně nejviditelnějším znakem církve jsou nicméně její monumentální, mnohdy architektonicky výrazně pojaté modernistické chrámy (často nazývané Husovy sbory). Na jejich budování, k němuž v meziválečném období církev někdy mohla užívat státní a další subvence, se podíleli nejpřednější doboví architekti. Charakteristickým rysem se přitom stalo i umístění kolumbárií do těchto objektů, k němuž v takové míře nepřistoupila žádná jiná česká církev.

Religionistická charakteristika Církve československé (husitské)

Církev Československou husitskou řadíme mezi reformní katolické církve, přičemž jejím specifikem je poměrně dlouhé hledání vlastního místa v rámci křesťanství. Zatímco liturgická praxe nebyla vývojem příliš dotčena, v teologii se církev postupně vzdálila myšlenkám nej-výraznější osobnosti ze svých zakladatelů, Karla Farského, a přiblížila se k liberálnímu protestantismu, takovému, jaký nalezneme v anglikánské církvi nebo v severských národních luterských církvích.

Jak je uvedeno v předchozím oddíle, Československý katechismus Karla Farského a Františka Kalouse z roku 1922 nezachovává tradiční křesťanské pojetí Boha jako Trojice: Boha chápe neosobně pouze jako ducha, čistou pravdu a živý zákon, Ježíše jako jednoho z proroků, jejž „my“ (v naší kultuře a době) uznáváme nejvyšším prorokem, a Ducha svatého jako boží nadšení v člověku. Úkolem člověka je podle Katechismu sjednocovat se s Bohem po vzoru Ježíše Krista, pochopit pravdu a vytvořit shodu svého jednání s božím zákonem. V katechismu je nápadný důraz na mravnost a na českou duchovní tradici. Zmíněni jsou „českoslovenští národní proroci“ Cyril, Metoděj, Hus a Komenský a také buditelé, jež zastupuje Palacký. Katechismus krátce cituje Husa, Komenského a Palackého a shrnuje také čtyři pražské artikuly. Na několika místech jsou zřetelné modernistické důrazy na soulad víry se současným vzděláním, kulturou a vědou. První článek Ústavy církve československé pak kromě husitské tradice odkazuje též na křesťanské učení prvních sedmi koncilů a na Nicejsko-cařihradské vyznání víry. V preambuli Ústavy se hovoří o naplňování současného mravního a vědeckého snažení Duchem Kristovým.

Další teologickou normou se stalo Učení náboženství křesťanského pro věřící církve českoslo-venské, které připravil Alois Spisar a které přijal první řádný sněm církve roku 1931. Podle této věroučné směrnice se církev řídila dalších čtyřicet let. Během nich, a zvláště za války se církev více orientovala na porozumění Bibli a na věroučné a praktické důsledky, které z této biblické orientace vyplývaly. Tento směr způsobil diskusi, a ta nakonec přinesla vznik nového věroučného dokumentu, Základů víry.

Oproti Československému katechismu vznikaly Základy víry dlouhou dobu a v rozhovoru uvnitř církve. V letech 1954–1958 byl dokument připraven, roku 1958 poprvé vydán, v následujících letech diskutován a roku 1971 na VI. církevním směnu přijat jako nauková norma církve, nově pojmenované Církev československá husitská. Oproti Katechismu přitom mají Základy víry ortodoxní křesťanský půdorys s trojiční teologií ve svém centru. Charakteristickým prvkem katechismu a výrazem kontinuity teologie ze začátků církve je pojem „Duch Kristův“, jímž se rozumí Duch svatý jako autorita nad jednotlivci i církví a jímž má církev naplňovat osobní a společenský život. Církev se znovu přihlásila výslovně k Husovi a husitství, ale nejen jako k tradici s kořeny na začátku 15. století, ale také ke snaze Husa a dalších reformovat západní církev, která tehdy ještě nebyla rozdělena. Takové „dokončení české reformace“ zůstalo hlavním úkolem a posláním církve. V oficiálních dokumentech je zmíněna i tradice českobratrská. Vedle čtyř přažských artikulů je za věroučný pramen považována i Česká konfese.

Stabilizujícím prvkem církve byla při změnách její teologické orientace liturgie. Vychází z Jana Zlatoústého a římské tradice, byla ovšem Karlem Farským (a jeho následovníky) přizpůsobena specifické situaci Církve československé. Liturgie Karla Farského je v národním jazyce a sestává ze čtení Písma (Bible), jeho výkladu, modliteb a slavnosti Ježíšovy poslední večeře. Oproti katolické mši není předpokládána transsubstanciace a eucharistie není chápána jako opakování Kristovy oběti. Vysluhuje se všech sedm svátostí, světí se duchovní (jáhnové, kněží a biskupové); svátost kněžství ovšem neobsahuje předpoklad apoštolské posloupnosti. Úcta ke svatým není v církvi podporována. V některých obcích posiluje biblickou orientaci pořádání setkání nad Biblí a jejím výkladem, tzv. biblických hodin. Vedle bohoslužeb a biblického vzdělávání církev podle možností koná katechetickou a pastorační práci s dětmi a mladými lidmi, pastoraci jiných potřebných skupin obyvatelstva, misijní, sociální a charitativní činnost.

Organizace církve

Základní jednotkou je náboženská (církevní) obec, vedená farářem a radou starších. Radu starších volí celá obec, duchovní je dosazen shora, vyžaduje se však souhlas obecní rady starších. Obce jsou podle územního principu sdruženy do diecézí, v jejichž čele stojí volený biskup (biskupský úřad byl zprvu doživotní, v současnosti je volební období sedmileté – totéž platí pro úřad patriarchy) a diecézní rada. Diecéze se po organizační stránce mohou dělit na vikariáty. V čele celé církve stojí od roku 1924 patriarcha (do roku 1946 byl současně pražským biskupem, pak byly funkce rozděleny) a ústřední rada, v současnosti tvořená patriarchou, všemi biskupy, volenými laickými zástupci všech diecézí, zástupcem Husitské teologické fakulty UK a dalších církevních  orgánů. Volbu nejvyšších církevních orgánů, schvalování vnitřních předpisů apod. vykonává církevní sněm jako nejvyšší orgán církve.

Diecéze a náboženské obce

	diecéze	náboženské obce
1920	3 (1921)	312 (1922)
1930	4	247
1940	4	245
1950	6	323
1960	6	368 (1959)
1970	5	351 (1971)
1980	5	336
1990	5	314
2000	5	300
2010	5	288
2020	5	280

Pozn: V tabulce jsou uvedeny pouze náboženské obce, resp. diecéze na území dnešní České republiky. V meziválečném období měla Církev československá až 14 obcí na Slovensku, 4 na Podkarpatské Rusi a 3 ve Spojených státech (organizační vázanost amerických sborů na československou církev byla ovšem dost volná). V současnosti jde o tři obce na Slovensku a jednu v Rakousku. K ustanovení slovenské diecéze (v tabulce neuvedené) došlo v roce 2000.

Církevní zařízení

Církevní ústředí sídlí v Praze, od meziválečného období v reprezentantivní budově v Dejvicích v nynější Wuchterlově ulici. V této budově dlouho sídlila i církevní teologická fakulta, sídlí v ní rovněž další církevní orgány a místní sbor.

První generaci duchovních Církev československá nemusela vzdělávat, protože šlo o přestoupivší římskokatolické kněží. Záhy se však ukázala potřeba výchovy kněžského dorostu, zprvu (již od roku 1921) řešená studiem na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké (viz heslo Českobratrská církev evangelická). Prvním teologem z řad CČS, který na této fakultě učil, byl od roku 1925 Karel Statečný (1870–1927). S tímto podřízením evangelické církvi se ovšem vedení Církve československé nechtělo smířit (současně docházelo ke sporům mezi vedením církve a jejími dalšími představiteli na Husově fakultě) a proto usilovalo o zřízení vlastní teologické vysoké školy. Když pro to z ekonomických důvodů nezískala státní podporu, Církev československá z vlastních zdrojů v letech 1932–34 vydržovala Vysokou školu bohosloveckou. Bylo to nejen ekonomicky náročné, ale škola rovněž nezískala státní uznání jako vysoká škola, proto byla záhy likvidována a vzdělávání budoucích duchovních se vrátilo na Husovu fakultu, na níž církev od roku 1935 měla oficiální vlastní sekci (tedy garantované učitelské místo). Teologové Církve československé dvakrát zastávali úřad děkana: František M. Hník (1905–1962) v letech 1946–47 a František Kovář 1949–50. Tato situace trvala s výjimkou válečného uzavření českých vysokých škol až do roku 1950, kdy byla fakulta rozdělena: její většina dostala nové jméno Komenského evangelická bohoslovecká fakulta a nadále měla sloužit Českobratrské církvi evangelické a několika menším protestantským denominacím, menší část pro Církev československou byla reorganizována a výrazně učitelsky doplněna, dostala název Husova československá bohoslovecká fakulta. Tato fakulta byla v roce 1950 inkorporována do Karlovy univerzity jako Husitská teologická fakulta UK. Církev dále zřizuje základní uměleckou školu Harmonie v Praze 6.

Sociální práce se v Církvi československé (husitské) rozvinula již v meziválečném období. V roce 1933 vznikl církevní spolek Ústředí sociální práce, který o čtyři roky později v Jílovém u Prahy zřídil Dětský domov Dr. Karla Farského. V posledních letech války a bezprostředně po ní církev organizovala dočasná zařízení (ošetřovny, dětské ozdravovny) i na dalších místech. Ústředí sociální práce bylo nuceně likvidováno v roce 1951. Ve svobodných poměrech po roce 1989 byla sociální práce obnovena v rámci Diakonie a misie CČSH (1994), 2016 přejmenované na Husitskou diakonii. Ta má v současnosti na různých místech Čech deset středisek, nejčastěji zaměřených na službu seniorům.

V meziválečném období a krátce po druhé světové válce církev vydávala své tiskoviny v nakladatelském družstvu Blahoslav, vedle toho však i přímo pod hlavičkou církve. V období vlády komunistického režimu v nuceném podřízení Ústřednímu církevnímu nakladatelství, v současnosti pod hlavičkou církve, jednotlivých diecézí, náboženských obcí, ale i v různých více či méně spřízněných nakladatelstvích. Z periodických publikací má největší význam čtrnáctideník Právo národa (1918–20), záhy přejmenovaný na Český zápas (od 1920) a kalendář Český zápas (1922–40), respective Blahoslav (od 1941). Různé vnitrocírkevní skupiny dale vydávaly časopisy Husova liga (čtrnáctideník, 1928–31), Svoboda svědomí (měsíčník, resp. dvojměsíčník, 1928–51), Idea (měsíčník, 1930–42), Za pravdou (měsíčník, 1934–36) a Věstník náboženských obcí CČS Velké Prahy (měsíčník, 1935–39). Celocírkevní dosah měla teologická Náboženská revue CČS (čtvrtletník, resp. dvojmesíčník 1929–67), od roku 1992 nahrazená čtvrtletníkem Theologická revue.

Počet věřících

	sčítání lidu
1921	523232
1930	779672
1940	--
1950	946813
1960	--
1970	--
1980	--
1991	178036
2001	99103
2011	39229
2021	23610

Literatura

Tomáš BUTTA (ed.): Slovo víry. Odkaz života a díla profesora a děkana HBF ThDr. Zdeňka Trtíka. NO CČSH Praha 1, Praha 2003.
Tomáš BUTTA (ed.): 90 let Církve československé husitské. CČSH, Praha 2010.
Tomáš BUTTA (ed.): Karel Farský. Sborník věnovaný 90. výročí modernistického kněze, učitele a patriarchy CČSH. CČSH, Praha 2017.
Tomáš BUTTA: Církev československá husitská a její cesta dějinami s Kristovým posláním. CČSH, Praha 2019.
Ulrich DASKE: Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche in der deutschen theologischen Literatur und in Selbstzeugnissen. P. Lang, Frankfurt am Main 1987.
Karel FARSKÝ – František KALOUS: Československý katechismus. Učebnice pro mládež a věřící církve československé. Vl. n., Příbram 1922.
František M. HNÍK: Za lepší církví. Dušezpytná studie o příčinách přestupů do Církve československé. Blahoslav, Praha 1930.
Vladimír HRABA: Víra, naděje, láska. Počátky, vývoj a současnost Církve československé husitské. Královéhradecká diecéze CČSH, Hradec Králové 2017.
Jaroslav HRDLIČKA: Život a dílo prof. Františka Kováře. Příběh patriarchy a učence. L. Marek, Brno 2007.
Jaroslav HRDLIČKA: Patriarcha Dr. Miroslav Novák. Život mezi svastikou a rudou hvězdou. L. Marek, Brno 2010.
Martin CHADIMA: Gustav Adolf Procházka. II. patriarcha Církve československé (husitské) a jeho doba. Královéhradecká diecéze CČSH, Hradec Králové 2019.
Martin JINDRA: Strážci lidskosti. Dvanáct příběhů příslušníků Církve československé (husitské) vězněných po únoru 1948. NO CČSH na Starém Městě, Praha 2007.
Martin JINDRA: Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945. ÚSTR + CČSH, Praha 2017.
Miloslav KAŇÁK (ed.): Padesát let Československé církve. Sborník studií pracovníků Husovy fakulty věnovaný k půlstoletí CČS. ÚCN, Praha 1970.
Pavel MAREK: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). L. Marek, Brno 2005.
Pavel MAREK: Česká reformace ve 20. století? K zápasu Církve československé (husitské) o vizi moderního českého křesťanství v letech 1920–1924. Univerzita Palackého, Olomouc 2015.
Rudolf MEDEK: Katechismus v duchu církve československé husitské. Blahoslav, Praha 1990.
Milena MIKULECKÁ (ed.): František Bílek v Církvi československé husitské. CČSH, Praha 2000.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Pohřební zvyklosti mladé církve. Prolegomena k nekrogeografii Církve československé husitské (a pravoslavné církve) v meziválečném období.“ Lidé města 17, 2015, 3, s. 401–422.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Sto let Českobratrské církve evangelické a Církve československé (husitské): Náboženské organizace, společenská poptávka a racionalita řízení.“ Český časopis historický 116, 2018, 4, s. 1059–1078.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Bez slávy i bez diskuse, aneb ordinace žen v českých církvích.“ Lidé města 22, 2020,1, s. 37–58.
Lenka POPELOVÁ a kol.: Sbory Církve československé husitské. Arechitektonické dědictví našich regionů. ČVUT + CČSH, Praha 2018.
Ferdinand PRÁŠEK: Vznik Československé církve a patriarcha G. A. Procházka. ÚR CČS, Praha 1933.
Milan SALAJKA: Křesťanská víra a živá církev. Z duchovního a teologického odkazu prof. ThDr. PhDr. Otty Rutrleho. NO CČSH, Praha 2001.
Milan SALAJKA: Proces ustavování a duchovní správy náboženských obcí CČSH 1920 až 2000. CČSH, Praha 2003.
Martin SCHULZE WESSEL: Revolution und religiöser Dissens. Der römisch-katholische und der russisch-orthodoxe Klerus als Träger religiösen Wandels in den böhmischen Ländern und in Russland 1848–1922. Oldenbourg, München 2011.
Alois SPISAR: Ideový vývoj Církve československé. Nástin. ÚR CČS, Praha 1936.
Vladimír SRB: Statistická příručka Církve československé. ÚR CČS, Praha 1949.
David TONZAR: Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská. Karolinum, Praha 2002.
Zdeněk TRTÍK: Cesta k Bohu. Úvahy nad učením CČS. Rada starších CČS, Praha 1947.
Zdeněk TRTÍK: Úvod do theologie Církve československé. ÚCN (Blahoslav), Praha 1963.
Rudolf URBAN: Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche. J. G. Herder Institut, Marburg 1973.
Základy víry Církve československé husitské se Stručným komentářem. Církev československá husitská, Praha 2014.

Oficiální internetové stránky: https://www.ccsh.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

---

Viz též heslo Církev československá husitská (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)