Pravoslavná církev

Pravoslavná církev

Pravoslavné křesťanství se výrazně dotklo české historie již před více než jedenácti sty lety, ale novodobá obec těchto křesťanů se začala formovat teprve na konci 19. století. Jejich působení na území současné České republiky bylo sice povoleno tolerančním patentem Josefa II. roku 1781, v roce 1864 získali formální rovnoprávnost vzhledem k římskokatolické církvi, skutečné a trvalé církevní společenství však na českém území nevzniklo. Jeho zárodek představoval teprve spolek Pravoslavná beseda, založený v roce 1903, který se po vzniku Československa na základě dřívějšího zákonného povolení transformoval do pravoslavné církve. Česká pravoslavná církev byla prakticky zdecimována za heydrichiády a poválečná obnova vzešla zejména z pravoslavných reemigrantů z východní Evropy. Rovněž současný vysoký nárůst počtu pravoslavných věřících, který se týká i Ruské pravoslavné církve, je způsoben především migracemi z těchto oblastí. Autokefalitu získali čeští a slovenští pravoslavní křesťané z politických důvodů od ruské pravoslavné církve roku 1951; cařihradský ekumenický patriarchát ji ovšem uznal teprve v roce 1998.

Historie pravoslavného křesťanství

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je církev východního obřadu a řadí se k takzvanému východnímu pravoslavnému (ortodoxnímu) křesťanství, tedy k církvím s kořeny ve čtyřech starobylých patriarchátech (cařihradském, antiochijském, alexandrijském a jeruzalémském) a patriarchátech vzniklých jejich misií. Oddělením těchto čtyř patriarchátů na jedné straně a pátého (římského) patriarchátu na straně druhé se od 11. století začaly dvě velké větve křesťanstva – východní a západní – vyvíjet do značné míry samostatně. V tomto hesle můžeme přirozeně poskytnout jenom základní obrysy dvoutisícileté historie a náboženských specifik pravoslavného křesťanství, nesrovnatelně stručnější než v případě jiných zařazených církví.

Ačkoli je oddělení křesťanského Západu a Východu vyznačeno rokem 1054, k postupnému vzdalování dvou částí křesťan­stva docházelo již o celá staletí dříve. Kromě kulturních rozdílů se projevovalo také politické soupeření dvou mocenských center na území původní Římské říše (Konstantinopole/Cařihradu a Říma), pod­porované soupeřením dvou církevních stolců. Rozhodnutí chalcedonského koncilu roku 451 totiž potvrdilo vůdčí postavení cařihradského patriarchátu mezi východními patriarcháty a jeho stejnou vážnost jako patriarchátu římského. Rovnováhu sil mezi úřady cařihradského ekume­nického patriarchy a římského papeže v dalších staletích často narušovaly jurisdikční spory. K tomu přistoupily zpočátku drobné, ale čím dále tím nesnadněji překonatelné rozdíly ve formulaci křesťanského učení, poněkud odlišné důrazy v osobním duchovním životě křesťanů a především rozdílná liturgická praxe.

Předmětem hlavního teologického sporu se stala nejasnost ohledně svatého Ducha, který podle nicejsko-cařihradského (nebo též nikajsko-konstantinopolského) vyznání víry z roku 381 „vychází z Otce“. Zatímco východní křesťané chápali, že Duch svatý vychází pouze z Boha Otce, západní křesťané této části vyznání rozuměli tak, že Duch vychází z Otce a Syna. Doplnili proto kolem roku 1000 do vyznání výraz filioque (latinsky „a [ze] Syna“), což na Východě bylo a je považováno za nepřípustný a jednostranný zásah do společně přijatého textu. Postupně se také nahromadily výtky Východu vůči západnímu jednotícímu zavádění latiny do liturgie, používání nekvašeného chleba při eucharistii, celibátu kněží, postním pravidlům a mnohému jinému.

Vzájemné vztahy mezi Cařihradem a Římem oslabovaly jurisdikční spory, které se netýkaly jen vymezení vlivu na christianizovaných územích, ale zasahovaly i do misie, především u jižních a západních Slovanů. Ambivalentní roli v těchto zápasech sehrála takzvaná konstantinovská donace, listinný padělek, který měl dokládat, že císař Konstantin (?285–337) pře­nechal kolem roku 330 vládu nad západní částí říše papeži Silvestru I. (+335). V době svého vzniku asi v polovině 8. století měla údajná donace patrně bránit Řím před nároky Cařihradu, pozdě­ji byla naopak využívána k ospravedlnění nároku římského papeže na správu celého křesťanského světa.

Zásadní význam pro budoucnost Východu a Západu měl spor o oprávněnost ustanovení Fotia (820–891) cařihradským patriarchou. Do rozhodnutí sporu se vložil římský papež Mikuláš I. (?800–867) a roku 862 se postavil proti Fotiovi. Jako vynikající teolog ovšem Fotios během sporů sepsal seznam věroučných a liturgických rozdílů mezi Východem a Západem, který i po smrti všech aktérů konfliktu a po urovnání vztahů nadlouho sloužil jako doklad nepravověrnosti Západu. Také exkomunikace a případná rehabilitace se v důsledku Fotiova sporu již de­finitiv­ně staly zbraněmi v politickém zápase. Rovněž svatořečení Fotia roku 1012 mělo vý­znam nejen duchovní, ale také politický, neboť je ctěn jako obhájce pravé víry a nezávislosti na řím­ské církvi.

K dalšímu, tentokrát již fatálnímu vyostření vzájem­ného soupeření Východu a Západu došlo v důsledku jurisdikčních sporů v polovině 11. století. Patriarcha Michael I. Kerullarios (?1000–1059) posílil v těchto sporech svou pozici ostrou kritikou západní církve a uzavíráním latinských kostelů a klášterů v Cařihradě. Vyslanci římského papeže Lva IX. (1002–1054) v čele s kardinálem Humbertem de Silva Candida (+1061) ovšem spor ještě vyhrotili a kardinál nakonec v červnu roku 1054 položil na oltář cařihradského chrámu svaté Moudrosti bulu, v níž byla nad patriarchou vyhlášena klatba. Kerullarios odpověděl exkomunikací kardinála. Patrně i proto, že papežský stolec byl v tu dobu uprázdněn, nebyl na obou stranách dostatek vůle spor urovnat. Roztržka se naopak v dalších letech prohlubovala. Do vztahu těžce zasáhly i politické tahy při křížových výpravách: zatímco první byla ještě motivována snahou pomoci Cařihradu proti Seldžucké říši, při čtvrté výpravě bylo toto město roku 1204 západními voj­sky vypleněno. Později se sice objevily snahy o znovuspojení církve, nejvýrazněji na koncilu ve Florencii roku 1439, nebyly však dlouhodobě úspěšné a schisma trvá dodnes. Situaci komplikuje rovněž existence tzv. uniatských církví, tedy společenství pravoslavných křesťanů, která se z různých důvodů připojila k Řím­skokatolické církvi a uznala nad sebou autoritu papeže; současně si však ponechala svá liturgická a další specifika (v České republice jde o tzv. Řeckokatolickou církev).

V době rozchodu Východu a Západu patřily k východnímu pravoslavnému křesťanství kromě čtyř patriarchátů nejen autokefální církve s velmi dlouhou tradicí (církev kyperská a gruzínská získaly od antiochijské­ho patriarchátu autokefalitu již roku 431, resp. 466), ale i relativně nová misijní pole mezi již­ními a východními Slova­ny. Tlak ze strany muslimů, který východní patriarcháty pociťovaly již od sedmého století, totiž možnosti jejich misijního působení omezil na expanzi pouze v severním směru. Antio­chijský a alexandrijský patriarchát byly navíc oslabe­ny monofyzitskými spory a spolu s jeruzalémským patriarchátem se stávaly stále více závislý­mi na patriarchátu cařihradském. Ten jediný měl proto sílu i prostor nadále rozšiřovat svou působnost.

Zvláště během Fotiova patriarchátu se uskutečnilo několik významných misij­ních podniků: po roce 860 začala první vlna christianizace Rusů, bratři Michael (? 815–885, později přijal jako mnich jméno Metoděj) a Konstantin (?827–869, mnišským jménem Cy­ril) vykonali roku 861 svou první misijní cestu k Chazarům na Krymský poloostrov a roku 863 byli vysláni na Velkou Moravu, pokračovala christianizace Srbska a roku 864 přijal křest bulharský panovník Boris (+907). Bul­harská církev získala autokafalitu už roku 870 a byla v osmdesátých letech posílena někte­rými Metodějovými žáky, tehdy už vyhna­nými z Velké Moravy.

Rozhodující obrat v christianizaci Rusů nastal až díky křtu knížete Kyjevské Rusi Vladimíra (956–1015) roku 988. Ruská církev se ovšem stala fakticky autokefální až roku 1448, a oficiální uznání samostatnosti se jí dostalo dokonce teprve roku 1589, kdy byl v Moskvě zřízen patriarchát (podrobněji v hesle Ruská pravoslavná církev). Vůdčí roli mezi pravoslavnými církvemi ale začala hrát již po pádu Cařihradu a zániku Byzantské říše roku 1453; Moskva si postupně začala činit nárok na čestný titul „třetí Řím“ (po Římu a Konstantinopoli). Mezitím dosáhli roku 1219 statutu autokefální církve i srbští pravoslavní křesťané pod vedením Sávy (1169–1236). V důsledku národních obrození se pak zformovaly další autokefální církve: v 19. století řecká a rumunská, ve 20. století polská, albán­ská a československá. Autokefalita americké církve, vyhlášená roku 1970, nebyla dosud plně akceptována. V rámci několika významných patriarchátů působí autonomní církve. Takový status mají pravoslavná společenství například ve Finsku, Japonsku nebo Číně, ale ne vždy jsou tyto auto­nomní církve uznány všemi autokefálními církvemi. Dále je běžné, že k národním pravoslavným církvím patří i skupiny jejich příslušníků žijících v cizině. Pojetí církve ztěžuje pravoslavným křesťanům sčítat její příslušníky, což ztěžuje celkové odhady. Ty se zpravidla blíží 300 milionům pravoslavných křesťanů ve světě.

Religionistická charakteristika pravoslavného křesťanství

Po rozdělení východní a západní části křesťanstva na začátku druhého tisíciletí církve se křesťané na Východě vždy cítili jako zastánci staré, původní podoby křesťanství. Vyjadřují to i vý­razem „ortodoxní“ („pravověrný“ i „pravoslavný“, tj. „správně slavící (liturgii)“), jímž označují svou církev a její jednotlivé samostatně spravované součásti. Díky této snaze ochránit duchovní dědictví a jistě i kvůli vnějšímu tlaku, který pociťovali především ze strany muslimů, se v pravoslaví vždy prosazovaly konzervativní tendence. Stálé a těsné sepjetí s původní (anebo alespoň za původní považovanou) podobou křesťanství pro pravoslavného křesťana znamená vědomé vstoupení do nepřerušeného proudu tradice, jehož zdroj i dějinný směr utváří – podle jeho víry – svatý Duch.

To, co se v této „svaté tradici“ týká věrouky, vychází z Bible, spisů církevních otců a z formulací sedmi všeobecných církevních sněmů (poslední z nich se konal v Niceji roku 787), tedy z toho, co je společné téměř všem křesťanům (kromě těch, kteří tvoří takzvané starobylé orientální církve). Společné jim všem je i nicejsko-cařihradské vyznání, přijaté na sněmu v Cařihradu roku 381. V pravoslaví má toto vyznání zá­sadní význam (který podtrhuje jeho recitace či zpěv při nejdůležitějších bohoslužbách) a samozřejmě neobsahuje sporné filioque. Pravoslav­ná teologie, která z tohoto věroučného základu vychází, naproti tomu netvoří žádný jednotný a uzavřený dogma­tický blok, ale obsahuje i rozdílné, a někdy dokonce vzájemně nesouhlasné pohledy, které si samy nečiní nárok na konečnou pravdivost.

I v teologii se tak odráží porozumění pro tajemství, které je u pravoslavných křesťanů větší než na spíše racionálně argumentujícím Západě. V tomto rozdílu je snad patrná různost řeckého a římského kultur­ního dědictví. Smysl pravoslaví pro tajemství se projevuje i ve výrocích o Bohu, které vedle pozitivních pojmových charakteristik obsahují také apofatická vyjádření toho, jaký Bůh není. Pochopení pro tajemství také více dovoluje nahlížet kosmické důsledky Ježíšova příběhu. Kristus je tak spatřován především jako vzkříšený Pantokrator, panující nade vším. Pravoslavný křesťan má perspektivu plného uskutečnění této vize při do­končení procesu, jehož rozhodujícím impulsem bylo boží vtělení. Boží energie, jež takto vstoupila do stvořeného kosmu, podle víry pravoslav­ných křesťanů tento kosmos díky Kristo­vu vítěznému vzkříšení postupně proměňuje, uzdravuje a prostupuje božskou kvalitou. Na konci tohoto procesu proměny člověka (theósis) a celého kosmu se tak má uskutečnit naděje již prvních křesťanů, vyjádřená slovy Bible (1 K 15, 28), že Bůh bude „všech­no ve všem“. Pravo­slavní křesťané jsou přesvědčeni, že ve prospěch uskutečnění této naděje ve světě skrytě působí svatý Duch a že oni sami se připodobňují Bohu účastí na liturgickém životě církve a osobní zbožností.

Jak je patrné i z tohoto stručného popisu perspektivy pravoslavného myšlení víry, odlišnost východní a západní teologie je při téměř stejném vyznání dána mírně odlišnými důrazy. Kromě zásadních teologických výpovědí spjatých s filioque jsou odlišnosti spíše v okrajových částech věrouky: v otázkách posmrtného určení člověka, mariánské úcty, postavení papeže, pojetí svátostí a podobně. V některých bodech (například v obvyklém odmítnutí předpokladu existence očistce nebo v odmítnutí privilegií papeže) se pravoslavná teologie setkává s protestantskou. Není to ovšem přesně formulovaný obsah víry (jako často na křesťanském Západě), ale účast na liturgii, co je pro pravoslavného křesťana tím nejdůležitějším.

Jako „svatá liturgie“ (nebo též „božská liturgie“) se označuje bohoslužba s eucharistií konaná obvykle podle verze připisované Janu Zlatoústému (349–407). Deset­krát ročně (o některých svátcích a během předvelikonočního půstu) je tato liturgie sloužena podle po­dobné verze připisované Basileiovi Velikému (330–379, viz kappadocká škola). Po přípravě, která spočívá hlavně v přinesení a přichystání prosfor (kulatých bochníků kvašeného pšeničného chleba) i vína a modliteb nad nimi, následuje takzvaná liturgie katechumenů. Tato první část liturgie obsa­huje chvalozpěv na svatou Trojici, zpěvy žalmů a blahoslavenství, čtení evangelia i apoštolských listů (obvykle s kázáním) a přímluvné modlitby. Dosud nepokřtění a ještě vyučovaní katechumeni ne­mají zatím přístup do druhé části, takzvané liturgie věřících, jejímž hlavním dějem je eucha­ristie. Obklopuje ji vyznání víry, modlitba Otče náš, posvěcení a proměnění svatých darů (eucharistického pokrmu), děkovné a přímluvné modlitby, požehnání a podobně. Liturgické dění je bohatě symbolické a kromě slov a zpěvů ho doprovází zapalování svící, okuřování, kři­žování, klekání a další úkony. Podobně promyšlený a plný významů je i chrámový prostor, v němž se odehrává. Je obvykle orientován k východu a rozdělen na tři části: předsíň katechumenů, chrámovou loď pro laické věřící a oltářní prostor, přístupný pouze duchovním. Loď je od oltářního prostoru oddělena ikonostasem, stěnou s kanonicky určenou ikonickou výzdobou a třemi dveřmi, jimiž jsou k lidu do lodi přinášeny evangeliář a eucharistický pokrm. Ikonostas oslovuje účastníky bohoslužby zpodobením výjevů ze života Ježíše a Marie (Bohorodice) a obrazy evangelistů, apoštolů, patriarchů, proroků a svatých.

Eucharistie je jednou ze sedmi tradičních křesťanských svátosti (ve slovanském pravoslav­ném prostředí jsou označovány jako „tajiny“). Dalšími je křest, prováděný trojím ponořením ve jmé­nu Otce, Syna a svatého Ducha a poskytovaný též nemluvňatům. Bezprostředně na něj nava­zuje myropomazání, jímž se stej­ně jako v západním biřmování křtěnci udělují dary svatého Ducha. Myro, svěcený olivový olej smíšený s vonnými látkami, jímž je křtěnec ozna­čen na čele, nose, očích, uších, ústech, prsou, rukou a nohou, má posvětit jeho rozum, smys­ly, cítění i jednání. Tajina pokání smi­řuje zpovídaného s Bohem a tajina poma­zání nemocných prostředkuje posvěceným olejem a modlitbou boží milost duši i tělu trpícího věřící­ho. Tajinou manželství přijímají ženich a nevěsta milost ke společnému životu, plození dětí a jejich křesťanské výchově. Tvoří  tak malou církev. Při tajině kněžství uvádí biskup modlitbou a polože­ním rukou na hlavu muže do úřadu diakona (zvaného též jáhen), kněze (jereje) nebo biskupa (archijereje nebo též vladyky). Biskupa uvádí do úřadu sbor dalších biskupů.

Kromě svaté liturgie se konají i další, méně slavnostní bohoslužby, například jitřní, večerní či liturgie hodin, při nichž není slavena eucharistie. Ke zbožnosti pravoslavného křesťana patří úcta k Marii, a to především jako k Bohorodici, a ke svatým jako vzorům křesťanského života. Podobně jako v chrámu i v domácnostech bývají ikony, tedy obrazy vytvořené podle kanonic­kých pravidel a posvěcené církevní autoritou. Tvorbou ikon navazuje pravoslaví na způsob úcty přítomný v křesťanství již ve 4. století a potvrzený po ikonoklastic­kých zápasech rozhod­nutím sedmého ekumenického koncilu v Niceji roku 787. Podle něj úcta prokazovaná ikoně dosahu­je až k zobrazované skutečnosti. Ikona se tuto skutečnost pokouší vystihnout v jejím vnitřním významu, a proto odhlíží od projevů vnějších citových hnutí, časových a prostoro­vých danos­tí, zákonitostí perspektivy a podobně a hojně využívá symbolů.

Vzorem osobní zbožnosti jsou pro pravoslavné křesťany mniši, a to jak pro laiky, tak i pro obvykle ženaté kněze. Právě mniši se totiž mohou blížit ideálu plného propojení svého živo­ta s Bohem prostřednictvím několika typů modlitby, z nichž bývá považována za nejvzác­nější takzvaná modlitba srdce. Označuje se tak dosažení stavu celkového nasměrování k Bo­hu. Oceňována je také v hésychasmu, kontemplativní spiritualitě, která v mnišském prostředí vznikala snad již od 7. století. Pro dosažení hésychie, tedy klidu, zmlknutí a spočinutí v Bohu, metodicky využívá opakování takzvané Ježíšovy modlitby („Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smi­luj se nade mnou hříšným“) v určitých tělesných polohách a při koncentraci na rytmus dechu a tlukot srdce. V takzvaném hésychastickém sporu obhájil tuto zbožnost athoský mnich a po­zději soluňský arcibiskup Řehoř Palama (1296–1359). Novou vlnu obliby hésychasmu podníti­lo vydání Filokalie (poprvé roku 1782), ob­sáhlé antologie mystických a kontemplativních tex­tů, sestavené řeckým teologem Nikodémem Hagioritou (1749–1809) a jeho spolupracovníky.

Pravoslavné mnišství je tak soustředěno na kontemplaci a askezi (včetně zřeknutí se manželství); někdy se mniši též věnují ikonopisectví či pastorační službě (zvláště ceněna je služba duchovního otcovství takzvaných starců) nebo – v případě kněží – zpovědím. Vysokou prestiž mnichů prokazuje i jejich častá volba za biskupy, pokud zůstali svobodní. Obvyk­lejší jsou ovšem laičtí mniši, existují přitom také ženská společenství monašek. Kromě jednotlivých poustevníků existují jak malé mnišské komu­nity, tak i velké kláštery (monastýry), nebo dokonce – jako na takzvané mnišské hoře Athos v Řecku – celé místní komplexy klášterů. Veškeré pravoslavné mnišství se jednotně odvolává v základu na řádová pravidla Basilia Velikého, k tomu případě též na pravidla zakladatelů jednotlivých monastýrů.

Mniši spolu s ostatními kněžími a laiky tvoří církevní společenství a považují je za živý organismus: za „Kristovo tělo“ ve smyslu slov biblického listu Efezským (1, 23). V pravoslavném pojetí sestává tento živý duchovní útvar z jednotlivých místních společenství, v nichž se slaví eucharistie. Věřící předpokládají, že svatý Duch, který je ve svaté liturgii vzýván, z nich činí církevní společenství podobně, jako tomu podle jejich víry mělo být s Ježíšovými učedníky a stoupenci při vzniku církve během prvního svátku Letnic po Ježíšově vzkříšení. Místní spole­čenství jsou chápána jako vzájemně rovnocenná a vytvářející jednotu podobně, jako jsou rovnocenné a jednotné osoby boží Trojice. Z těchto i dalších důvodů tak má církev v očích pravoslavných křesťanů božskou podstatu. Není tedy možné ani přípustné ji administrativně ovládat, sčítat její pří­slušníky nebo nařizovat její pojetí a postoje. Ani Bible a další závažné texty nejsou chápány jako nezávislé autority, stojící nad církví, nýbrž jejich hodnota je v sy­nergickém spolupůsobení s ostatními součástmi svaté tradice. Nakonec i usnesení sněmů jako nejvyšších orgánů jsou považována za platná až tehdy, když je celá církev přijme jako autentické vyjádření a když se v její praxi osvědčí.

Pravoslavná církev, teologicky chápaná jako jednotná, je spravována na sobě nezávislými, autokefálními církvemi (tedy církvemi s vlastní „hlavou“, řecky „kefalé“). Ačkoli správa auto­kefálních církví je v jednotlivostech rozdílná, jejich nejvyššími orgány jsou všeobecné sněmy. Synody biskupů volí do čela církví patriarchy (v některých autokefálních církvích) nebo matropolity (v ostatních). Základními jednotkami jsou církevní obce. Vyššími celky jsou eparchie (diecé­ze), spravované eparchiálním biskupem. Cařihradský patriarcha je tradičně považován za „první­ho mezi sobě rovnými“ a z tohoto důvodu nese titul „ekumenický patriarcha“. Ve vztahu k jednotli­vým autokefál­ním církvím nemá však žádné pravomoci a jeho role je čestná a spíše koordinační. Díky tradiční citlivosti pravoslavných misií k místním kulturám a jazykům jsou autokefální církve většinou organizovány na národ­ním principu a podporují a rozvíjejí národ­ní cítění. Ve vztahu k národním státům je proto někdy oživován byzantský ideál „sym­fonie“, tedy shody a blízké spolupráce patriarchů s reprezen­tanty světské moci. Může to při­spívat (a například v současné Ruské federaci výrazně přispí­vá) k nesnadnému postavení nábožen­ských menšin ve společnosti.

Slovům nicejsko-cařihradského vyznání víry „[věřím] v jednu svatou, obecnou a apoštolskou církev“ rozumějí pravoslavní křesťané obvykle tak, že se týkají pouze, anebo alespoň především jejich společenství. U ostatních křesťanských společenství shledávají nedostatky v učení a hlavně v praxi křesťanského života. Vzhledem k dramatickým událostem, které provázely oddělování čtyř východních patriarchátů a patriarchátu římského, je pro pravoslaví nejcitli­vějším vnějším vztahem poměr k hlavní dědičce tohoto oddělení, římskokatolické církvi. I nejvážnější poku­sy o znovusjedno­cení na koncilech v Lyonu roku 1274 a ve Florencii roku 1439 zů­staly bez úspěchu; ten druhý, na němž byla dokonce uzavřena Florentská unie, mož­ná i proto, že k němu došlo pod naléha­vým vlivem vněj­ších okolností (ohrožení Cařihradu Turky). Významným krokem k překonání oddělení se tak stala až gesta ekumenického patri­archy Athenagorase I. (1886–1972) a pape­že Pavla VI. (1897–1978) na jejich prvním setkání roku 1964 a po něm. Patrně nejpůsobivější se odehrálo roku 1965, na samém konci druhého vatikánského koncilu, kdy byly současně v Istanbulu (Cařihradu) a ve Vatikánu obě klatby z roku 1054 slavnostně sňaty.

Pouze částečný úspěch, vedoucí navíc ke zhoršení vztahů, zaznamenaly snahy římskokatolické církve připojit k sobě jednotlivé pravoslavné církve vytvořením unií. Na základě jedné z nich, brestlitevské unie, domluvené na sněmu roku 1596, tak došlo ke sjednocení (místy i násilnému) velké části pravoslavné církve na Ukrajině s římskokatolickou církví. Ti pravoslavní křesťané, kteří souhlasili s primátem a dalšími privilegii římského papeže (a stali se tedy tak­zvanými uniaty), si mohli ponechat liturgii a vlastní liturgický jazyk, hierarchii svých církevních hodnostářů a další východní specifika. Vytvořili tzv. řeckokatolickou církev. Podobně jako uniat­ství se s nesouhlasem, ba rozhořčením pravoslavných křesťanů (a zvláště jejich představitelů) setkávají také současné misijní snahy římskokatolické církve v zemích s tradičně pravoslav­ným obyvatelstvem.

Většina pravoslavných církví jsou členy Světové rady církví, ale v posledních desetiletích zaznívají z jejich strany vážné výhrady k této ekumenické organizaci. Postoj k rozvíjení ekume­nických vztahů s ostatními církvemi nemají autokefální církve jed­notný. Zatímco cařihradský patriarchát doporučil již roku 1920 všem autokefálním církvím tyto vztahy rozvíjet, na straně moskevského patriarchátu je patrná uzavřenost a opatrnost, a v řecké pravoslavné církvi (zvláště mezi mnichy na Athosu) dokonce odpor.

Pravoslaví v českých zemích

Pravoslavná církev ve svých dějinách odkazuje na cyrilometodějskou misii na Velkou Moravu, která od poloviny 9. století umožnila sloužit liturgii ve slovanském jazyce. Nejasná přitom zůstává podoba liturgie, která mohla vycházet jak z východní (byzantské), tak ze západní tradice (římské, případně tzv. svatopetrské); spekulace různých autorů jsou často ovlivněny jejich konfesionálními hledisky. Slovanská liturgie každopádně zanikla nejpozději v 11. století (Sázavský klášter) a byla jen exkluzivně obnovena ve 14. – 15. století (pražský klášter Na Slovanech). Přímá jazyková či liturgická kontinuita mezi cyrilometodějskou bohoslužbou a husitstvím, natož pozdějším náboženským vývojem českých zemí není doložitelná; tato kontinuita naopak existuje v případě východního Slovenska, přičemž tamní věřící jsou integrální součástí Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku. Údajný „most“ mezi 9. a 19. stoletím, spočívající ve skryté afiliaci českého lidu k pravoslavné církvi, je podle nekonfesních historiků účelovou konstrukcí, která měla ospravedlnit moderní pravoslavnou misii. Je ovšem rovněž významnou součástí sebepojetí moderních českých pravoslavných, kteří se jej snaží doložit kupříkladu založením kláštera Na Slovanech nebo husitským zavedením přijímání pod obojí způsobou, podáváním eucharistie dětem a podobně. Pravoslavní historikové dále připomínají i obrozenský zájem o cyrilometodějšký kult a Rusko, který podle jejich názoru nelze vysvětlit pouze dobovým panslavismem.

Třebaže pravoslaví povoloval již toleranční patent Josefa II. (viz josefinismus), v českých zemích žádná pravoslavná obec nevznikla a k dalšímu, opět čistě formálnímu uznání (rovnoprávnosti) pravoslaví došlo v roce 1864. Důvody těchto právních aktů spočívaly v existenci pravoslavných srbských komunit v Haliči a Bukovině, jejichž členové příležitostně migrovali do dalších oblastí rakouské/rakousko-uherské monarchie, a ve snaze o legislativní unifikaci. K pravoslavné církvi konvertovali jenom jednotlivci, primárně z odporu vůči habsburské monarchii a ve snaze deklarovat své panslavistické zájmy (Karel Sladkovský, 1823–1880). Významnější byly dlouhodobé a časté pobyty ruských pravoslavných šlechticů a dalších věřících v západočeských lázeňských městech (Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Mariánské Lázně) a v Praze, které vedly k pronájmu pražského kostela sv. Mikuláše a později k vybudování pravoslavných chrámů v lázeňských městech. Tyto kostely patřily ruské pravoslavné církvi a v meziválečném období (i později) se jejich vlastnictví stalo předmětem soudních sporů. Obsazení pražského a později dalších kostelů pravoslavnými duchovními (A. A. Lebeděv, 1833–1898, A. P. Apraksin, 1847–1907, N. N. Ryžkov, 1868–1920), které financovala ruská vláda, vedlo k určitým misijním snahám, avšak bez větších výsledků. Ruské duchovní ostatně sledovala a jejich aktivitám bránila rakouská policie.

Čeští konvertité k pravoslaví, jichž tehdy bylo kolem dvaceti, v květnu 1903 založili spolek Pravoslavná beseda, který pod vedením Miloše Červinky (1863–1936) přečkal i odsouzení a uvěznění protojereje Ryžkova za první světové války a po válce fakticky přešel do nového spolku Československá obec pravoslavná. Spolek však nikdy neměl víc než několik desítek členů. K pravoslaví přestoupila také skupina kolem Františka Išky (1863–1924), který se na přelomu 19. a 20. století pokoušel vytvořit Národní církev českoslovanskou (více v hesle Starokatolická církev). V roce 1900 přitom se svými asi dvěma stovkami stoupenců vstoupil do starokatolické církve, po jeho brzkém odchodu do Spojených států však nastalo štěpení. Část „iškovců“ ve starokatolické církvi zůstala, část v prosince 1904 vytvořila Českou obec pravoslavnou, která chtěla propojit cyrilometodějské a husitské tradice s pravoslavím. Tato skupina v roce 1905 vstoupila do pravoslavné církve, respektive Pravoslavné besedy. V období první světové války a později v české pravoslavné církvi z vnějších důvodů poklesl vliv ruských duchovních, jejichž místo v tomto ohledu začali zaujímat Češi.

Po první světové válce podnikli nečetní čeští pravoslavní, od roku 1920 formálně zaštítění novým spolkem Československá obec pravoslavná, pokusy o znovuzřízení náboženské obce a její postavení na pevnější církevní základ prostřednictvím formálního přijetí do svazku srbské pravoslavné církve. Do Československa se z Volyně vrátil syn jednoho ze zakladatelů Pravoslavné besedy archimandrita Sawatij (Antonín Vrabec, 1880–1959), který byl v květnu 1922 zvolen episkopem a zároveň se konstituovala pravoslavná náboženská obec, kterou schválilo ministerstvo školství a národní osvěty a která následujícího roku získala rovněž povolení vést matriky. Protože srbská církev na žádost o přijetí jurisdikce a biskupské svěcení Sawatije nereagovala, členové české pravoslavné obce jich v roce 1923 dosáhli od ekumenického patriarchy v Cařihradě. V následujících letech došlo ke sporům této skupiny s mnohem rozsáhlejší pravoslavnou obcí, která vzešla z dřívějších členů Církve československé (husitské) a hlásila se k jurisdikci srbské pravoslavné církve. Do sporu začal zasahovat i stát, který prostřednictvím ministerstva školství Sawatijovi v roce 1926 zakázal jakoukoli činnost. Vysvěcený arcibiskup se skupinou svých věrných však zůstal neoblomný a udržoval (nepočetný) vlastní proud pravoslaví až do druhé světové války.

Nereagování srbské pravoslavné církve na Sawatijovy žádosti bylo patrně způsobeno jejím zájmem o mnohem rozsáhlejší skupinu, která později vytvořila hlavní proud meziválečného českého pravoslaví. Jednalo se o nespokojené římské katolíky, zprvu především část duchovních, kteří usilovali o nacionalizaci a liberalizaci katolické církve a v podstatě navazovali na hnutí tzv. katolické moderny z přelomu 19. a 20. století. Několik stovek převážně mladších a nižších římskokatolických duchovních v roce 1919 vytvořilo Jednotu katolického duchovenstva, která po církvi požadovala rozsáhlé reformy liturgie a náboženského života, a když jich nedosáhla, malá část z nich se v lednu 1920 od církve odtrhla a vytvořila Církev československou (od roku 1971 Církev československá husitská), státem uznanou v září téhož roku. Duchovní byli často následováni (některými) věřícími ze svých farností, takže k československé církvi se v nejbližším sčítání lidu v roce 1921 přihlásilo více než půl milionu osob. Její ideová orientace byla ovšem předmětem sporů, v raných dvacátých letech se hodně uvažovalo o spojení se srbskou pravoslavnou církví, která vůči tomuto zájmu nebyla chladná a Církvi československé v září 1921 vysvětila prvního biskupa Gorazda (Matěj Pavlík, 1879–1942). Pavlíkův/Gorazdův směr v rodící se církvi však nebyl jediný, velmi silně by zastoupen rovněž náboženský liberalismus (modernismus) Karla Farského (1880–1927). Ke střetu obou tendencí došlo v letech 1922–24, v Církvi československé (husitské) přitom zvítězil liberální směr, zatímco Gorazd se svými stoupenci, především z Moravy, církev v roce 1924 opustil a přešel k pravoslaví. Jakožto řádně vysvěcený biskup srbské pravoslavné církve přitom nad sebou uznal její jurisdikci a s podporou státu, který se obával mezinárodních konfliktů se spojeneckým Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávií), se stal oficiálním představitelem pravoslavné církve v Československu, upozadiv přitom směr arcibiskupa Sawatije.

Česká (československá) pravoslavná církev se plně institucionalizovala pod Gorazdovým vedením v letech 1926–29. Biskup Gorazd pro svoji eparchii přijal východní bohoslužebný řád, který ovšem zjednodušil a upravil pro české poměry (vč. zpěvu neliturgických písní apod.), umožnil slavení některých místních svátků a další změny. Došlo k ustavení místních církevních obcí a k výstavbě chrámů, ačkoli snaha o zřízení vlastního monastýru v českých zemích vyzněla naprázdno. Ve třicátých a čtyřicátých letech se zejména na projektování nových kostelů podílel pozdější archimandrita Andrej (Vsevolod Kolomackij, 1896–1980). S touto a několika dalšími výjimkami stáli členové ruské pravoslavné církve, především meziváleční „bílí“ emigranti z Ruska, mimo strukturu české pravoslavné církve. Představitelem této skupiny byl od roku 1922 deportovaný vikář chelmské eparchie biskup Sergij (Koroljov) (1881–1952), který stál v čele pražské ruské farnosti až do roku 1946. Významnou úlohu hrálo také Uspenské pohřební bratrstvo, nenáboženská organizace, jež fakticky zajišťovala fungování obce, a v neposlední řadě podpora vlivných osobností (Karel Kramář).

Pravoslavná církev byla zcela zakázána v září 1942 za svoji podporu odbojářů, kteří provedli atentát na Heydricha. Několik členů pražské pravoslavné obce (ne však biskup Gorazd, který se o tom dozvěděl až po zničení Lidic) totiž na konci května 1942 v kryptě cyrilometodějského chrámu v Resslově ulici ukrylo výsadkáře, kteří atentát provedli, a kteří zde rovněž 18. června nalezli smrt. Biskup Gorazd byl vzápětí zatčen a spolu s dalšími odsouzen k smrti a popraven, celá pravoslavná církev pak byla úředně rozpuštěna. Její duchovní a řada laiků byli deportováni na nucené práce do Říše, chrámy byly zabaveny a uzavřeny. Zdecimovaná církev mohla být obnovena teprve v poválečném období, ačkoli na několika místech byly v následujících válečných letech konány tajné domácí bohoslužby.

Poválečná obnova pravoslavné církve byla silně vázána na ruskou pravoslavnou církev, a to ze tří důvodů. Česká církev byla v důsledku válečného zákazu silně poškozená, neměla dostatek duchovních ani dalších aktivních činitelů. Ty jí nemohla poskytnout ani podobně postižená církev srbská, zatímco ruská pravoslavná církev i s podporou tehdejšího vedení Sovětského svazu disponovala vším a těšila se, jako vše ruské, velké úctě. Konečně byly řady českých pravoslavných v poválečných letech, zejména v období 1949–50, výrazně rozšířeny příchodem pravoslavných reemigrantů z Volyně, kteří rovněž akcentovali tento vliv. Faktickým důsledkem souhry těchto okolností bylo převedení české církve pod jurisdikci moskevského patriarchátu, a to v podobě autonomního exarchátu, k němuž po složitých jednáních v lednu až dubnu 1946 srbská pravoslavná církev z donucení přivolila. Definitivně bylo toto rozhodnutí potvrzeno v květnu 1948. V srpnu téhož roku byl pražským arcibiskupem zvolen z Ruska přišedší Jelevferij (Venijamin A. Voroncov, 1892–1959). Toto řešení bylo předstupněm pro dosažení autokefality, již ruská pravoslavná církev udělila Pravoslavné církvi v Československu v listopadu 1951; autokefalita československé církve nebyla ovšem všeobecně uznána, zejména cařihradský ekumenický patriarchát ji uznal teprve v roce 1998.

Komunistický režim byl vůči loajální většině pravoslavné církve vstřícný a do jisté míry ji využíval ve své církevní politice. Nejviditelnějším případem bylo zmanipulované včlenění uniatské řeckokatolické církve na (východním) Slovensku do pravoslavné církve po tzv. prešovském soboru v dubnu 1950 (více v hesle Církev římskokatolická. Řeckokatolická církev byla postavena mimo zákon a její struktury nahrazeny pravoslavnými, s čímž se většina duchovních ani věřících neztotožnila; částečná obnova řeckokatolické církve byla umožněna teprve v roce 1968 a pokračovala ještě po roce 1989. Oficiální vedení pravoslavné církve a řada jejích duchovních i v dalších případech viditelně podporovali komunistickou politiku a spojenectví se Sovětským svazem, což – spolu s všeobecnou státní (proti-)církevní politikou – od této církve řadu lidí spíše odrazovalo. Náboženský život ve většině obcí proto upadal, často v souvislosti s generační výměnou; typickými případy je většina obcí vytvořených z poválečných reemigrantů z Volyně. Nevyřešenou otázkou zůstává, nakolik se na tomto náboženském úpadku podíleli někteří pravoslavní duchovní, kteří byli tajnými spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti.

Svobodný náboženský život a jistou obnovu přinesl až listopadový převrat v roce 1989, který mimo jiné poprvé v historii české (československé) pravoslavné církve umožnil vznik monastických komunit. Církev ovšem nadále vedli metropolité původem z Ruska či Ukrajiny (až do roku 1999) a k větším změnám nedošlo ani mezi duchovními. Na konci roku 1992 se v souvislosti s rozdělením Československa církev přejmenovala na Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku. Novým prvkem se od devadesátých let 20. století stal její výrazně imigrační charakter, velkou většinu aktivních věřících (i duchovních) tvoří dnes přistěhovalci z Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského svazu. Vnitřní spory a diskuse o orientaci církve, snad i v souvislosti s tzv. restitucemi církevního majetku, vedly v dubnu 2013 k rezignaci arcibiskupa Kryštofa (Radim Pulec, *1953) a silnému vyhrocení vnitrocírkevní situace.

Organizace církve

Třebaže šlo o státem uznané vyznání, do první světové války neměla pravoslavná církev na českém území eparchiální strukturu. Tu nahrazoval v roce 1903 založený spolek Pravoslavná beseda a později Československá obec pravoslavná. V činnosti nebylo ovšem bráněno ani ruské pravoslavné církvi, která na českém území sloužila hlavně cizincům a vlastnila chrámy v západočeských lázeňských městech. Ve dvacátých letech došlo k jurisdikčním sporům mezi srbskou a cařihradskou církví, respektive různými proudy v rámci československého pravoslaví (a rovněž ke sporům o majetek ruské pravoslavné církve), čeští (a slovenští) pravoslavní nakonec připadli jurisdikci srbské pravoslavné církve a v roce 1929 byly v jejím rámci vytvořeny dvě samostatné eparchie, českomoravská (pražská) a karpatoruská. V letech 1942–45 byla pravoslavná církev zcela zakázána a perzekvována. Po obnově byla v roce 1946 jurisdikce československých pravoslavných přenesena ze srbské na ruskou pravoslavnou církev a zároveň byl v Praze vytvořen autonomní exarchát. Šlo o předstupeň udělení autokefality, k němuž došlo v roce 1951. Ještě v letech 1949–50 byly přitom dosavadní eparchie rozděleny na čtyři, které trvají dodnes, totiž pražskou a olomoucko-brněnskou, respektive michalovskou a prešovskou. Po rozdělení Československa zůstala církevní jednota zachována, změnil se jen název církve na Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku.

Eparchie, v jejichž čele stojí volený a vysvěcený arcibiskup (eparchiální arcijerej), se dělí na okružní protopresbyteráty, v jejichž čele stojí protopresbyter (jeden z duchovních daného protopresbyterátu) a církevní obce, vedené duchovními (jereji či protojereji). Se souhlasem eparchie mohou jednotlivé obce zřizovat také filiální obce. Celocírkevní shromáždění představuje Posvátný synod, tvořený eparchiálními biskupy, a sněm, tvořený jednak členy synodu a dále volenými zástupci eparchií; obdobně na nižší úrovni fungují eparchiální shromáždění, případně farní shromáždění. Výkonným orgánem sněmů jsou metropolitní rady. Samostatnou církevní strukturu tvoří monastýry, podřízené přímo místnímu eparchovi. V čele monastýru stojí bratry/sestrami volený igumen (igumena).

Vzhledem k tomu, že pravoslavná církev je z hlediska římskokatolického církevního práva církví schismatickou, nikoli heretickou, mohou jí být propůjčovány římskokatolické kostely a kaple (časté je to zejména v případě hřbitovních kostelů). Toho je zejména v současnosti hojně využíváno, v některých případech je pravoslavná církev jediným uživatelem, jindy spoluuživatelem.

Náboženské obce a monastýry

	obce	monastýry
1930	11	0
1940	13	0
1950	46	0
1960	56	0
1970	55	0
1980	52	0
1990	49	0
2000	60	5
2010	89	7
2020	87	6

Počet pravoslavných obcí před oficiální institucionalizací církve nelze přesně určit, totéž platí pro období komunistické vlády. Pro tato období nejsou k dispozici ani vnitrocírkevní údaje. Naopak údaje od roku 1990 vycházejí z oficiálních církevních schematismů.

Církevní zařízení

V meziválečném období sídlilo eparchiální ústředí v Praze a od roku 1934 do likvidace církve v roce 1942 v Řimicích. V období po druhé světové válce sídlila metropolitní rada společně s pražskou eparchií v Praze 1 (tuto budovu dnes církev smluvně provozuje jako hotel), později se přestěhovala na Prahu 6. Eparchiální rada přesídlila do prostor při katedrálním chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Olomoucko-brněnská eparchie, ustanovená roku 1949, sídlí v Olomouci na Masarykově třídě, kde je rovněž umístěno detašované pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty Přešovské univerzity.

Pro vzdělávání pravoslavných duchovních vznikl v roce 1948 seminář v Karlových Varech, následujícího roku přenesený do Prahy a v roce 1950 včleněný do nově založené samostatné Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově. Pravoslavná fakulta byla v roce 1990 včleněna do svazku Univerzity P. J. Šafárika v Košicích a při vzniku Prešovské univerzity v roce 1997 do této univerzity. Tato fakulta je nadále – vedle zahraničních univerzit, především v Rusku a později v Řecku – nejvýznamnějším vzdělávacím střediskem pro české pravoslavné. V roce 1990 fakulta zřídila výše uvedené detašované pracoviště v Olomouci, sloužící především jako kontaktní centrum pro externí studenty z České republiky. Olomoucko-brněnská eparchie dále v roce 1995 zřídila Pravoslavnou akademii ve Vilémově, která slouží jako vzdělávací středisko; akademie sídlí v Monastýru zesnutí Přesvaté Bohorodice a využívá tamní Gorazdovo cyrilometodějské středisko duchovních setkání.

Významnou část pravoslavného náboženského života tvoří monastýry (v západokřesťanské tradici kláštery), určené k liturgickému a kontemplativnímu životu řeholních osob (monachů a monašek). Monastýry se dělí na mužské a ženské. Každý monastýr má svá pravidla, z nichž základní jsou: půst, modlitba, poslušnost, čistota a chudoba. Členové monašské komunity se modlí, pracují a hospodaří společně. Nemají žádný vlastní majetek. Výhradně z jejich řad církev vybírá kandidáty pro biskupskou službu, někteří monaši mohou být zároveň duchovními v církevních obcích a vykonávat charitativní službu. Monastýry bývají také poutními místy, často se při nich budují duchovní střediska, v nichž se konají konference, semináře a duchovní setkání. V novodobých dějinách byl v rámci Československé republiky založen pouze monastýr svatého Joba Počajevského v obci Ladomirová (východní Slovensko); na konci druhé světové války se tato mnišská komunita přestěhovala do Mnichova a později založila nový monastýr se stejným jménem v Jordanville (USA). Další monastýry mohly vzniknout teprve v devadesátých letech 20. století. Mužské monastýry jsou v Hrubé Vrbce (Monastýr sv. mučedníka Gorazda, založen 1994) a Těšově (Monastýr Proměnění Páně, založen 2011), ženské monastýry jsou v Brně (Monastýr sv. kněžny české Ludmily, založen 2003),  Loděnici (Monastýr sv. Václava a sv. Ludmily, založen 2006 původně v Novém Sedle), Karlových Varech (Monastýr sv. Mikuláše, založen 2000) a Vilémově (Monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice, založen 1994). Mužské monastýry v Chabařovicích (Monastýr sv. Rostislava) a Mostě (Monastýr sv. Prokopa Sázavského) zanikly.

Pravoslavná církev nemá vlastní nakladatelství, oficiálně vydává pouze periodický tisk a výjimečně další informační nebo bohoslužebné tiskoviny. V letech 1935–42 a 1945 vycházel jako měsíčník Věstník české pravoslavné eparchie, od roku 1946 nahrazený dodnes vycházejícím časopisem Hlas pravoslaví. V letech 1967–89 nepravidelně vycházel také akademicky orientovaný Pravoslavný teologický sborník, v letech 1997–2001 nahrazený Ortodox revue s půlroční periodicitou. Od roku 2007 vychází časopis Parrésia, vydávný nakladatelstvím Pavel Mervart.

Počet věřících

Pravoslavná církev se považuje za církev lidovou, proto z náboženskoprávních důvodů nevede žádnou statistiku svých členů. Údaje ze sčítání lidu (do roku 2011) naopak nezohledňují případnou jurisdikční příslušnost pravoslavných na českém území k jiné než česko-slovenské pravoslavné církvi; census z tohoto roku připouští ještě Ruskou pravoslavnou církev.

	sčítání lidu
1880	924
1890	256
1900	594
1910	1063
1921	9082
1930	24488
1940	--
1950	50365
1960	--
1970	--
1980	--
1991	19354
2001	22968
2011	20628
2021	40681

Literatura

Pavel ALEŠ: Pravoslavná církev u nás. Přehled dějinné cesty. Světlo světa, Brno 1993.
Pavel ALEŠ (ed.): Pastýř a martyr. Prešovská univerzita, Olomouc 1995.
Pavel ALEŠ (ed.): Směřování. Texty a dokumenty 80. vročí svěcení prvního českého pravoslavného biskupa sv. Gorazda. Pravoslavná eparchie, Olomouc 2002.
František CINEK: K náboženské otázce v prvních letech naší samostatnosti 1918–1925. Lidové závody tiskařské a nakladatelské, Olomouc 1926.
Pavel ČERNÝ: Pravoslavná církev v Československu. SPVC MK ČSR, Praha 1983.
Edward G. FARRUGIA: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2008.
Vladimír GRIGORIČ: Pravoslavná církev v Republice československé. V. Šerých, Praha 1926.
Eugen HÄMMERLE – Heinz OHME – Klaus SCHWARZ: Zugänge zur Orthodoxie. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen 1998.
Štefan HORKAJ – Štefan PRUŽINSKÝ: Pravoslavná cirkev na Slovensku v 19. a 20. storočí. Ľudia – udalosti – dokumenty. Prešovská univerzita, Prešov 1998.
Josef KALOUSEK: O historii kalicha v dobách předhusitských. Vl. n., Praha 1881.
Metropolita KRYŠTOF: Naše pravoslaví. O pravoslavné víře a životě pravoslavné církve u nás. Pravoslavná církev, Praha 2009.
Pavel MAREK: Církevní krize na počátku první Československé republiky 1917–1924. L. Marek, Brno 2005.
Pavel MAREK – Volodymyr BUREHA: Pravoslavní v Československu v letec1918–1953. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008.
John Anthony McGUCKIN (ed.): The Concise Encyclopedia of Orthodox Christianity. Wiley – Blackwell, Chichester 2014.
František POLÁŠEK: Východní křesťanské církve. Ortodoxní a katolické. Matice cyrilometodějská, Olomouc 200.
Pravoslavný sborník 1967–1989.
Jaroslav ŠUVARSKÝ: Biskup Gorazd. Metropolitní rada pravoslavné církve, Praha 1979.
Jaroslav VACULÍK: Dějiny volyňských Čechů I.–III. Masarykova univerzita, Brno 2001.
Václav VAŠKO: Likvidace řeckokatolické církve. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007.
Gorazd VOPATRNÝ: Dědictví otců. Osudy svaté pravoslavné víry na území bývalého Československa. Rubato, Praha 1999.
Gorazd VOPATRNÝ: Pravoslavná církev v Československu v letech 1945–1951. L. Marek, Brno 1998.

Oficiální internetové stránky: http://www.pravoslavnacirkev.info/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

---

Viz též heslo pravoslavná církev (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)