Církev římskokatolická: Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
|||
(Není zobrazeno 7 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 6: | Řádek 6: | ||
</div> |
</div> |
||
− | Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největší a dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Považuje se za nástupkyni staré, respektive středověké křesťanské církve a za církev „katolickou“, tedy obecnou, tyto nároky však s různou mírou oprávněnosti vznášejí i další náboženská společenství. Po husitské revoluci, která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku (viz [[Evangelická církev augsburského vyznání|Evangelická církev a. v.]], [[Slezská církev evangelická augsburského vyznání|Slezská církev evangelická a. v.]]), avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova – rekatolizace či protireformace, vedoucí rovněž k etablování raněnovověkých a moderních římskokatolických náboženských forem. Od roku 1627 (na Moravě 1628) byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním, a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus (viz [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrská církev evangelická]]), římský katolicismu zůstal až do roku 1861 jediným státním a i později privilegovaným vyznáním. Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších konfesí a náboženství, římskokatolická církev však samozřejmě zůstala církví státem uznanou a v současnosti požívající všech tzv. zvláštních práv. |
+ | Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největší a dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Považuje se za nástupkyni staré, respektive středověké křesťanské církve a za církev „katolickou“, tedy [[katolicita církve (JKI-K)|obecnou]], tyto nároky však s různou mírou oprávněnosti vznášejí i další náboženská společenství. Po [[husitství (JKI-K)|husitské revoluci]], která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku (viz [[Evangelická církev augsburského vyznání|Evangelická církev a. v.]], [[Slezská církev evangelická augsburského vyznání|Slezská církev evangelická a. v.]]), avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova – rekatolizace či [[protireformace (JKI-K)|protireformace]], vedoucí rovněž k etablování raněnovověkých a moderních římskokatolických náboženských forem. Od roku 1627 (na Moravě 1628) byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním, a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus (viz [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrská církev evangelická]]), římský katolicismu zůstal až do roku 1861 jediným státním a i později privilegovaným vyznáním. Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších [[konfese (JKI-K)|konfesí]] a náboženství, římskokatolická církev však samozřejmě zůstala církví státem uznanou a v současnosti požívající všech tzv. zvláštních práv. |
− | Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i řeckokatolická církev, tedy církev uniatská nebo jinak řečeno katolická církev byzantského obřadu. Jde o původně [[Pravoslavná církev|pravoslavné]], kteří nad sebou v raném novověku uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si mohli ponechat východní liturgii a další náboženské zvyklosti. V Uhrách k tomu došlo prostřednictvím Užhorodské unie (1649) a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na exarchát a přímo podřízený Svatému stolci. Organizační důvody vedly k tomu, že v Rakousku-Uhersku, Československu i nynější České republice má řeckokatolická církev vlastní právní subjektivitu a status registrované církve; v této encyklopedii je nicméně pojednána v rámci tohoto hesla. |
+ | Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i [[řeckokatolická církev (JKI-K)|řeckokatolická církev]], tedy církev [[uniatství (JKI-K)|uniatská]] nebo jinak řečeno katolická církev byzantského obřadu. Jde o původně [[Pravoslavná církev|pravoslavné]], kteří nad sebou v raném novověku uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si mohli ponechat východní liturgii a další náboženské zvyklosti. V Uhrách k tomu došlo prostřednictvím Užhorodské unie (1649) a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na [[exarcha (JKI-K)|exarchát]] a přímo podřízený [[Apoštolský stolec (JKI-K)|Svatému stolci]]. Organizační důvody vedly k tomu, že v Rakousku-Uhersku, Československu i nynější České republice má řeckokatolická církev vlastní právní subjektivitu a status registrované církve; v této encyklopedii je nicméně pojednána v rámci tohoto hesla. |
I pokud se v tomto hesle z velké míry omezíme především na moderní a nejnovější dějiny a další charakteristiky Římskokatolické církve, je třeba upozornit, že je obsahem i rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly encyklopedie. Platí-li, že hesla jednotlivých církví a náboženských společností alespoň rámcově odpovídají jejich významu v českých náboženských dějinách a počtu jejich věřících, v případě Římskokatolické církve by takové heslo muselo dosahovat knižního rozsahu, ne-li několika svazků. Takto disproporční zpracování samozřejmě nebylo možné, proto je třeba chápat heslo (resp. jeho stávající podobu) jenom jako nejzákladnější shrnutí vybraných nejdůležitějších informací, svým rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly. |
I pokud se v tomto hesle z velké míry omezíme především na moderní a nejnovější dějiny a další charakteristiky Římskokatolické církve, je třeba upozornit, že je obsahem i rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly encyklopedie. Platí-li, že hesla jednotlivých církví a náboženských společností alespoň rámcově odpovídají jejich významu v českých náboženských dějinách a počtu jejich věřících, v případě Římskokatolické církve by takové heslo muselo dosahovat knižního rozsahu, ne-li několika svazků. Takto disproporční zpracování samozřejmě nebylo možné, proto je třeba chápat heslo (resp. jeho stávající podobu) jenom jako nejzákladnější shrnutí vybraných nejdůležitějších informací, svým rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly. |
||
Řádek 14: | Řádek 14: | ||
== Stručná historie římskokatolického křesťanství == |
== Stručná historie římskokatolického křesťanství == |
||
− | Římskokatolická církev je dědičkou raného křesťanství spolu se starými orientálními církvemi (jednou z nich je [[Církev |
+ | Římskokatolická církev je dědičkou raného křesťanství spolu se [[staré východní církve (JKI-K)|starými orientálními církvemi]] (jednou z nich je [[Církev Svatého Řehoře Osvětitele|Arménská apoštolská církev]]) a spolu s [[pravoslavná církev (JKI-K)|pravoslavnými církvemi]] (viz [[Pravoslavná církev|Pravoslavná církev]]). Některé části starých orientálních církví (též zvaných „starobylé církve Východu“) a pravoslavných církví vytvořily unii s římskokatolickou církví, a jsou tedy známy jako katolické východní církve, respektive jako řeckokatolická církev. |
− | Křesťané kladou počátek existence církve do událostí v Jeruzalémě při židovském svátku ''Šavu’ot'' (v křesťanské tradici se později tento svátek začal slavit jako svátek Svatého Ducha, tedy tzv. Letnice) v roce ukřižování Ježíše Nazaretského (snad roku 30 nebo 31). Po Ježíšově smrti (a podle víry křesťanů též zmrtvýchvstání a nanebevstoupení) zahájili příslušníci jím inspirovaného židovského mesiášského hnutí rozsáhlou misii, a to nejen v židovských obcích, ale i mimo ně, tedy mezi tzv. pohany. Jejich počet brzy převýšil počet Ježíšových židovských učedníků, a ti se rozhodli nevyžadovat od „pohanů“ konverzi k |
+ | Křesťané kladou počátek existence církve do událostí v [[Jeruzalém (JKI-K)|Jeruzalémě]] při židovském svátku ''[[Šavu’ot (JKI-J)|Šavu’ot]]'' (v křesťanské tradici se později tento svátek začal slavit jako svátek Svatého Ducha, tedy tzv. [[letnice (JKI-K)|Letnice]]) v roce ukřižování [[Ježíš (JKI-K)|Ježíše Nazaretského]] (snad roku 30 nebo 31). Po Ježíšově smrti (a podle víry křesťanů též [[zmrtvýchvstání (JKI-K)|zmrtvýchvstání]] a nanebevstoupení) zahájili příslušníci jím inspirovaného židovského mesiášského hnutí rozsáhlou [[misie (JKI-K)|misii]], a to nejen v židovských obcích, ale i mimo ně, tedy mezi tzv. [[pohan (JKI-K)|pohany]]. Jejich počet brzy převýšil počet Ježíšových židovských učedníků, a ti se rozhodli nevyžadovat od „pohanů“ konverzi k [[judaismus (JKI-J)|judaismus]]. Tím se společenství Ježíšových učedníků od judaismu postupně oddělovalo, a zakládalo tak společenství „křesťanů“, nazývaných takto původně pohrdavě podle řeckého znění Ježíšova mesiášského titulu „Kristus“. Proces oddělování byl završen do konce 2. století vznikem kanonického spisu ([[Nový zákon (JKI-K)|Nového zákona]]), navazujícího na židovskou [[bible (JKI-J)|Bibli]], a vznikem struktury místních sborů (shromáždění) pod vedením [[biskup (JKI-K)|biskupů]]. |
− | Misijní aktivita křesťanů byla úspěšná a křesťanství se rychle šířilo; sbory byly zakládány především ve východní části Římské říše a v severní Africe a po třech staletích našeho letopočtu byly ve městech v rozsahu od Pyrenejského poloostrova po západní pobřeží Indie. Misii se dařilo navzdory příležitostnému, ale velmi silnému pronásledování ze strany některých římských císařů (Nerona, Diokleciána a dalších). Ve 4. století se společenské postavení křesťanů v Římské říši změnilo: nejprve bylo křesťanství za císaře Konstantina I. Velikého (vládl 306–337) roku 313 přijato ediktem milánským za jeden z kultů, uznávaných římským státem, a roku 380 bylo císařem Theodosiem I. Velikým (vládl 379–395) dokonce fakticky prohlášeno státním náboženstvím. V důsledku spojení se státem se upevnila hierarchická struktura církve a konsolidovala se liturgie. Začalo také období tříbení křesťanského dogmatu (v polemice s arianismem, nestorianismem, monofyzitismem, monotheletismem a dalšími |
+ | Misijní aktivita křesťanů byla úspěšná a křesťanství se rychle šířilo; sbory byly zakládány především ve východní části Římské říše a v severní Africe a po třech staletích našeho letopočtu byly ve městech v rozsahu od Pyrenejského poloostrova po západní pobřeží Indie. Misii se dařilo navzdory příležitostnému, ale velmi silnému pronásledování ze strany některých římských císařů (Nerona, Diokleciána a dalších). Ve 4. století se společenské postavení křesťanů v Římské říši změnilo: nejprve bylo křesťanství za císaře [[Konstantin I. Veliký (JKI-K)|Konstantina I. Velikého]] (vládl 306–337) roku 313 přijato ediktem milánským za jeden z kultů, uznávaných římským státem, a roku 380 bylo císařem Theodosiem I. Velikým (vládl 379–395) dokonce fakticky prohlášeno státním náboženstvím. V důsledku spojení se státem se upevnila hierarchická struktura církve a konsolidovala se [[liturgie (JKI-K)|liturgie]]. Začalo také období tříbení křesťanského [[dogma (JKI-K)|dogmatu]] (v polemice s [[arianismus (JKI-K)|arianismem]], [[nestorianismus (JKI-K)|nestorianismem]], [[monofyzitismus (JKI-K)|monofyzitismem]], [[monotheletismus (JKI-K)|monotheletismem]] a dalšími „[[hereze (JKI-K)|herezemi]]“), a tím i pronásledování heretiků a příslušníků pohanských náboženství. Díky své struktuře mohla církev po rozkladu Západořímské říše v 5. a 6. století do značné míry převzít správní a organizační funkce státu. Prostoupení světských a církevních záležitostí si ještě více vyžadovalo centralistický a monopolní model [[církev (JKI-K)|církve]]. |
− | Upřesňování křesťanských dogmat se týkalo především osoby Krista a jeho božství. Otázky s tím spojené řešilo prvních sedm koncilů (od prvního, konaného asi v roce 325, do sedmého v roce 787). Tyto koncily se nazývají „ekumenické“, neboť jsou uznávány nejen církvemi Západu, ale i pravoslavnými církvemi. Již v této době, od 5. do 7. století, se ale konstituovala skupina tzv. |
+ | Upřesňování křesťanských dogmat se týkalo především osoby Krista a jeho božství. Otázky s tím spojené řešilo prvních sedm [[koncil (JKI-K)|koncilů]] (od prvního, konaného asi v roce 325, do sedmého v roce 787). Tyto koncily se nazývají „ekumenické“, neboť jsou uznávány nejen církvemi Západu, ale i pravoslavnými církvemi. Již v této době, od 5. do 7. století, se ale konstituovala skupina tzv. [[staré východní církve (JKI-K)|starých východních církví]], které (snad i částečně ze vzdoru vůči mocnému konstantinopolskému patriarchátu) odmítly christologická dogmata, přijatá koncily, a přiklonily se k nestorianismu, monofyzitismu nebo monotheletismu. Ze skromných počátků ještě v době pronásledování křesťanů se v těchto staletích rozvinulo [[mnišství (JKI-K)|mnišství]]; jeho podobu ovlivnili vypracováním řeholních pravidel Basilios Veliký (?330–379; viz [[kappadocká škola (JKI-K)|kappadocká škola]], [[patristika (JKI-K)|patristika]]), a to hlavně na Východě, a [[Benedikt z Nursie (JKI-K)|Benedikt z Nursie]] (?480–?547) hlavně na Západě. [[benediktini (JKI-K)|Benediktini]] měli zásadní význam při šíření křesťanství za hranice Římské říše. Roku 1000 byla christianizována velká část Evropy. Roku 1054 se završil dlouhodobý proces postupného vzdalování východní a západní části církve z kulturních i politických důvodů a vyvrcholil tím, že římský a konstantinopolský patriarcha na sebe vzájemně uvalili klatbu. Tento proces je podrobněji popsán v hesle [[Pravoslavná církev|Pravoslavná církev]]. |
− | |||
− | Západní, římská nebo též římskokatolická církev se od konce 11. století pokoušela prostřednictvím tzv. křížových výprav zvrátit dosavadní vývoj v soupeření muslimské a křesťanské civilizace ve svůj prospěch. Kromě první, při níž se roku 1099 podařilo dobýt Jeruzalém, nebyly křížové výpravy příliš úspěšné, a čtvrtá z nich se dokonce obrátila proti Byzantské říši a roku 1204 dobyla Konstantinopol (Cařihrad). Křížové výpravy ale moc západní církve přece spíše posílily, a hlavně prohloubily styk s byzantským a muslimským Východem, a tak poskytly nové impulzy křesťanské teologii a přispěly k rozvoji vzdělanosti a kultury na Západě. Jejich důsledkem byl také vznik rytířských řádů (křížovníků). V době křížových výprav do Svaté země (poslední se uskutečnila roku 1270) se v západním křesťanstvu a hlavně ve městech rozvinulo hnutí chudoby a vyvrcholilo příkladem Františka z Assisi (1182–1226) a vznikem mendikantských řádů františkánů, dominikánů, karmelitánů a augustiniánů (poustevníků). Protest proti okázalému bohatství církve posílil také křesťanská oddělená hnutí (například valdenských) nebo hnutí katarů. Zápas církve spojené se světskou mocí proti těmto hnutím byl nebývale krutý a přinesl kromě jiného i vznik vyšetřovacích orgánů církve (inkvizice). |
||
+ | Západní, římská nebo též římskokatolická církev se od konce 11. století pokoušela prostřednictvím tzv. [[křížové výpravy (JKI-K)|křížových výprav]] zvrátit dosavadní vývoj v soupeření muslimské a křesťanské civilizace ve svůj prospěch. Kromě první, při níž se roku 1099 podařilo dobýt Jeruzalém, nebyly křížové výpravy příliš úspěšné, a čtvrtá z nich se dokonce obrátila proti Byzantské říši a roku 1204 dobyla Konstantinopol (Cařihrad). Křížové výpravy ale moc západní církve přece spíše posílily, a hlavně prohloubily styk s byzantským a muslimským Východem, a tak poskytly nové impulzy křesťanské teologii a přispěly k rozvoji vzdělanosti a kultury na Západě. Jejich důsledkem byl také vznik rytířských řádů ([[křižovníci (JKI-K)|křížovníků]]). V době křížových výprav do Svaté země (poslední se uskutečnila roku 1270) se v západním křesťanstvu a hlavně ve městech rozvinulo hnutí chudoby a vyvrcholilo příkladem [[František z Assisi (JKI-K)|Františka z Assisi]] (1182–1226) a vznikem mendikantských řádů [[františkáni (JKI-K)|františkánů]], [[dominikáni, dominikánky (JKI-K)|dominikánů]], [[karmelitáni (JKI-K)|karmelitánů]] a [[augustiniáni (JKI-K)|augustiniánů]] (poustevníků). Protest proti okázalému bohatství církve posílil také křesťanská oddělená hnutí (například [[valdenští (JKI-K)|valdenských]]) nebo hnutí [[kataři (JKI-K)|katarů]]. Zápas církve spojené se světskou mocí proti těmto hnutím byl nebývale krutý a přinesl kromě jiného i vznik vyšetřovacích orgánů církve ([[inkvizice (JKI-K)|inkvizice]]). |
||
− | Církev 14. století poznamenal přesun vykonavatelů její moci do francouzského Avignonu, který nakonec vyústil do papežského schizmatu (1378–1417). Dvoj-, a nakonec trojpapežství bylo překonáno na Kostnickém koncilu, kde ovšem byly zároveň odmítnuty reformní názory Jana Viklefa (Johna Wycliffa, ?1320–1384) a postoje dalších církevních reformátorů Jana Husa (1371–1415) a Jeronýma Pražského (1377/8–1416); ti byli koncilem dokonce odsouzeni k smrti a vydáni k popravě. Nedlouho po překonání papežského schizmatu způsobily politické zájmy a mravní profil renesančních papežů v 15. století další krizi papežství a opět prohloubily naléhavou potřebu církevní reformy. Pokusil se o ni německý kněz a augustiniánský řeholník Martin Luther (1483–1546) a s ním a po něm další reformátoři Ulrich Zwingli (1484–1531), Filip Melanchton (1497–1560) či Jan Kalvín (Jean Calvin, 1509–1564). Ve dvou hlavních směrech této reformace – luterském a kalvínském – a částečně i v radikálně reformačních okrajových hnutích, jejichž vznik způsobily převratné náboženské a politické změny evropských společností, mají kořeny protestantské církve. K nim se přiřazuje i anglikánská církev, která reformační zásady přijala jen částečně a kterou pak kalvínský směr reformace ovlivňoval prostřednictvím puritánů. (O luterství pojednává tato Encyklopedie v hesle [[Evangelická církev augsburského vyznání|Evangelická církev a. v.]], o kalvínském směru reformace v hesle [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrská církev evangelická]], zmínka o radikální reformaci je v hesle [[Bratrská jednota baptistů|Bratrská jednota baptistů]]). |
||
+ | Církev 14. století poznamenal přesun vykonavatelů její moci do francouzského Avignonu, který nakonec vyústil do papežského [[schizma (JKI-K)|schizmatu]] (1378–1417). Dvoj-, a nakonec trojpapežství bylo překonáno na Kostnickém koncilu, kde ovšem byly zároveň odmítnuty reformní názory [[Viklef, Jan (JKI-K)|Jana Viklefa]] (Johna Wycliffa, ?1320–1384) a postoje dalších církevních reformátorů [[Hus, Jan (JKI-K)|Jana Husa]] (1371–1415) a [[Jeroným Pražský (JKI-K)|Jeronýma Pražského]] (1377/8–1416); ti byli koncilem dokonce odsouzeni k smrti a vydáni k popravě. Nedlouho po překonání [[papež (JKI-K)|papežského schizmatu]] způsobily politické zájmy a mravní profil renesančních papežů v 15. století další krizi papežství a opět prohloubily naléhavou potřebu církevní reformy. Pokusil se o ni německý kněz a augustiniánský řeholník [[Luther, Martin (JKI-K)|Martin Luther]] (1483–1546) a s ním a po něm další reformátoři [[Zwingli, Ulrich (JKI-K)|Ulrich Zwingli]] (1484–1531), [[Melanchthon Filip (JKI-K)|Filip Melanchthon]] (1497–1560) či [[Kalvín, Jan (JKI-K)|Jan Kalvín]] (Jean Calvin, 1509–1564). Ve dvou hlavních směrech této [[reformace (JKI-K)|reformace]] – luterském a kalvínském – a částečně i v radikálně reformačních okrajových hnutích, jejichž vznik způsobily převratné náboženské a politické změny evropských společností, mají kořeny protestantské církve. K nim se přiřazuje i [[anglikánská církev (JKI-K)|anglikánská církev]], která reformační zásady přijala jen částečně a kterou pak kalvínský směr reformace ovlivňoval prostřednictvím [[puritáni (JKI-K)|puritánů]]. (O luterství pojednává tato Encyklopedie v hesle [[Evangelická církev augsburského vyznání|Evangelická církev a. v.]], o kalvínském směru reformace v hesle [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrská církev evangelická]], zmínka o radikální reformaci je v hesle [[Bratrská jednota baptistů|Bratrská jednota baptistů]]). |
||
− | Obnovu církve měl za cíl i tridentský koncil, konaný v letech 1545–1563; vyzněl ale zcela jinak než reformace, ba dokonce bylo toto vyznění ostře protireformační. Koncil nově definoval řadu doktrinálních a liturgických prvků, přikázal reformu mnišských řádů, potvrdil latinský překlad Bible (''Vulgata'') jako závazný text křesťanského Písma a stanovil zásady vzdělávání kněží a vedení a organizace církve. Zformoval tak podobu, kterou římskokatolická církev nesla v podstatě po celých dalších 400 let až do II. vatikánského koncilu. Za papeže Pia V. se pak dokumenty koncilu promítly do tridentského vyznání víry a ''Římského katechismu'' i do úprav ''Římského breviáře'' a ''Římského misálu''. Práce na revizi textu ''Vulgaty'' byly dokončeny roku 1592 za papeže Klementa VIII. Úspěšným nástrojem prosazování nové podoby církve i upevňování katolicismu v konfesně nejednotných zemích se stalo nové řádové společenství Tovaryšstvo Ježíšovo (tzv. jezuité), založené roku 1534. Do zápasu (i vojenského) s protestantismem tak v 17. století vstupovala římskokatolická církev v podobě centralistické a hierarchické organizace s nárokem na konfesně výlučné a mocensky rozhodující postavení ve společnosti. Sebevědomí církve posilovala její úspěšná misie na kontinentech, které byly pro Evropu nedávno objeveny. |
||
+ | Obnovu církve měl za cíl i [[tridentský koncil (JKI-K)|tridentský koncil]], konaný v letech 1545–1563; vyzněl ale zcela jinak než reformace, ba dokonce bylo toto vyznění ostře protireformační. Koncil nově definoval řadu doktrinálních a liturgických prvků, přikázal reformu mnišských řádů, potvrdil latinský překlad Bible (''[[Vulgáta (JKI-K)|Vulgata]]'') jako závazný text křesťanského Písma a stanovil zásady vzdělávání kněží a vedení a organizace církve. Zformoval tak podobu, kterou římskokatolická církev nesla v podstatě po celých dalších 400 let až do [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|II. vatikánského koncilu]]. Za papeže Pia V. se pak dokumenty koncilu promítly do tridentského vyznání víry a ''Římského katechismu'' i do úprav ''Římského breviáře'' a ''Římského misálu''. Práce na revizi textu ''Vulgaty'' byly dokončeny roku 1592 za papeže Klementa VIII. Úspěšným nástrojem prosazování nové podoby církve i upevňování katolicismu v konfesně nejednotných zemích se stalo nové řádové společenství Tovaryšstvo Ježíšovo (tzv. [[jezuité (JKI-K)|jezuité]]), založené roku 1534. Do zápasu (i vojenského) s protestantismem tak v 17. století vstupovala římskokatolická církev v podobě centralistické a hierarchické organizace s nárokem na konfesně výlučné a mocensky rozhodující postavení ve společnosti. Sebevědomí církve posilovala její úspěšná misie na kontinentech, které byly pro Evropu nedávno objeveny. |
||
− | Suverénní postavení římskokatolické církve v evropských katolických zemích začalo erodovat s nástupem osvícenství; za symbolickou známku této eroze bychom mohli považovat téměř úplné zrušení jezuitského řádu roku 1773. Osvícenští intelektuálové se pokoušeli o snížení autority církve ve společnosti, o restauraci role rozumu na úkor víry, o oslabení autority církevního dogmatu v nově se rozvíjející vědě a také o emancipaci politického života na vlivu církve. Tyto snahy byly obzvláště silné ve Francii a podílely se na vzniku a počátečním úspěchu Velké francouzské revoluce v posledním desetiletí 18. století. Osvícensky inspirovaní republikáni se dostali do přímého střetu s roajalistickými katolíky při povstání ve francouzském departementu Vendée v letech 1793–96. Odpor katolíků k republikánským ideím neustal ani po velmi tvrdém potlačení povstání. Také začátek Třetí francouzské republiky v poslední třetině 19. století byl poznamenán rozchodem státu a římskokatolické církve. |
||
+ | Suverénní postavení římskokatolické církve v evropských katolických zemích začalo erodovat s nástupem [[osvícenství (JKI-K)|osvícenství]]; za symbolickou známku této eroze bychom mohli považovat téměř úplné zrušení jezuitského řádu roku 1773. Osvícenští intelektuálové se pokoušeli o snížení autority církve ve společnosti, o restauraci role rozumu na úkor víry, o oslabení autority církevního dogmatu v nově se rozvíjející vědě a také o emancipaci politického života na vlivu církve. Tyto snahy byly obzvláště silné ve Francii a podílely se na vzniku a počátečním úspěchu Velké francouzské revoluce v posledním desetiletí 18. století. Osvícensky inspirovaní republikáni se dostali do přímého střetu s roajalistickými katolíky při povstání ve francouzském departementu Vendée v letech 1793–96. Odpor katolíků k republikánským ideím neustal ani po velmi tvrdém potlačení povstání. Také začátek Třetí francouzské republiky v poslední třetině 19. století byl poznamenán rozchodem státu a římskokatolické církve. |
||
− | Příklad Francie se stal pro evropskou římskokatolickou církev hrozbou, na niž reagovala posílením tradicionalistických a konzervativních tendencí. Jejich symbolem by mohlo být opět Tovaryšstvo Ježíšovo: tento řád byl roku 1814 obnoven. Papež Pius IX. pak roku 1864 spolu s konzervativní encyklikou ''Quanta cura'' vydal ''Syllabus errorum'', tedy seznam osmdesáti zavrženíhodných idejí. Některé z nich byly modernistům drahé, a ''Syllabus'' tedy u nich vyvolal pobouření. Odcizení tradičně zaměřené římskokatolické církve od nezanedbatelné části evropských společností, v nichž hrál v 19. století stále větší roli moderní racionalismus a sekularismus, se proto zvětšovalo. V atmosféře „kulturních válek“ se hnutí katolického modernismu pokoušelo toto odcizení překonat, ale na prvním vatikánském koncilu, konaném pod vedením téhož papeže v letech 1869 a 1870, byl modernismus jednoznačně odmítnut. Koncilní konstituci ''Pastor aeternus'', která potvrdila primát papeže a jeho neomylnost (viz též níže) je možné interpretovat jako vítězství ultramontanismu, myšlenkového směru uvnitř římskokatolické církve, který od druhé poloviny 18. století hájil konzervativní a centalistické postoje v obraně proti modernistickým myšlenkám. Jeho vliv byl patrný i při obnovení jezuitského řádu a při vydání ''Sylabu omylů''. Jedním z důsledků odmítnutí modernismu byl vznik [[Starokatolická církev|Starokatolické církve]]. Dalším papežem, který ostře odsoudil katolický modernismus, byl Pius X. (v úřadu v letech 1903–1910). O jeho působení stručně referuje heslo [[Kněžské bratrstvo svatého Pia X.|Kněžské bratrstvo svatého Pia X.]] Ovšem ani tímto odmítnutím modernistické myšlenky v katolické církve nezmizely; projevily se například v začátcích [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]]. |
||
+ | Příklad Francie se stal pro evropskou římskokatolickou církev hrozbou, na niž reagovala posílením tradicionalistických a konzervativních tendencí. Jejich symbolem by mohlo být opět Tovaryšstvo Ježíšovo: tento řád byl roku 1814 obnoven. Papež Pius IX. pak roku 1864 spolu s konzervativní encyklikou ''Quanta cura'' vydal ''Syllabus errorum'', tedy seznam osmdesáti zavrženíhodných idejí. Některé z nich byly modernistům drahé, a ''Syllabus'' tedy u nich vyvolal pobouření. Odcizení tradičně zaměřené římskokatolické církve od nezanedbatelné části evropských společností, v nichž hrál v 19. století stále větší roli moderní racionalismus a [[sekularismus (JKI-K)|sekularismus]], se proto zvětšovalo. V atmosféře „kulturních válek“ se hnutí [[modernismus katolický (JKI-K)|katolického modernismu]] pokoušelo toto odcizení překonat, ale na prvním vatikánském koncilu, konaném pod vedením téhož papeže v letech 1869 a 1870, byl modernismus jednoznačně odmítnut. Koncilní konstituci ''Pastor aeternus'', která potvrdila primát papeže a jeho neomylnost (viz též níže) je možné interpretovat jako vítězství [[ultramontanismus (JKI-K)|ultramontanismu]], myšlenkového směru uvnitř římskokatolické církve, který od druhé poloviny 18. století hájil konzervativní a centalistické postoje v obraně proti modernistickým myšlenkám. Jeho vliv byl patrný i při obnovení jezuitského řádu a při vydání ''Sylabu omylů''. Jedním z důsledků odmítnutí modernismu byl vznik [[Starokatolická církev|Starokatolické církve]]. Dalším papežem, který ostře odsoudil katolický modernismus, byl Pius X. (v úřadu v letech 1903–1910). O jeho působení stručně referuje heslo [[Kněžské bratrstvo svatého Pia X.|Kněžské bratrstvo svatého Pia X.]] Ovšem ani tímto odmítnutím modernistické myšlenky v katolické církve nezmizely; projevily se například v začátcích [[Církev československá husitská|Církve československé (husitské)]]. |
||
− | Skutečným zlomem, srovnatelným snad jen s obratem, který ve vývoji římskokatolické církve znamenal tridentský koncil, se stal až II. vatikánský koncil, konaný v letech 1962–65. Teprve na něm se prosadil vstřícný postoj vůči moderním liberálním společnostem a jejím hodnotám, často vyjadřovaný italským slovem ''aggiornamento'' s významem přiblížení k současnosti. V důsledku šestnácti schválených koncilních dokumentů se změnila liturgie církve (konstitucí ''Sacrosanctum concilium'') a bylo kromě jiného umožněno ji vykonávat v národních jazycích, změnil se postoj církve k jiným křesťanům a k ekumenismu (v dekretu ''Unitatis redintegratio'') i k židům a ke stoupencům dalších náboženských tradic (v deklaraci ''Nostra aetate''), nově byla pojata role církve ve světě (v pastorální konstituci ''Gaudium et spes''), uznána náboženská svoboda, vyzdvižena role laiků v církvi, nově definována misijní úloha církve a mnoho jiného. |
||
+ | Skutečným zlomem, srovnatelným snad jen s obratem, který ve vývoji římskokatolické církve znamenal tridentský koncil, se stal až [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|II. vatikánský koncil]], konaný v letech 1962–65. Teprve na něm se prosadil vstřícný postoj vůči moderním liberálním společnostem a jejím hodnotám, často vyjadřovaný italským slovem ''[[aggiornamento (JKI-K)|aggiornamento]]'' s významem přiblížení k současnosti. V důsledku šestnácti schválených koncilních dokumentů se změnila [[liturgie (JKI-K)|liturgie]] církve (konstitucí ''Sacrosanctum concilium'') a bylo kromě jiného umožněno ji vykonávat v národních jazycích, změnil se postoj církve k jiným křesťanům a k [[ekumenismus (JKI-K)|ekumenismu]] (v dekretu ''Unitatis redintegratio'') i k židům a ke stoupencům dalších náboženských tradic (v deklaraci ''Nostra aetate''), nově byla pojata role církve ve světě (v pastorální konstituci ''Gaudium et spes''), uznána náboženská svoboda, vyzdvižena role laiků v církvi, nově definována misijní úloha církve a mnoho jiného. |
||
− | Už na koncilu bylo zřetelné názorové rozdělení mezi účastníky a poradci. Mezi radikálními odpůrci koncilních reforem byl i bývalý arcibiskup, Francouz Marcel Lefebvre (1905–1991), který roku 1970 inicioval založení [[Kněžské bratrstvo svatého Pia X.|Kněžského bratrstva svatého Pia X.]] Nestejnou míru ochoty a schopnosti uvádět výsledky koncilu do církevního života prokázali i papežové, jejichž pontifikát spadá do období po koncilu. Například Jan Pavel II. (v úřadu v letech 1978–2005) sice zastával konzervativní postoje a restauroval některé předkoncilní postoje církve, současně ale byla například jeho setkání s představiteli jiných náboženství (v Assisi roku 1986) nebo setkání s představiteli laických hnutí v církvi (roku 1998 v Římě) vskutku přelomová. Vstřícný postoj koncilu k nekřesťanům pak tento papež roku 2000 korigoval v deklaraci ''Dominus Iesus''. Deklaraci připravila Kongregace pro nauku víry, již tehdy vedl Josef Ratzinger (*1927), pozdější papež Benedikt XVI. (v úřadu v letech 2005–2013). Působení papeže Františka (v úřadu od roku 2013) se jeví být více duchu II. vatikánského koncilu, a přináší mu proto nebývale silnou kritiku ze strany konzervativních katolíků. |
||
+ | |||
+ | Už na koncilu bylo zřetelné názorové rozdělení mezi účastníky a poradci. Mezi radikálními odpůrci koncilních reforem byl i bývalý arcibiskup, Francouz [[Lefebvre, Marcel (JKI-K)|Marcel Lefebvre]] (1905–1991), který roku 1970 inicioval založení [[Kněžské bratrstvo svatého Pia X.|Kněžského bratrstva svatého Pia X.]] Nestejnou míru ochoty a schopnosti uvádět výsledky koncilu do církevního života prokázali i papežové, jejichž pontifikát spadá do období po koncilu. Například [[Jan Pavel II. (JKI-K)|Jan Pavel II.]] (v úřadu v letech 1978–2005) sice zastával konzervativní postoje a restauroval některé předkoncilní postoje církve, současně ale byla například jeho setkání s představiteli jiných náboženství (v Assisi roku 1986) nebo setkání s představiteli laických hnutí v církvi (roku 1998 v Římě) vskutku přelomová. Vstřícný postoj koncilu k nekřesťanům pak tento papež roku 2000 korigoval v deklaraci ''Dominus Iesus''. Deklaraci připravila Kongregace pro nauku víry, již tehdy vedl [[Ratzinger, Joseph (JKI-K)|Joseph Ratzinger]] (*1927), pozdější papež Benedikt XVI. (v úřadu v letech 2005–2013). Působení papeže Františka (v úřadu od roku 2013) se jeví být více duchu II. vatikánského koncilu, a přináší mu proto nebývale silnou kritiku ze strany konzervativních katolíků. |
||
== Religionistická charakteristika římskokatolické církve == |
== Religionistická charakteristika římskokatolické církve == |
||
− | Křesťanství je monoteistické náboženství a s [[Federace židovských obcí|judaismem]] a s [[Ústředí muslimských obcí|islámem]] sdílí představu jediného Boha, stvořitele a vládce světa. Zásadní je ale pro křesťany přesvědčení, že tento Bůh se v dějinách jedinečně projevil v osobě Ježíše Nazaretského a že spása člověka (jeho záchrana Bohem, přijetí ze strany Boha apod.) je s Ježíšem jako Mesiášem (Kristem) neoddělitelně spojena. |
+ | Křesťanství je monoteistické náboženství a s [[Federace židovských obcí|judaismem]] a s [[Ústředí muslimských obcí|islámem]] sdílí představu jediného [[Bůh (JKI-K)|Boha]], stvořitele a vládce světa. Zásadní je ale pro křesťany přesvědčení, že tento Bůh se v dějinách jedinečně projevil v osobě [[Ježíš (JKI-K)|Ježíše Nazaretského]] a že spása člověka (jeho záchrana Bohem, přijetí ze strany Boha apod.) je s Ježíšem jako Mesiášem (Kristem) neoddělitelně spojena. |
+ | |||
+ | Role Ježíše jako božího Syna a současně samého Boha a jeho poměr k Bohu – Otci byla od 4. století dogmatizována v učení o [[Trojice (JKI-K)|Trojici]]; podle něj Bůh existuje ve třech božských osobách (Otec, Syn a Duch svatý), které jsou stejné podstaty. Základní teologický rámec tohoto [[dogma (JKI-K)|dogmatu]] vymezil „církevní otec“ [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinus Aurelius]] (354–430) a v polemikách s jinými pojetími božství se toto dogma upřesňovalo na ekumenických koncilech. Polemiky o tomto dogmatu také vedly k prvním dělením křesťanské církve (a též ke vzniku výše zmíněných starých východních církví) a jedna z dogmatických otázek – zda [[Duch svatý (JKI-K)|Duch svatý]] vychází nejen z Otce, ale též ze Syna – byla poslední příčinou (či záminkou) rozdělení církve na její východní a západní (římskou) část (více o tom v hesle [[Pravoslavná církev|Pravoslavná církev]]) roku 1054. Trojiční půdorys má apoštolské [[vyznání víry (JKI-K)|vyznání víry]] snad již ze 2. století, užívané hlavně v západní církvi, a také [[nikajsko-konstantinopolské vyznání víry (JKI-K)|nikajsko-konstantinopolské vyznání víry]] ze 4. až 5. století, přijímané v podstatě všemi křesťany. Bůh Otec má v těchto vyznáních roli všemohoucího stvořitele, Ježíšovi tato vyznání přikládají narození z panenské matky, dále pak připomínají události jeho utrpení, smrti a vzkříšení (dějinně určené dobou vlády [[Pilát (JKI-K)|Piláta pontského]]), jeho sestup do pekel, přebývání na nebesích a vykonání budoucího [[poslední soud (JKI-K)|posledního soudu]], Duchu svatému pak tato vyznání přisuzují působení v církvi a roli při rozněcování křesťanské naděje. |
||
+ | |||
+ | Nejen souborem liturgických textů, ale i pramenem poznání pravdy a normou jejich života („Písmem svatým“) je pro křesťany [[bible (JKI-K)|Bible]]. Její první část (''Starý zákon'') křesťané sdílejí s židovským ''Tenachem'' (Psaným zákonem), byť rozdělení textů do knih a také pořadí knih je ve ''Starém zákoně'' poněkud odlišné od ''Tanachu''. Druhá část křesťanské Bible (''[[Nový zákon (JKI-K)|Nový zákon]]'') je specificky křesťanská a reflektuje život Ježíše Nazaretského (ve čtyřech evangeliích), život prvních křesťanů i raně křesťanských sborů (v knize ''Skutků apoštolů'' a v listech) a působení Boha ve světě (v apokalyptické knize ''[[apokalypsa (JKI-K)|Zjevení Janovo]]''). Ke ''Starému zákonu'' přiřazují církve, které nevzešly ze západního reformačního hnutí 16. století, další, méně autoritativní texty. Zdaleka nejrozšířenějším souborem těchto textů je ten, který římskokatolická církev nazývá „deuterokanonické knihy“ (protestanté je označují za „[[apokryf (JKI-K)|apokryfy]]“). V římskokatolické církvi je za závaznou podobu textu Bible považována závazně po tridentském koncilu ''[[Vulgáta (JKI-K)|Vulgáta]]'', překlad Bible do latiny, poprvé pořízený mnichem [[Jeroným (JKI-K)|Jeronýmem]] (347/8–420) a naposled revidovaný v tzv. Neovulgátě roku 1979. |
||
+ | Zásadní role víry a její co nejpřesnější formulace v křesťanství (na rozdíl od role náboženské praxe v judaismu a islámu) se projevuje v roli teologie, tedy myšlení o Bohu. Kromě zkoumání toho, co má být obsahem křesťanské víry, se teologie zabývá i důsledky této víry na pojetí kosmu, člověka i lidské společnosti a v [[apologetika (JKI-K)|apologetice]] (obraně víry) polemizuje s jinými, nesouhlasnými pojetími. Patristickou teologii (teologii „církevních otců“ v čele s Augustinem, viz [[patristika (JKI-K)|patristika]]) uvedla na počátku 2. tisíciletí na křesťanském Západě do filosofického rámce [[scholastika (JKI-K)|scholastika]], a obohatila tak křesťanskou teologii i o antické filosofické dědictví, často zprostředkované muslimskými učenci. Za vrchol scholastického myšlení je obvykle považováno dílo [[Tomáš Akvinský (JKI-K)|Tomáše Akvinského]] (?1225–1274). Reformace v 16. století rozdělila západní teologii na římskokatolickou a protestantskou a tyto dvě větve se v některých bodech vůči sobě vzájemně vymezovaly. Současnou římskokatolickou církev tak zformoval především [[tridentský koncil (JKI-K)|tridentský koncil]], konaný v reakci na [[reformace (JKI-K)|reformaci]]. |
||
− | Role Ježíše jako božího Syna a současně samého Boha a jeho poměr k Bohu – Otci byla od 4. století dogmatizována v učení o Trojici; podle něj Bůh existuje ve třech božských osobách (Otec, Syn a Duch svatý), které jsou stejné podstaty. Základní teologický rámec tohoto dog-matu vymezil „církevní otec“ Augustinus Aurelius (354–430) a v polemikách s jinými pojetími božství se toto dogma upřesňovalo na ekumenických koncilech. Polemiky o tomto dogmatu také vedly k prvním dělením křesťanské církve (a též ke vzniku výše zmíněných starých východních církví) a jedna z dogmatických otázek – zda Duch svatý vychází nejen z Otce, ale též ze Syna – byla poslední příčinou (či záminkou) rozdělení církve na její východní a západní (římskou) část (více o tom v hesle [[Pravoslavná církev|Pravoslavná církev]]) roku 1054. Trojiční půdorys má apoštolské vyznání víry snad již ze 2. století, užívané hlavně v západní církvi, a také nikajsko-konstantinopolské vyznání víry ze 4. až 5. století, přijímané v podstatě všemi křesťany. Bůh Otec má v těchto vyznáních roli všemohoucího stvořitele, Ježíšovi tato vyznání přikládají narození z panenské matky, dále pak připomínají události jeho utrpení, smrti a vzkříšení (dějinně určené dobou vlády Piláta pontského), jeho sestup do pekel, přebývání na nebesích a vykonání budoucího posledního soudu, Duchu svatému pak tato vyznání přisuzují působení v církvi a roli při rozněcování křesťanské naděje. |
||
− | |||
− | Nejen souborem liturgických textů, ale i pramenem poznání pravdy a normou jejich života („Písmem svatým“) je pro křesťany Bible. Její první část (''Starý zákon'') křesťané sdílejí s židovským ''Tenachem'' (Psaným zákonem), byť rozdělení textů do knih a také pořadí knih je ve ''Starém zákoně'' poněkud odlišné od ''Tanachu''. Druhá část křesťanské Bible (''Nový zákon'') je specificky křesťanská a reflektuje život Ježíše Nazaretského (ve čtyřech evangeliích), život prvních křesťanů i raně křesťanských sborů (v knize ''Skutků apoštolů'' a v listech) a působení Boha ve světě (v apokalyptické knize ''Zjevení Janovo''). Ke ''Starému zákonu'' přiřazují církve, které nevzešly ze západního reformačního hnutí 16. století, další, méně autoritativní texty. Zdaleka nejrozšířenějším souborem těchto textů je ten, který římskokatolická církev nazývá „deuterokanonické knihy“ (protestanté je označují za „apokryfy“). V římskokatolické církvi je za závaznou podobu textu Bible považována závazně po tridentském koncilu ''Vulgáta'', překlad Bible do latiny, poprvé pořízený mnichem Jeronýmem (347/8–420) a naposled revidovaný v tzv. Neovulgátě roku 1979. |
||
+ | Vymezení vůči [[protestantismus (JKI-K)|protestantismu]] je asi nejzřetelněji patrné na důrazu tridentského koncilu na roli [[tradice (JKI-K)|tradice]] jako druhého prostředku zjevení pravdy o Bohu vedle Písma v protikladu k protestantskému postoji, vyjádřovanému sloganem „pouhé Písmo“. Tento důraz provázel římskokatolickou církev po další staletí a na II. vatikánském koncilu bylo těsné spojení Písma a tradice sice částečně přeznačeno, ale v podstatě potvrzeno. Zřetelně od tridentského koncilu je také závaznou interpretací zjevení pověřen učitelský úřad církve, tedy biskupové, a mezi nimi především římský biskup – [[papež (JKI-K)|papež]]. Na I. vatikánském koncilu roku 1870 byl pak papež na základě konstituce ''Pastor aeternus'' vybaven neomylností ve věcech víry a mravů, pokud své výroky vyhlašuje v moci svého úřadu (''ex cathedra''). Tato konstituce také potvrdila nauku o primátu papeže. Tento titul římského biskupa se začal prosazovat v 11. století, ale zvláštní role Říma byla dána už politickým postavením této metropole od doby antiky i její rolí v křesťanských dějinách jako legendárního působiště apoštolů [[Petr apoštol (JKI-K)|Petra]] a [[Pavel z Tarsu (JKI-K)|Pavla]]. Konstituce z roku 1870 potvrzením primátu papeže také uzavřela dlouholetou diskusi o poměru papeže a koncilu ve prospěch papeže. Tato diskuse místy přinesla i dočasná vítězství zastáncům nadřazenosti koncilu nad papežem ([[konciliarismus (JKI-K)|konciliarismus]]): například kostnický koncil ukončil papežské schizma tím, že odvolal papeže. Ovšem už v polovině 15. století byl konciliarismus papežem odsouzen a nadále přetrvával pouze v opozičních katolických hnutích. Moc papežství byla částečně korigována až konstitucí ''Lumen gentium'', přijaté druhým vatikánským koncilem roku 1964. |
||
− | Zásadní role víry a její co nejpřesnější formulace v křesťanství (na rozdíl od role náboženské praxe v judaismu a islámu) se projevuje v roli teologie, tedy myšlení o Bohu. Kromě zkoumání toho, co má být obsahem křesťanské víry, se teologie zabývá i důsledky této víry na pojetí kosmu, člověka i lidské společnosti a v apologetice (obraně víry) polemizuje s jinými, nesouhlasnými pojetími. Patristickou teologii (teologii „církevních otců“ v čele s Augustinem) uvedla na počátku 2. tisíciletí na křesťanském Západě do filosofického rámce scholastika, a obohatila tak křesťanskou teologii i o antické filosofické dědictví, často zprostředkované muslimskými učenci. Za vrchol scholastického myšlení je obvykle považováno dílo Tomáše Akvinského (?1225–1274). Reformace v 16. století rozdělila západní teologii na římskokatolickou a protestantskou a tyto dvě větve se v některých bodech vůči sobě vzájemně vymezovaly. Současnou římskokatolickou církev tak zformoval především tridentský koncil, konaný v reakci na reformaci. |
||
− | |||
− | Vymezení vůči protestantismu je asi nejzřetelněji patrné na důrazu tridentského koncilu na roli tradice jako druhého prostředku zjevení pravdy o Bohu vedle Písma v protikladu k protestantskému postoji, vyjádřovanému sloganem „pouhé Písmo“. Tento důraz provázel římskokatolickou církev po další staletí a na II. vatikánském koncilu bylo těsné spojení Písma a tradice sice částečně přeznačeno, ale v podstatě potvrzeno. Zřetelně od tridentského koncilu je také závaznou interpretací zjevení pověřen učitelský úřad církve, tedy biskupové, a mezi nimi především římský biskup – papež. Na I. vatikánském koncilu roku 1870 byl pak papež na základě konstituce ''Pastor aeternus'' vybaven neomylností ve věcech víry a mravů, pokud své výroky vyhlašuje v moci svého úřadu (''ex cathedra''). Tato konstituce také potvrdila nauku o primátu papeže. Tento titul římského biskupa se začal prosazovat v 11. století, ale zvláštní role Říma byla dána už politickým postavením této metropole od doby antiky i její rolí v křesťanských dějinách jako legendárního působiště apoštolů Petra a Pavla. Konstituce z roku 1870 potvrzením primátu papeže také uzavřela dlouholetou diskusi o poměru papeže a koncilu ve prospěch papeže. Tato diskuse místy přinesla i dočasná vítězství zastáncům nadřazenosti koncilu nad papežem (konciliarismus): například kostnický koncil ukončil papežské schizma tím, že odvolal papeže. Ovšem už v polovině 15. století byl konciliarismus papežem odsouzen a nadále přetrvával pouze v opozičních katolických hnutích. Moc papežství byla částečně korigována až konstitucí ''Lumen gentium'', přijaté druhým vatikánským koncilem roku 1964. |
||
− | Jiná protestantská nauka, vůči níž se tridentský koncil vymezil, byla vyjádřena slovy o spasení „pouhou milostí“. Koncil naproti tomu zdůraznil nezbytnost dobrých skutků pro spásu člověka. Povolil i prodej odpustků a úctu ke svatým, k jejich relikviím a k obrazům, tedy činnosti, vůči nimž se protestanté vymezovali. Potvrdil i víru v očistec. V protikladu ke dvěma svátostem v protestantismu (křest a večeře Páně, tj. eucharistie) koncil potvrdil středověké pojetí sedmi svátostí a vydal závazné předpisy například pro uzavírání manželství. Netknuto zůstalo učení o transsubstanciaci (změně podstaty chleba a vína v substanci těla a krve Kristovy při eucharistii), a tím obětní charakter mše; nauku o transsubstanciaci přitom všechna reformní hnutí odmítla. Protestanté, pozvaní na tridentský koncil, prosazovali přijímání vína laiky při eucharistii nebo používání národních jazyků v liturgii, ale byli rovněž odmítnuti. Reformy tridentského koncilu se týkaly kněží a jejich vzdělávání, povinností biskupů i řeholního života. V dalších letech na ně navazovaly dokumenty, které reformovaly pastoraci, misii, katechezi či charitu. K dědictví římské, západní kultury, potvrzenému vývojem římskokatolické církve po tridentském koncilu, ukazuje pevně hierarchická a promyšlená organizace církve (detailněji popsaná níže) a významná role církevního práva. |
+ | Jiná protestantská nauka, vůči níž se tridentský koncil vymezil, byla vyjádřena slovy o spasení „pouhou milostí“. Koncil naproti tomu zdůraznil nezbytnost dobrých skutků pro spásu člověka. Povolil i prodej [[odpustky (JKI-K)|odpustků]] a úctu ke [[světci (JKI-K)|svatým]], k jejich [[relikvie (JKI-K)|relikviím]] a k obrazům, tedy činnosti, vůči nimž se protestanté vymezovali. Potvrdil i víru v [[očistec (JKI-K)|očistec]]. V protikladu ke dvěma [[svátosti (JKI-K)|svátostem]] v protestantismu ([[křest (JKI-K)|křest]] a večeře Páně, tj. [[eucharistie (JKI-K)|eucharistie]]) koncil potvrdil středověké pojetí sedmi svátostí a vydal závazné předpisy například pro uzavírání [[manželství (JKI-K)|manželství]]. Netknuto zůstalo učení o [[transsubstanciace (JKI-K)|transsubstanciaci]] (změně podstaty chleba a vína v substanci těla a krve Kristovy při eucharistii), a tím obětní charakter [[mše svatá (JKI-K)|mše]]; nauku o transsubstanciaci přitom všechna reformní hnutí odmítla. Protestanté, pozvaní na tridentský koncil, prosazovali přijímání vína laiky při eucharistii nebo používání národních jazyků v [[liturgie (JKI-K)|liturgii]], ale byli rovněž odmítnuti. Reformy tridentského koncilu se týkaly kněží a jejich vzdělávání, povinností biskupů i řeholního života. V dalších letech na ně navazovaly dokumenty, které reformovaly [[pastorace (JKI-K)|pastoraci]], [[misie (JKI-K)|misii]], [[katecheze (JKI-K)|katechezi]] či [[charita (JKI-K)|charitu]]. K dědictví římské, západní kultury, potvrzenému vývojem římskokatolické církve po tridentském koncilu, ukazuje pevně hierarchická a promyšlená organizace církve (detailněji popsaná níže) a významná role [[právo církevní, právo kanonické (JKI-K)|církevního práva]]. |
− | Ovšem jiná témata naopak římské katolíky spojují s ostatními větvemi křesťanství nebo alespoň s některou z nich: hlavní svátky jako základní události liturgického roku v čele s nedělí jako svátkem vzkříšení Ježíše v podstatě sdílejí s dalšími křesťany, byť důrazy, natož pak způsoby slavení jsou často velmi odlišné. Podobně jako pravoslavní křesťané a několik protestantských církví rozdělují římští katolíci církev na kněze a laiky, přičemž kněží vstupují svým svěcením do předpokládané posloupnosti (''succese'') až od Ježíšových apoštolů. S pravoslavnými církvemi sdílí římský katolicismus také úctu ke svatým a širokou škálu možností zasvěceného života (poustevnického nebo v řádovém společenství). O mnoho bohatší než protestantismus mají tyto dvě větve také mystickou tradici. |
+ | Ovšem jiná témata naopak římské katolíky spojují s ostatními větvemi křesťanství nebo alespoň s některou z nich: hlavní [[svátky (JKI-K)|svátky]] jako základní události [[rok liturgický (JKI-K)|liturgického roku]] v čele s [[neděle (JKI-K)|nedělí]] jako svátkem [[vzkříšení (JKI-K)|vzkříšení]] Ježíše v podstatě sdílejí s dalšími křesťany, byť důrazy, natož pak způsoby slavení jsou často velmi odlišné. Podobně jako pravoslavní křesťané a několik protestantských církví rozdělují římští katolíci církev na [[kněz (JKI-K)|kněze]] a [[laik (JKI-K)|laiky]], přičemž kněží vstupují svým svěcením do předpokládané posloupnosti (''[[sukcese apoštolská (JKI-K)|succese]]'') až od Ježíšových apoštolů. S pravoslavnými církvemi sdílí římský katolicismus také úctu ke svatým a širokou škálu možností zasvěceného života (poustevnického nebo v řádovém společenství). O mnoho bohatší než protestantismus mají tyto dvě větve také [[mystika (JKI-K)|mystickou]] tradici. |
− | Úspěchem římskokatolické církve po tridentském koncilu byly unie s částmi východních církví. Nejvýznamnější z nich je Brestská unie, při níž se na sněmu v Brestu roku 1596 sjednotila část ukrajinské pravoslavné církve s římskou církví. Tito tzv. uniaté tvoří řeckokatolickou církev. Sjednotili se věroučně a organizačně s římskokatolickou církví (a přijali též primát papeže), ale ponechali si východní liturgii a některé další prvky, například dobrovolnost celibátu u nižšího kněžstva. První část složeného výrazu „římskokatolický“ tak nese dvojí význam: jednak význam příslušnosti k západnímu křesťanství, jež je dědicem římského pat¬riarchátu (v protikladu k východním patriarchátům a od reformace také v protikladu k protestantismu), jednak význam příslušnosti k římské liturgické tradici, tedy původně k latinské liturgii (v protikladu k liturgii byzantské). |
+ | Úspěchem římskokatolické církve po tridentském koncilu byly unie s částmi východních církví. Nejvýznamnější z nich je [[Brestská unie (JKI-K)|Brestská unie]], při níž se na sněmu v Brestu roku 1596 sjednotila část ukrajinské pravoslavné církve s římskou církví. Tito tzv. [[uniatství (JKI-K)|uniaté]] tvoří [[řeckokatolická církev (JKI-K)|řeckokatolickou církev]]. Sjednotili se věroučně a organizačně s římskokatolickou církví (a přijali též primát papeže), ale ponechali si východní liturgii a některé další prvky, například dobrovolnost [[celibát (JKI-K)|celibátu]] u nižšího kněžstva. První část složeného výrazu „římskokatolický“ tak nese dvojí význam: jednak význam příslušnosti k západnímu křesťanství, jež je dědicem římského pat¬riarchátu (v protikladu k východním patriarchátům a od reformace také v protikladu k protestantismu), jednak význam příslušnosti k římské liturgické tradici, tedy původně k latinské liturgii (v protikladu k liturgii byzantské). |
− | Částečně též v reakci na reformační hnutí vznikala v 16. století nová řádová společenství: kromě výše zmíněných jezuitů to byli například roku 1525 františkánští kapucíni. Tyto řády doplnily starší společenství zasvěceného života, tedy např. již zmíněné benediktiny, řád augustiniánů – kanovníků (založen roku 1059), reformní řád cisterciáků (1098) nebo premonstrátů (1120), již výše zmíněné řády křížovníků, mendikantské řády a také ženské větve některých z nich (například řád františkánských klarisek, založený roku 1212). V době protireformačního zápasu a po tridentském koncilu vznikl i nový typ zasvěceného života, tzv. kongregace, které nemají klášterní řeholi a namísto odloučenosti v klauzuře jsou aktivní ve společnosti. Postupně se ovšem rozdíly mezi řády a kongregacemi stíraly a v současnosti se společenství v celé škále přísnosti svých pravidel shrnují pod pojem |
+ | Částečně též v reakci na reformační hnutí vznikala v 16. století nová [[řády a kongregace (JKI-K)|řádová společenství]]: kromě výše zmíněných jezuitů to byli například roku 1525 františkánští kapucíni. Tyto řády doplnily starší společenství zasvěceného života, tedy např. již zmíněné benediktiny, řád augustiniánů – kanovníků (založen roku 1059), reformní řád cisterciáků (1098) nebo premonstrátů (1120), již výše zmíněné řády křížovníků, mendikantské řády a také ženské větve některých z nich (například řád františkánských klarisek, založený roku 1212). V době protireformačního zápasu a po tridentském koncilu vznikl i nový typ zasvěceného života, tzv. kongregace, které nemají klášterní řeholi a namísto odloučenosti v klauzuře jsou aktivní ve společnosti. Postupně se ovšem rozdíly mezi řády a [[kongregace (JKI-K)|kongregacemi]] stíraly a v současnosti se společenství v celé škále přísnosti svých pravidel shrnují pod pojem „[[instituty zasvěceného života (JKI-K)|instituty zasvěceného života]]“. Katechetické, misijní a obecně vzdělávací činnosti se věnují například voršilky (s kořeny v roce 1535), [[piaristé (JKI-K)|piaristé]] (od roku 1597), [[redemptoristé (JKI-K)|redemptoristé]] (1732), školské sestry (1833), [[salesiáni (JKI-K)|salesiáni]] (1859) nebo petrini (1888), charitativní práci například [[milosrdné sestry (JKI-K)|boromejky]] (od roku 1679). Jako „[[terciáři (JKI-K)|třetí řády]]“ jsou známa laická společenství římských katolíků, žijících v duchu zbožnosti zakladatelů některých řádů a případně též v blízkosti řádových společenství či ve spolupráci s nimi. Příkladem jsou františkánští, dominikánští či premonstrátští terciáři nebo spolupracov¬níci salesiánů, kteří s nimi vytvářejí tzv. salesiánskou rodinu. Z „třetího řádu“ františkánských alžbětinek se po čase stalo samostatné řádové společenství se zaměřením na práci v nemocnicích. |
− | Profil římskokatolické církve po tridentském koncilu dále zdůrazňovala mariánská dogmata (pravoslavné církve nemají mariologii systematizovánu a protestanté odmítají jinou úctu k Marii než úctu k poslušné služebnici Boha, která se jako panna stala matkou božího Syna). Již od středověku živé lidové přesvědčení o tom, že Maria, matka Ježíšova, byla sama počata bez prvotního (dědičného) hříchu, stanovil jako závazné pravidlo víry (dogma) papež Pius IX. roku 1854. O téměř sto lety později, roku 1950, vyhlásil papež Pius XII. dogma o nanebevzetí Panny Marie. Podobně jako v pravoslaví je i v římském katolicismu Maria vzorem ženství a hlavně mateřství. |
+ | Profil římskokatolické církve po tridentském koncilu dále zdůrazňovala mariánská dogmata (pravoslavné církve nemají [[mariologie (JKI-K)|mariologii]] systematizovánu a protestanté odmítají jinou úctu k [[Maria (JKI-K)|Marii]] než úctu k poslušné služebnici Boha, která se jako panna stala matkou božího Syna). Již od středověku živé lidové přesvědčení o tom, že Maria, matka Ježíšova, byla sama počata bez prvotního (dědičného) [[hřích prvotní (JKI-K)|hříchu]], stanovil jako závazné pravidlo víry (dogma) papež Pius IX. roku 1854. O téměř sto lety později, roku 1950, vyhlásil papež Pius XII. dogma o nanebevzetí Panny Marie. Podobně jako v pravoslaví je i v římském katolicismu Maria vzorem ženství a hlavně mateřství. |
− | Přijetí těchto dvou mariánských dogmat odráží značný zájem o osobnost Marie, matky Ježíšovy, v římskokatolické církvi v posledních dvou stech letech. Vedle významu v osobní zbožnosti (která byla v křesťanstvu přítomna od jeho samého počátku) se projevuje také stále vzrůstajícím počtem mariánských zjevení a stále vzrůstajícím významem mariánských hnutí, která se k těmto zjevením někdy váží. Jako nejznámější mezi množstvím zjevení po celém katolickém světě (u nás například ve Filipově roku 1866 nebo v Suchém dole u Police nad Metují v letech 1892–95) můžeme jmenovat ta ve francouzských Lurdech roku 1858, v portugalské Fatimě 1917, ve španělském Garabandalu v letech 1961–65 či v Medžugorje v současné republice Bosna a Hercegovina, probíhající od roku 1981. Takové události jsou až na výjimky církví považovány za soukromá zjevení, k jejichž pravosti se církev nevyjadřuje. Mariánská hnutí (např. Rytířstvo Neposkvrněné) pěstují úctu k Panně Marii, bývají motivována některými zjeveními (např. Fatimský apoštolát Modrá armáda), nebo se dokonce vztahují k údajným poselstvím od Marie (Mariánské kněžské hnutí). Typické jsou pro mariánská hnutí konzervativní postoje, kritika společenské situace, obrana katolické morálky, nauky a hierarchie a také apokalyptická očekávání. |
+ | Přijetí těchto dvou mariánských dogmat odráží značný zájem o osobnost Marie, matky Ježíšovy, v římskokatolické církvi v posledních dvou stech letech. Vedle významu v osobní zbožnosti (která byla v křesťanstvu přítomna od jeho samého počátku) se projevuje také stále vzrůstajícím počtem mariánských [[zjevení (JKI-K)|zjevení]] a stále vzrůstajícím významem mariánských hnutí, která se k těmto zjevením někdy váží. Jako nejznámější mezi množstvím zjevení po celém katolickém světě (u nás například ve Filipově roku 1866 nebo v Suchém dole u Police nad Metují v letech 1892–95) můžeme jmenovat ta ve francouzských Lurdech roku 1858, v portugalské Fatimě 1917, ve španělském Garabandalu v letech 1961–65 či v Medžugorje v současné republice Bosna a Hercegovina, probíhající od roku 1981. Takové události jsou až na výjimky církví považovány za soukromá zjevení, k jejichž pravosti se církev nevyjadřuje. Mariánská hnutí (např. Rytířstvo Neposkvrněné) pěstují úctu k Panně Marii, bývají motivována některými zjeveními (např. Fatimský apoštolát Modrá armáda), nebo se dokonce vztahují k údajným poselstvím od Marie (Mariánské kněžské hnutí). Typické jsou pro mariánská hnutí konzervativní postoje, kritika společenské situace, obrana katolické morálky, nauky a hierarchie a také apokalyptická očekávání. |
− | Mariánská hnutí mají aktivistický a laický charakter (ačkoliv se jich účastní i kněží), což je spojuje s jinou skupinou hnutí v římskokatolické církvi, s tzv. novými hnutími. V nich bývá ovšem podíl laiků (a také žen) ve vedení podstatně vyšší. Zaměření nových hnutí ovšem bývá od mariánských hnutí odlišné: k misii (např. Miles Jesu), ke katechezi dospělých (např. Neokatechumenátní cesta), k sociální práci (Sant Egidio), k charismatické obnově církve (např. komunita Chemin Neuf), k budování blízkého bratrského a sesterského společenství (Dílo Mariino – hnutí fokoláre) apod. Na rozdíl od mariánských hnutí jsou nová hnutí obvykle přejně otevřena ke společnosti mimo církev a nakloněna rozvíjení ekumenických a mezináboženských vztahů (příkladem ekumenismu může být hnutí s centrem v komunitě v Taizé nebo charitní hnutí Víra a světlo). |
+ | Mariánská hnutí mají aktivistický a laický charakter (ačkoliv se jich účastní i kněží), což je spojuje s jinou skupinou hnutí v římskokatolické církvi, s tzv. novými hnutími. V nich bývá ovšem podíl laiků (a také žen) ve vedení podstatně vyšší. Zaměření nových hnutí ovšem bývá od mariánských hnutí odlišné: k misii (např. Miles Jesu), ke katechezi dospělých (např. Neokatechumenátní cesta), k sociální práci (Sant Egidio), k charismatické obnově církve (např. komunita Chemin Neuf), k budování blízkého bratrského a sesterského společenství (Dílo Mariino – hnutí [[hnutí fokoláre (JKI-K)|fokoláre]]) apod. Na rozdíl od mariánských hnutí jsou nová hnutí obvykle přejně otevřena ke společnosti mimo církev a nakloněna rozvíjení ekumenických a mezináboženských vztahů (příkladem ekumenismu může být hnutí s centrem v komunitě v [[Taizé (JKI-K)|Taizé]] nebo charitní hnutí Víra a světlo). |
− | První laická hnutí, obvykle shrnovaná do označení |
+ | První laická hnutí, obvykle shrnovaná do označení „[[Katolická akce (JKI-K)|katolická akce]]“, vznikala už na přelomu 19. a 20. století. Jeden z jejich cílů – ovlivnit postoji vyplývajícími z katolické víry co nejširší veřejnost – naplňuje od roku 1928 společenství [[Opus Dei (JKI-K)|Opus Dei]]. Vzrůstající roli laiků v římskokatolické církvi po celé 20. století dokládá založení Papežské rady pro laiky roku 1967 (roku 2016 vplynula do Dikasteria pro laiky, rodinu a život). Symbolickým vyjádřením kladného přijetí těchto hnutí v církvi se stalo výše zmíněné setkání jejich zástupců s papežem [[Jan Pavel II. (JKI-K)|Janem Pavlem II.]] o Letnicích roku 1998. |
== Římský katolicismus v českých zemích == |
== Římský katolicismus v českých zemích == |
||
− | K christianizaci českých zemí začalo docházet koncem 8. nebo nejpozději začátkem 9. století, významný podíl na ní měla východokřesťanská misie Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu (od 863/864–885). I když se na konci 9. století Velká Morava i přemyslovské knížectví v Čechách přiklonily k latinské liturgii, východní i západní podoba křesťanství ještě nějaký čas koexistovaly vedle sebe (v ojedinělém případě Sázavského kláštera trvala byzantská liturgie až do roku 1096), důležitější bylo nicméně prolínání křesťanství s různými prvky a formami předkřesťanské religiozity. Křesťanská církev měla vliv na knížecí, resp. později královský dvůr, šlechtu, vzdělané vrstvy (ty byly dlouho s církví totožné) a později i měšťanstvo, zatímco v lidovém prostředí bylo po celý středověk obvyklé (vědomě i nevědomě) kombinovat „oficiální“ křesťanství s pohanskými zvyklostmi a představami. Od 10. století byla systematicky budována církevní správa, v roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství, v roce 1063 olomoucké biskupství, významný podíl na náboženském a kulturním životě i správě českých zemí měly rovněž kláštery (sv. Jiří na pražském Hradě, Břevnov, Ostrov, Sázava, na Moravě Rajhrad a Hradisko u Olomouce ad.). Církevní instituce a jejich představitelé byli přitom v mnoha obdobích nejisté světské vlády v raném středověku jedinými pevnými organizačními strukturami, církev měla rovněž faktický monopol na písmem předávanou vzdělanost. |
+ | K christianizaci českých zemí začalo docházet koncem 8. nebo nejpozději začátkem 9. století, významný podíl na ní měla východokřesťanská misie [[Cyril a Metoděj (JKI-K)|Konstantina (Cyrila) a Metoděje]] na Velkou Moravu (od 863/864–885). I když se na konci 9. století Velká Morava i přemyslovské knížectví v Čechách přiklonily k latinské liturgii, východní i západní podoba křesťanství ještě nějaký čas koexistovaly vedle sebe (v ojedinělém případě Sázavského kláštera trvala byzantská liturgie až do roku 1096), důležitější bylo nicméně prolínání křesťanství s různými prvky a formami předkřesťanské religiozity. Křesťanská církev měla vliv na knížecí, resp. později královský dvůr, šlechtu, vzdělané vrstvy (ty byly dlouho s církví totožné) a později i měšťanstvo, zatímco v lidovém prostředí bylo po celý středověk obvyklé (vědomě i nevědomě) kombinovat „oficiální“ křesťanství s pohanskými zvyklostmi a představami. Od 10. století byla systematicky budována církevní správa, v roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství, v roce 1063 olomoucké biskupství, významný podíl na náboženském a kulturním životě i správě českých zemí měly rovněž [[klášter (JKI-K)|kláštery]] (sv. Jiří na pražském Hradě, Břevnov, Ostrov, Sázava, na Moravě Rajhrad a Hradisko u Olomouce ad.). Církevní instituce a jejich představitelé byli přitom v mnoha obdobích nejisté světské vlády v raném středověku jedinými pevnými organizačními strukturami, církev měla rovněž faktický monopol na písmem předávanou vzdělanost. |
− | Za vrchol středověkého křesťanství v českých zemích lze považovat období 13. a 14. století, kdy už došlo k podstatnému prohloubení náboženského života širších vrstev (včetně vzrůstajícího měšťanstva) a současně k posílení církevních pozic vůči světské moci. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344) a vedle olomouckého biskupství mu byla podřízena i nově zřízená diecéze litomyšlská (fakticky trvala jen do roku 1425), vedle „starých“ řeholních společenství benediktinů, premonstrátů a cisterciáků se v Čechách a na Moravě výrazně uplatnily žebravé řády – hlavně františkáni a dominikáni. Biskupové a řehole ovšem ne vždy postupovali ve shodě, známý je kupříkladu spor pražského biskupa Jana IV. z Dražic (v úřadě 1301–43) s žebravými řády. Rozvoj církevní organizace i středověké zbožnosti dosáhl vrcholu za vlády Karla IV. (český král 1346–78), zároveň se však již začínaly objevovat první známky rozkladu a kritické či opravné tendence (papežské schisma, kritika církevního bohatství a moci, extrémních finančních požadavků ad.). Tyto problémy spoluzapříčinily propuknutí husitské revoluce po upálení M. Jana Husa (?1370–1415) na koncilu v Kostnici. |
+ | Za vrchol středověkého křesťanství v českých zemích lze považovat období 13. a 14. století, kdy už došlo k podstatnému prohloubení náboženského života širších vrstev (včetně vzrůstajícího měšťanstva) a současně k posílení církevních pozic vůči světské moci. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344) a vedle olomouckého biskupství mu byla podřízena i nově zřízená diecéze litomyšlská (fakticky trvala jen do roku 1425), vedle „starých“ řeholních společenství benediktinů, premonstrátů a cisterciáků se v Čechách a na Moravě výrazně uplatnily žebravé řády – hlavně františkáni a dominikáni. Biskupové a řehole ovšem ne vždy postupovali ve shodě, známý je kupříkladu spor pražského biskupa Jana IV. z Dražic (v úřadě 1301–43) s žebravými řády. Rozvoj církevní organizace i středověké zbožnosti dosáhl vrcholu za vlády Karla IV. (český král 1346–78), zároveň se však již začínaly objevovat první známky rozkladu a kritické či opravné tendence (papežské [[schizma (JKI-K)|schisma]], kritika církevního bohatství a moci, extrémních finančních požadavků ad.). Tyto problémy spoluzapříčinily propuknutí husitské revoluce po upálení M. [[Hus, Jan (JKI-K)|Jana Husa]] (?1370–1415) na koncilu v Kostnici. |
− | Třebaže vnitřně hlavně zpočátku nejednotné, formulovalo husitské hnutí program zásadní církevní reformace (Čtyři artikuly pražské, 1419), k němuž se přiklonila velká část české a moravské šlechty, pražská univerzita i arcibiskup Konrád z Vechty (1421, v úřadě od 1413). Období 1425–1561 považuje římskokatolická církev za dobu sedisvakance, tedy neobsazenosti pražského arcibiskupského úřadu; olomoucké biskupství nicméně obsazeno bylo a i v Čechách se udržela menší část církve a šlechty věrná papeži. Většina se nicméně transformovala do husitské, později spíše utrakvistické (podobojí) církve, v jejímž čele stanul zvolený, avšak církví nikdy oficiálně neuznaný arcibiskup Jan z Rokycan (1435–71). Přesto se po jednání s vyslanci basilejského koncilu (tzv. kompaktáta, potvrzená 1436) utrakvistická církev považovala za součást křesťanské církve v čele s papežem; tento svazek, nikoli však apoštolskou posloupnost popřela menší Jednota bratrská. Po rychlém triumfu luterské a později i švýcarské reformace v západní Evropě v 16. století byly i české země vystaveny jejich vlivu. Fakticky docházelo k luteranizaci utrakvistické církve, které se již přestala ohlížet na Řím, a ke kalvinizaci Jednoty bratrské, zároveň se od poloviny 16. století objevovaly pokusy o římskokatolickou protiofenzívu (1556 uvedení jezuitů do Čech, 1561 znovuobsazení arcibiskupského stolce). |
+ | Třebaže vnitřně hlavně zpočátku nejednotné, formulovalo [[husitství (JKI-K)|husitské]] hnutí program zásadní církevní reformace (Čtyři artikuly pražské, 1419), k němuž se přiklonila velká část české a moravské šlechty, pražská univerzita i arcibiskup Konrád z Vechty (1421, v úřadě od 1413). Období 1425–1561 považuje římskokatolická církev za dobu sedisvakance, tedy neobsazenosti pražského arcibiskupského úřadu; olomoucké biskupství nicméně obsazeno bylo a i v Čechách se udržela menší část církve a šlechty věrná papeži. Většina se nicméně transformovala do husitské, později spíše [[utrakvismus (JKI-K)|utrakvistické]] (podobojí) církve, v jejímž čele stanul zvolený, avšak církví nikdy oficiálně neuznaný arcibiskup Jan z Rokycan (1435–71). Přesto se po jednání s vyslanci basilejského koncilu (tzv. kompaktáta, potvrzená 1436) utrakvistická církev považovala za součást křesťanské církve v čele s papežem; tento svazek, nikoli však apoštolskou posloupnost popřela menší [[jednota bratrská (JKI-K)|Jednota bratrská]]. Po rychlém triumfu [[luterství (JKI-K)|luterské]] a později i [[kalvinismus (JKI-K)|švýcarské]] reformace v západní Evropě v 16. století byly i české země vystaveny jejich vlivu. Fakticky docházelo k luteranizaci utrakvistické církve, které se již přestala ohlížet na Řím, a ke kalvinizaci Jednoty bratrské, zároveň se od poloviny 16. století objevovaly pokusy o římskokatolickou protiofenzívu (1556 uvedení jezuitů do Čech, 1561 znovuobsazení arcibiskupského stolce). |
− | Přes velký vliv obou hlavních proudů evropské reformace si čeští (méně již moravští) protestanti udrželi vlastní specifika, jejichž výsledkem byla i kompromisní, k věroučným odchylkám snášenlivá Česká konfese (1575). Boj o její uznání za oficiální vyznání Českého království vyplnil konec 16. a počátek 17. století, došlo k němu v podobě Majestátu Rudolfa II. (1609), na jehož základě se začala formovat jednotná česká evangelická církev, tvořená jak utrakvisty, tak bratřími. Během stavovského povstání (1618–20) tato církev nabyla podoby státní církve a došlo k rozšíření platnosti majestátu na Moravu (a Lužice, ve Slezsku platil již od roku 1609 obdobný majestát pro augsburskou konfesi). Po porážce vzbouřených stavů na Bílé hoře (1620) byl Majestát zrušen, došlo k omezování protestantů a Obnovené zřízení zemské (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu) ustanovovalo římský katolicismus za jediné povolené křesťanské vyznání. I když válečná situace třicetileté války (1618–48) přinesla několik zvratů a naděje na posílení či obnovu protestantismu v českých zemích, v průběhu války a po jejím skončení byly ukotveny struktury moderního římského katolicismu v Čechách a na Moravě. |
+ | Přes velký vliv obou hlavních proudů evropské reformace si čeští (méně již moravští) protestanti udrželi vlastní specifika, jejichž výsledkem byla i kompromisní, k věroučným odchylkám snášenlivá [[Česká konfese (JKI-K)|česká konfese]] (1575). Boj o její uznání za oficiální vyznání Českého království vyplnil konec 16. a počátek 17. století, došlo k němu v podobě Majestátu Rudolfa II. (1609), na jehož základě se začala formovat jednotná česká evangelická církev, tvořená jak utrakvisty, tak bratřími. Během stavovského povstání (1618–20) tato církev nabyla podoby státní církve a došlo k rozšíření platnosti majestátu na Moravu (a Lužice, ve Slezsku platil již od roku 1609 obdobný majestát pro [[Augsburské vyznání víry (JKI-K)|augsburskou konfesi]]). Po porážce vzbouřených stavů na Bílé hoře (1620) byl Majestát zrušen, došlo k omezování protestantů a Obnovené zřízení zemské (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu) ustanovovalo římský katolicismus za jediné povolené křesťanské vyznání. I když válečná situace třicetileté války (1618–48) přinesla několik zvratů a naděje na posílení či obnovu protestantismu v českých zemích, v průběhu války a po jejím skončení byly ukotveny struktury moderního římského katolicismu v Čechách a na Moravě. |
− | Je třeba poznamenat, že k stručně naznačenému vývoji české křesťanské církve do husitské revoluce se mohou stejným právem hlásit jak římští katolíci, tak protestanti. I pozdější více či méně rozdělená církev chtěla být katolickou, ať už si pod tím představovala podřízenost papeži nebo „jen“ sounáležitost k (neviditelnou) církví Kristovou. Postupné zanikání požadavku na církevní jednotu i na tomto světě a diferenciace moderních křesťanských konfesí je až dílem 16. století, kdy v celoevropském měřítku dochází k vytvoření vzájemně disparátních církevních organizací – (zemských) luterských, reformovaných či anglikánských církví a církve římskokatolické v moderním slova smyslu. Nárok této (potridentské) římskokatolické církve na starší církevní dědictví je přitom teologické povahy, z historického hlediska není o nic větší, ani menší než v případě stejného („katolického“) nároku církví protestantských. Pro účely nástinu českých náboženských dějin je ovšem významné, že pobělohorská rekatolizace/protireformace byla z velké většiny úspěšná, pronásledovaný lidový protestantismus (tajné nekatolictví) se stal okrajovou záležitostí a postupně degeneroval. K jeho legální obnově došlo teprve po sto padesáti letech prostřednictvím tolerančního patentu Josefa II. (1781) (viz [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrská církev evangelická]]). |
+ | Je třeba poznamenat, že k stručně naznačenému vývoji české křesťanské církve do husitské revoluce se mohou stejným právem hlásit jak římští katolíci, tak protestanti. I pozdější více či méně rozdělená církev chtěla být katolickou, ať už si pod tím představovala podřízenost papeži nebo „jen“ sounáležitost k (neviditelnou) církví Kristovou. Postupné zanikání požadavku na církevní jednotu i na tomto světě a diferenciace moderních křesťanských konfesí je až dílem 16. století, kdy v celoevropském měřítku dochází k vytvoření vzájemně disparátních církevních organizací – (zemských) luterských, reformovaných či anglikánských církví a církve římskokatolické v moderním slova smyslu. Nárok této (potridentské) římskokatolické církve na starší církevní dědictví je přitom teologické povahy, z historického hlediska není o nic větší, ani menší než v případě stejného („katolického“) nároku církví protestantských. Pro účely nástinu českých náboženských dějin je ovšem významné, že pobělohorská rekatolizace/[[protireformace (JKI-K)|protireformace]] byla z velké většiny úspěšná, pronásledovaný lidový protestantismus (tajné nekatolictví) se stal okrajovou záležitostí a postupně degeneroval. K jeho legální obnově došlo teprve po sto padesáti letech prostřednictvím tolerančního patentu Josefa II. (1781) (viz [[Českobratrská církev evangelická|Českobratrská církev evangelická]]). |
Římskokatolická obnova, sledovatelná od poloviny 16. století (na Moravě byly její obdobou episkopáty Viléma Prusinovského, Stanislava Pavlovského a Františka kardinála Ditrichštejna), nebyla vedena jen snahou o likvidaci „hereze“ – protestantismu, ale rovněž reformami církevní správy a zbožnosti ustanovenými tridentským koncilem (1545–63). Nejistotám třicetileté války čelila přitažlivá barokní zbožnost, která stejně jako protestantismus osobně angažovala široké vrstvy věřících a svou okázalostí, dramatičností a naléhavostí byla pro mnoho z nich dokonce bližší a „jistější“. Nelze podceňovat rovněž skutečnost, že „náhrada“ evangelického kléru římskokatolickým proběhla poměrně rychle a „viditelně“ jenom ve městech. Množství venkovských farností bylo dlouhodobě opuštěných nebo jenom neřádně spravovaných, k tomu je třeba připočíst celkově stále nevalné náboženské znalosti lidových vrstev – je vlastně otázkou, nakolik si všichni „násilně“ rekatolizovaní nějaké konfesní změny vlastně povšimli a jak moc významná pro ně byla. Tím nemá být zpochybněna tragičnost vynucené konfesní proměny, jíž museli vzdělanější a nábožensky hlouběji žijící obyvatelé Čech a Moravy projít (nebo kvůli ní odejít do exilu), do vyhrocených západů o svědomí se však zjevně dostávala jenom část postižených. |
Římskokatolická obnova, sledovatelná od poloviny 16. století (na Moravě byly její obdobou episkopáty Viléma Prusinovského, Stanislava Pavlovského a Františka kardinála Ditrichštejna), nebyla vedena jen snahou o likvidaci „hereze“ – protestantismu, ale rovněž reformami církevní správy a zbožnosti ustanovenými tridentským koncilem (1545–63). Nejistotám třicetileté války čelila přitažlivá barokní zbožnost, která stejně jako protestantismus osobně angažovala široké vrstvy věřících a svou okázalostí, dramatičností a naléhavostí byla pro mnoho z nich dokonce bližší a „jistější“. Nelze podceňovat rovněž skutečnost, že „náhrada“ evangelického kléru římskokatolickým proběhla poměrně rychle a „viditelně“ jenom ve městech. Množství venkovských farností bylo dlouhodobě opuštěných nebo jenom neřádně spravovaných, k tomu je třeba připočíst celkově stále nevalné náboženské znalosti lidových vrstev – je vlastně otázkou, nakolik si všichni „násilně“ rekatolizovaní nějaké konfesní změny vlastně povšimli a jak moc významná pro ně byla. Tím nemá být zpochybněna tragičnost vynucené konfesní proměny, jíž museli vzdělanější a nábožensky hlouběji žijící obyvatelé Čech a Moravy projít (nebo kvůli ní odejít do exilu), do vyhrocených západů o svědomí se však zjevně dostávala jenom část postižených. |
||
Řádek 79: | Řádek 79: | ||
Byl-li již v 16. a na počátku 17. století vytvořen pevný „odrazový můstek“ rekatolizace Čech a Moravy, k jejímu prosazování začalo docházet již ve dvacátých letech 17. století, nejprve prostřednictvím vyhnání evangelických duchovních a v případě (královských) měst, následně u šlechty a nejpozději, často teprve po skončení třicetileté války, u venkovského obyvatelstva. Rekatolizaci, jejíhož provedení se ujal pražský arcibiskup Arnošt hrabě Harrach (v úřadě 1623–67), ovšem provázely těžkosti spojené jednak s probíhající válkou, jednak s nedostatkem finančních prostředků a v neposlední řadě s mocenským bojem s jezuitským řádem (spor o Karlovu univerzitu). Úplná restituce církevních majetků vyvrácených v období husitské revoluce nebyla možná, dohodou se státem byla nahrazena církevním podílem na výnosu státního solního monopolu (1630). Pro lepší správu „kacířských“ krajů byla v roce 1655 zřízena litoměřická a 1664 královéhradecká diecéze, hlubší restrukturalizace farní sítě však stále narážela na ekonomické problémy. První vlna rekatolizace byla proto víc než diecézním klérem, k jehož obnově docházelo jenom postupně, nesena misionáři z řad řeholníků – jezuitů, dominikánů a dalších (Albert Chanovský). Teprve později se výrazněji uplatnila obnovená farní správa, v posledních desetiletích 17. století už došlo ke zřetelnému posílení pravověrného římského katolicismu. |
Byl-li již v 16. a na počátku 17. století vytvořen pevný „odrazový můstek“ rekatolizace Čech a Moravy, k jejímu prosazování začalo docházet již ve dvacátých letech 17. století, nejprve prostřednictvím vyhnání evangelických duchovních a v případě (královských) měst, následně u šlechty a nejpozději, často teprve po skončení třicetileté války, u venkovského obyvatelstva. Rekatolizaci, jejíhož provedení se ujal pražský arcibiskup Arnošt hrabě Harrach (v úřadě 1623–67), ovšem provázely těžkosti spojené jednak s probíhající válkou, jednak s nedostatkem finančních prostředků a v neposlední řadě s mocenským bojem s jezuitským řádem (spor o Karlovu univerzitu). Úplná restituce církevních majetků vyvrácených v období husitské revoluce nebyla možná, dohodou se státem byla nahrazena církevním podílem na výnosu státního solního monopolu (1630). Pro lepší správu „kacířských“ krajů byla v roce 1655 zřízena litoměřická a 1664 královéhradecká diecéze, hlubší restrukturalizace farní sítě však stále narážela na ekonomické problémy. První vlna rekatolizace byla proto víc než diecézním klérem, k jehož obnově docházelo jenom postupně, nesena misionáři z řad řeholníků – jezuitů, dominikánů a dalších (Albert Chanovský). Teprve později se výrazněji uplatnila obnovená farní správa, v posledních desetiletích 17. století už došlo ke zřetelnému posílení pravověrného římského katolicismu. |
||
− | Rané 18. století je obdobím stabilizace barokního katolicismu na českém území, jejím výrazem je rychlý rozmach nově zavedeného kultu sv. Jana Nepomuckého (beatifikován 1721, kanonizován 1729). V období vlády Marie Terezie (1740–80) začaly být uplatňovány některé osvícensky motivované církevní reformy, směřující především do oblasti vzdělávání, omezení řeholního života a veřejného vlivu církve. Z rozhodnutí papeže došlo ke zrušení jezuitského řádu (1773), naopak bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a byla mu podřízena nově ustavená brněnská diecéze (1777). Tyto reformy byly „přípravou“ pro mnohem zásadnější úpravy náboženského života, provedené Josefem II. (samostatně vládl 1780–90). Vedle legalizace protestantismu se jednalo především o podřízení církve státu a další omezení jejího veřejného vlivu, rušení klášterů pokládaných za neužitečné a náboženských bratrstev, likvidaci vnějších forem barokní zbožnosti. Ruku v ruce s tím šla dlouho odkládaná nebo jen nedostatečně prováděná restrukturalizace farní sítě, vytvoření nového biskupství v Českých Budějovicích (1785), racionalizace církevní správy a reforma kněžského vzdělávání. Překotné a mnohdy chaotické zavádění josefinských reforem vedlo ovšem k destabilizaci náboženských záležitostí prakticky v celé zemi, již dále podpořily zprávy o excesech francouzské revoluce a následné napoleonské války. |
+ | Rané 18. století je obdobím stabilizace barokního katolicismu na českém území, jejím výrazem je rychlý rozmach nově zavedeného kultu sv. [[Jan Nepomucký (JKI-K)|Jana Nepomuckého]] ([[beatifikace (JKI-K)|beatifikován]] 1721, [[kanonizace (JKI-K)|kanonizován]] 1729). V období vlády Marie Terezie (1740–80) začaly být uplatňovány některé [[osvícenství (JKI-K)|osvícensky]] motivované církevní reformy, směřující především do oblasti vzdělávání, omezení řeholního života a veřejného vlivu církve. Z rozhodnutí papeže došlo ke zrušení [[jezuité (JKI-K)|jezuitského]] řádu (1773), naopak bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a byla mu podřízena nově ustavená brněnská diecéze (1777). Tyto reformy byly „přípravou“ pro mnohem zásadnější úpravy náboženského života, provedené Josefem II. (samostatně vládl 1780–90), tzv. [[josefinismus (JKI-K)|josefinismus]]. Vedle legalizace protestantismu se jednalo především o podřízení církve státu a další omezení jejího veřejného vlivu, rušení klášterů pokládaných za neužitečné a náboženských bratrstev, likvidaci vnějších forem barokní zbožnosti. Ruku v ruce s tím šla dlouho odkládaná nebo jen nedostatečně prováděná restrukturalizace farní sítě, vytvoření nového biskupství v Českých Budějovicích (1785), racionalizace církevní správy a reforma kněžského vzdělávání. Překotné a mnohdy chaotické zavádění josefinských reforem vedlo ovšem k destabilizaci náboženských záležitostí prakticky v celé zemi, již dále podpořily zprávy o excesech francouzské revoluce a následné napoleonské války. |
− | Josefovi nástupci na trůně sice jeho náboženské reformy zmírnili, základní intenci církevní podřízenosti státu však zachovali; v tehdejší Evropě však nešlo o nic výjimečného. Římskokatolická církev, nadále privilegovaná jako státní církev, současně příslušnému státu sloužila a fungovala v jeho intencích. V daných poměrech to znamenalo příklon k protiosvícenské restauraci, prováděné i prostřednictvím obnovy barokních náboženských praktik (pouti, modlitební knihy, obnovení jezuitského řádu). Mezi částí duchovních naopak tajně pokračovalo (umírněné) osvícenství, někteří se zapojili do českého (ale i německého) nacionálního hnutí. Pozdním případem osvícenství byly reformní požadavky části kněží, které zazněly v revoluci 1848–49, tehdy se rovněž poprvé veřejně projevily nacionální česko-německé různice zasahující i do náboženských záležitostí. Revoluce byla nicméně potlačena a nastupující neoabsolutistický režim upevnil svou moc i tím, že došlo k uzavření konkordátu mezi Rakouským císařstvím a Svatým stolcem (1855). Přes formální zrovnoprávnění protestantů (1861) si římskokatolická církev udržela výsadní postavení, vliv na školství (trval až do roku 1868) i státní zákony, a naopak se zbavila státního vměšování do vnitřních záležitostí – fakticky to platilo i po vypovězení konkordátu (1870). O spojení „trůnu a oltáře“ lze mluvit až do konce rakousko-uherské monarchie, během první světové války přitom místní představitelé římskokatolické církve explicitně podporovali habsburské válečné snažení (podobně jako představitelé státních protestantských církví podporovali své strany). |
+ | Josefovi nástupci na trůně sice jeho náboženské reformy zmírnili, základní intenci církevní podřízenosti státu však zachovali; v tehdejší Evropě však nešlo o nic výjimečného. Římskokatolická církev, nadále privilegovaná jako státní církev, současně příslušnému státu sloužila a fungovala v jeho intencích. V daných poměrech to znamenalo příklon k protiosvícenské restauraci, prováděné i prostřednictvím obnovy barokních náboženských praktik ([[pouť (JKI-K)|pouti]], modlitební knihy, obnovení jezuitského řádu). Mezi částí duchovních naopak tajně pokračovalo (umírněné) osvícenství, někteří se zapojili do českého (ale i německého) nacionálního hnutí. Pozdním případem osvícenství byly reformní požadavky části kněží, které zazněly v revoluci 1848–49, tehdy se rovněž poprvé veřejně projevily nacionální česko-německé různice zasahující i do náboženských záležitostí. Revoluce byla nicméně potlačena a nastupující neoabsolutistický režim upevnil svou moc i tím, že došlo k uzavření konkordátu mezi Rakouským císařstvím a Svatým stolcem (1855). Přes formální zrovnoprávnění protestantů (1861) si římskokatolická církev udržela výsadní postavení, vliv na školství (trval až do roku 1868) i státní zákony, a naopak se zbavila státního vměšování do vnitřních záležitostí – fakticky to platilo i po vypovězení konkordátu (1870). O spojení „trůnu a oltáře“ lze mluvit až do konce rakousko-uherské monarchie, během první světové války přitom místní představitelé římskokatolické církve explicitně podporovali habsburské válečné snažení (podobně jako představitelé státních protestantských církví podporovali své strany). |
− | Docházelo-li ve druhé polovině 19. století v habsburském soustátí k růstu nacionalistických vášní, sociálních problémů i politického boje, římskokatolická církev si s těmito procesy nedokázala adekvátně poradit a i když se snažila vzájemné třenice spíše mírnit, byla obviňována z jednostranných postojů. Čeští nacionalisté vyčítali jejímu vedení „proněmecké tendence“, zatímco jejich němečtí protihráči tendence „české a slovanské“. Liberálové a později i socialisté se stavěli protiklerikálně kvůli církevní konzervativnosti a mocenským ambicím, církev se v celoevropském měřítku dostávala spíše do vleku nechtěných událostí a procesů. Uzavírala se do „ghetta“ vlastních institucí a společenství, v nichž však postupně ubývalo skutečných věřících a docházelo k jejich rozchodu s významnými částmi společnosti. V českém prostředí k tomu přispěla i dlouhodobá antiklerikální rétorika mladočeské strany a socialistických stran, vedle méně významných „realistů“ a dalších. Pokusem zvrátit tento stav se stal tzv. katolický modernismus, který získal určitý ohlas i mezi českým a moravským klérem (Jindřich Šimon Baar, 1869–1925, Sigismund Bouška, 1867–1942, Xaver Dvořák, 1858–1939, Karel Dostál-Lutinov, 1871–1923), byl však církví potlačen (několik nespokojenců církev opustilo) a zůstalo z něj jenom politické křesťanskosociální hnutí (Jan Šrámek, 1870–1956). |
+ | Docházelo-li ve druhé polovině 19. století v habsburském soustátí k růstu nacionalistických vášní, sociálních problémů i politického boje, římskokatolická církev si s těmito procesy nedokázala adekvátně poradit a i když se snažila vzájemné třenice spíše mírnit, byla obviňována z jednostranných postojů. Čeští nacionalisté vyčítali jejímu vedení „proněmecké tendence“, zatímco jejich němečtí protihráči tendence „české a slovanské“. Liberálové a později i socialisté se stavěli protiklerikálně kvůli církevní konzervativnosti a mocenským ambicím, církev se v celoevropském měřítku dostávala spíše do vleku nechtěných událostí a procesů. Uzavírala se do „ghetta“ vlastních institucí a společenství, v nichž však postupně ubývalo skutečných věřících a docházelo k jejich rozchodu s významnými částmi společnosti. V českém prostředí k tomu přispěla i dlouhodobá antiklerikální rétorika mladočeské strany a socialistických stran, vedle méně významných „realistů“ a dalších. Pokusem zvrátit tento stav se stal tzv. [[Katolická moderna (JKI-K)|katolický modernismus]], který získal určitý ohlas i mezi českým a moravským klérem (Jindřich Šimon Baar, 1869–1925, Sigismund Bouška, 1867–1942, Xaver Dvořák, 1858–1939, Karel Dostál-Lutinov, 1871–1923), byl však církví potlačen (několik nespokojenců církev opustilo) a zůstalo z něj jenom politické křesťanskosociální hnutí (Jan Šrámek, 1870–1956). |
Po vzniku Československa byla římskokatolická církev ve veřejném prostoru chápána jako jedna z poražených stran, výrazem se stalo i demonstrativní stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí (1918). První československé vlády rychle omezily církevní privilegia a nastolily víceméně rovné zacházení se všemi státem uznanými církvemi, což římskokatolická církev chápala úkorně (nedošlo však například k původně plánované odluce a ani pozemková reforma nezasáhla církevní nemovitosti tak výrazně, jak by bývala mohla), ještě horší však byly veřejné útoky proti církvi a masivní výstupové hnutí. Během několika let římskokatolickou církev i formálně opustil více než milion věřících, v některých českých oblastech třeba i pětina všech věřících. Na Moravě bylo výstupové hnutí slabší a více rozložené v čase, na Slovensku se neprojevilo vůbec – naopak mnozí Slováci, ovlivňovaní i katolickým klérem, byli upřímně zděšeni z české „bezbožnosti“ a náboženské různice vyvolaly první vážnou krizi ve vztahu obou teprve nedávno sloučených národů. Na výstupovém hnutí se přitom podíleli a profitovali z něj nejen antiklerikálové a (v malé míře) evangelíci, ale rovněž nově vzniklá [[Církev československá husitská|Církev československá (husitská)]]. Uvolnění po vzniku Československa znovuotevřelo prostor potlačenému katolickému modernismu a někteří římskokatoličtí kněží začali volat po zásadních církevních reformách. Odpovědí Říma bylo jmenování sice příkladně českého, avšak teologicky konzervativního a s ohledem na církevní disciplínu plně loajálního nového pražského arcibiskupa Františka Kordače (1852–1934, v úřadě 1919–31). Napětí mezi modernisty a Kordačem vygradovalo na přelomu let 1919–20 a skončilo odchodem asi dvou set rozkolníků z římskokatolické církve, spolu s nimi odešlo několik stovek tisíc věřících (viz [[Církev československá husitská|Církev československá husitská]]). Posledním výrazným projevem „národního“ konfliktu s církví se stala tzv. Marmaggiho aféra v létě 1925. |
Po vzniku Československa byla římskokatolická církev ve veřejném prostoru chápána jako jedna z poražených stran, výrazem se stalo i demonstrativní stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí (1918). První československé vlády rychle omezily církevní privilegia a nastolily víceméně rovné zacházení se všemi státem uznanými církvemi, což římskokatolická církev chápala úkorně (nedošlo však například k původně plánované odluce a ani pozemková reforma nezasáhla církevní nemovitosti tak výrazně, jak by bývala mohla), ještě horší však byly veřejné útoky proti církvi a masivní výstupové hnutí. Během několika let římskokatolickou církev i formálně opustil více než milion věřících, v některých českých oblastech třeba i pětina všech věřících. Na Moravě bylo výstupové hnutí slabší a více rozložené v čase, na Slovensku se neprojevilo vůbec – naopak mnozí Slováci, ovlivňovaní i katolickým klérem, byli upřímně zděšeni z české „bezbožnosti“ a náboženské různice vyvolaly první vážnou krizi ve vztahu obou teprve nedávno sloučených národů. Na výstupovém hnutí se přitom podíleli a profitovali z něj nejen antiklerikálové a (v malé míře) evangelíci, ale rovněž nově vzniklá [[Církev československá husitská|Církev československá (husitská)]]. Uvolnění po vzniku Československa znovuotevřelo prostor potlačenému katolickému modernismu a někteří římskokatoličtí kněží začali volat po zásadních církevních reformách. Odpovědí Říma bylo jmenování sice příkladně českého, avšak teologicky konzervativního a s ohledem na církevní disciplínu plně loajálního nového pražského arcibiskupa Františka Kordače (1852–1934, v úřadě 1919–31). Napětí mezi modernisty a Kordačem vygradovalo na přelomu let 1919–20 a skončilo odchodem asi dvou set rozkolníků z římskokatolické církve, spolu s nimi odešlo několik stovek tisíc věřících (viz [[Církev československá husitská|Církev československá husitská]]). Posledním výrazným projevem „národního“ konfliktu s církví se stala tzv. Marmaggiho aféra v létě 1925. |
||
− | V průběhu dvacátých let docházelo, i vzhledem k situaci na Slovensku a mezinárodněpolitickým otázkám, k postupné konsolidaci vztahů mezi státem a římskokatolickou církví. Její výsledek lze označit za chladně korektní, neboť stejně jako kurie nejásala nad rozpadem spřízněného Rakouska-Uherska a novým politickým uspořádáním ve střední Evropě, tvůrcům Československa se nepodařilo prosadit odluku a veřejný vliv početně stále dominantní římskokatolické církve zůstal rovněž nezanedbatelný. Formalizací tohoto výsledku se stal tzv. modus vivendi (1928), mezivládní dohoda o navázání diplomatických styků, hranicích církevních provincií a jmenování biskupů. Uklidnění afér a veřejných kontroverzí umožnilo bezproblémové pokračování a v některých oblastech rozvoj římskokatolického náboženského života. Šrámkem vedená Československá strana lidová (vznikla sloučením několika menších stran v roce 1919) se stala pevnou součástí vládních koalic, fungovaly staré (tělocvičná jednota Orel) i nové církevní spolky (Katolická akce), objevilo se několik významných intelektuálních středisek (kromě spíše konzervativních teologických fakult zejména dominikánské řádové učiliště v Olomouci – Silvestr Braito, 1898–1962, Reginald Dacík, 1907–1988, Metoděj Habáň, 1899–1984, nebo okruh kolem laika Josefa Floriana, 1873–1941, ve Staré Říši). Proti dominantním liberálním a levicovým kulturním proudům se postavila silná a umělecky všeobecně uznávaná římskokatolická opozice – uveďme alespoň spisovatele Jaroslava Durycha (1886–1962), skupinu ruralistů (Josef Knap, 1900–1973, František Křelina, 1903–1976, Václav Renč, 1911–1973, do jisté míry i Jan Čep, 1902–1974), nebo spirituální básníky Jakuba Demla (1878–1961), Bohuslava Reynka (1892–1971), Jana Zahradníčka (1905–1960) ad. Ne všichni však byli spokojeni. Část zejména mladších římskokatolických intelektuálů byla oslovena fašismem (Jan Scheinost, 1896–1964), ideologii první republiky se nepodařilo integrovat představitele slovenských a německých římských katolíků. |
+ | V průběhu dvacátých let docházelo, i vzhledem k situaci na Slovensku a mezinárodněpolitickým otázkám, k postupné konsolidaci vztahů mezi státem a římskokatolickou církví. Její výsledek lze označit za chladně korektní, neboť stejně jako kurie nejásala nad rozpadem spřízněného Rakouska-Uherska a novým politickým uspořádáním ve střední Evropě, tvůrcům Československa se nepodařilo prosadit odluku a veřejný vliv početně stále dominantní římskokatolické církve zůstal rovněž nezanedbatelný. Formalizací tohoto výsledku se stal tzv. modus vivendi (1928), mezivládní dohoda o navázání diplomatických styků, hranicích církevních provincií a jmenování biskupů. Uklidnění afér a veřejných kontroverzí umožnilo bezproblémové pokračování a v některých oblastech rozvoj římskokatolického náboženského života. Šrámkem vedená Československá strana lidová (vznikla sloučením několika menších stran v roce 1919) se stala pevnou součástí vládních koalic, fungovaly staré (tělocvičná jednota Orel) i nové církevní spolky ([[Katolická akce (JKI-K)|Katolická akce]]), objevilo se několik významných intelektuálních středisek (kromě spíše konzervativních teologických fakult zejména dominikánské řádové učiliště v Olomouci – Silvestr Braito, 1898–1962, Reginald Dacík, 1907–1988, Metoděj Habáň, 1899–1984, nebo okruh kolem laika Josefa Floriana, 1873–1941, ve Staré Říši). Proti dominantním liberálním a levicovým kulturním proudům se postavila silná a umělecky všeobecně uznávaná římskokatolická opozice – uveďme alespoň spisovatele Jaroslava Durycha (1886–1962), skupinu ruralistů (Josef Knap, 1900–1973, František Křelina, 1903–1976, Václav Renč, 1911–1973, do jisté míry i Jan Čep, 1902–1974), nebo spirituální básníky Jakuba Demla (1878–1961), Bohuslava Reynka (1892–1971), Jana Zahradníčka (1905–1960) ad. Ne všichni však byli spokojeni. Část zejména mladších římskokatolických intelektuálů byla oslovena fašismem (Jan Scheinost, 1896–1964), ideologii první republiky se nepodařilo integrovat představitele slovenských a německých římských katolíků. |
− | Mnichovská dohoda a rezignace prezidenta Beneše (1938) vedly k novému politickému uspořádání, nazývanému druhá republika (1938–39). V tomto období došlo k faktické autonomizaci Slovenska a Podkarpatské Rusi, k prosazování nedemokratických tendencí a ke stále zřejmější politické závislosti Česko-Slovenska na nacistickém Německu. Současně byl přímo pociťován ideologický krach původní Československé republiky, což vedlo k explicitním přihlášením státních představitelů ke svatováclavské ideji a římskokatolické církvi; církev v sobě pražského arcibiskupa Karla Kašpara (1870–1941, v úřadě 1931–41) tyto projevy loajality vítala a spolupodílela se na odsudku první republiky. Na druhou stranu papež Pius XI. (v úřadě 1922–39) jako vůbec jediný představitel státu vystoupil proti Mnichovské dohodě, stejně jako předtím odsoudil anšlus Rakouska. Prosazování římskokatolických idejí, větší církevní vliv a kontrola veřejného života ve druhé republice neměly ovšem dlouhé trvání – zmenšující se česká samostatnost skončila okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Římskokatolická církev nadále s nacistickým režimem z nutnosti koexistovala, avšak nevycházela mu vstříc a totéž lze říci i o většinovém postoji české společnosti. Svědectvím o neshodě mezi představiteli Německa a |
+ | Mnichovská dohoda a rezignace prezidenta Beneše (1938) vedly k novému politickému uspořádání, nazývanému druhá republika (1938–39). V tomto období došlo k faktické autonomizaci Slovenska a Podkarpatské Rusi, k prosazování nedemokratických tendencí a ke stále zřejmější politické závislosti Česko-Slovenska na nacistickém Německu. Současně byl přímo pociťován ideologický krach původní Československé republiky, což vedlo k explicitním přihlášením státních představitelů ke svatováclavské ideji a římskokatolické církvi; církev v sobě pražského arcibiskupa Karla Kašpara (1870–1941, v úřadě 1931–41) tyto projevy loajality vítala a spolupodílela se na odsudku první republiky. Na druhou stranu papež Pius XI. (v úřadě 1922–39) jako vůbec jediný představitel státu vystoupil proti Mnichovské dohodě, stejně jako předtím odsoudil anšlus Rakouska. Prosazování římskokatolických idejí, větší církevní vliv a kontrola veřejného života ve druhé republice neměly ovšem dlouhé trvání – zmenšující se česká samostatnost skončila okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Římskokatolická církev nadále s nacistickým režimem z nutnosti koexistovala, avšak nevycházela mu vstříc a totéž lze říci i o většinovém postoji české společnosti. Svědectvím o neshodě mezi představiteli Německa a Svatým stolcem je skutečnost, že po smrti svých nositelů (1940–41) nebyly znovuobsazeny biskupské stolce v Českých Budějovicích a v Brně, ani pražské arcibiskupství. Na druhou stranu Vatikán odmítl diplomaticky uznat exilovou vládu v Londýně a udržoval diplomatické styky se Slovenskou republikou, aniž by veřejně vystupoval proti problematickým činům jejího prezidenta – římskokatolického kněze Jozefa Tisa (1887–1947). Za války se našli kněží-odbojáři, z nichž mnozí za svou činnost zaplatili životem nebo vězněním, i mnozí další duchovní nebo římskokatoličtí intelektuálové prokázali osobní integritu a statečnost, v čele exilové londýnské vlády stanul římskokatolický kněz (a politik) Jan Šrámek; na druhou stranu existovali i kolaboranti s nacismem. |
Po skončení války došlo k rychlé obnově církevního provozu pod vedením nového pražského arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969, v úřadě od 1946), církev se vyrovnala s vyhnáním („odsunem“) německojazyčného obyvatelstva, větší konflikty nastaly jenom v souvislosti se situací na Slovensku (jednání některých biskupů během druhé světové války, poprava J. Tisa, likvidace církevního školství) a s otázkou znovuotevření pozemkové reformy. Tyto spory se vyhrotily po komunistickém převratu, kdy arcibiskup Beran sice uvítal zvolení Klementa Gottwalda prezidentem bohoslužbou Te Deum (1948), současně však kněží vyzýval k opatrnosti při jednání s komunistickým režimem. Opatrnost byla vskutku na místě, komunisté jí však nedali velkou příležitost. Prostřednictvím nových církevních zákonů (1949) i nezákonnými represemi došlo rychle k ovládnutí církevního vedení, kdy byli prakticky všichni (arci-)biskupové internováni a fakticky zbaveni svých úřadů, byly obsazeny kláštery a zcela likvidován řeholní život (1950), ve vykonstruovaných soudních procesech byla církev a její představitelé denuncováni z protistátní činnosti, špionáže a přípravy ozbrojeného převratu, za což byly udělovány mnohaleté tresty odnětí svobody a ojediněle docházelo i k popravám (Číhošťský zázrak, Babice, Zelená internacionála). Likvidována byla i autonomní řeckokatolická církev (viz níže), prakticky všechny církevní spolky a korporace, došlo k vynucené výměně vedení a velké části členstva dominantně katolické Československé strany lidové. |
Po skončení války došlo k rychlé obnově církevního provozu pod vedením nového pražského arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969, v úřadě od 1946), církev se vyrovnala s vyhnáním („odsunem“) německojazyčného obyvatelstva, větší konflikty nastaly jenom v souvislosti se situací na Slovensku (jednání některých biskupů během druhé světové války, poprava J. Tisa, likvidace církevního školství) a s otázkou znovuotevření pozemkové reformy. Tyto spory se vyhrotily po komunistickém převratu, kdy arcibiskup Beran sice uvítal zvolení Klementa Gottwalda prezidentem bohoslužbou Te Deum (1948), současně však kněží vyzýval k opatrnosti při jednání s komunistickým režimem. Opatrnost byla vskutku na místě, komunisté jí však nedali velkou příležitost. Prostřednictvím nových církevních zákonů (1949) i nezákonnými represemi došlo rychle k ovládnutí církevního vedení, kdy byli prakticky všichni (arci-)biskupové internováni a fakticky zbaveni svých úřadů, byly obsazeny kláštery a zcela likvidován řeholní život (1950), ve vykonstruovaných soudních procesech byla církev a její představitelé denuncováni z protistátní činnosti, špionáže a přípravy ozbrojeného převratu, za což byly udělovány mnohaleté tresty odnětí svobody a ojediněle docházelo i k popravám (Číhošťský zázrak, Babice, Zelená internacionála). Likvidována byla i autonomní řeckokatolická církev (viz níže), prakticky všechny církevní spolky a korporace, došlo k vynucené výměně vedení a velké části členstva dominantně katolické Československé strany lidové. |
||
Řádek 101: | Řádek 101: | ||
Organizační obnova a nový vstup církve do veřejného prostoru vyvolaly jak nadšené a souhlasné reakce, tak vehementní odpor. Přivedly do církve nebo k aktivní zbožnosti množství konvertitů, nedokázaly však zastavit demograficky i jinak podmíněný dlouhodobý úbytek počtu věřících. V pozici „nejlidovější“, ne-li jediné lidové církve v České republice tak římskokatolická církve alespoň podle údajů ze sčítání lidu trvale ztrácí relativně nejvyšší podíly věřících. V poslední době, zejména za archiepiskopátu Dominika Duky (* 1943, v úřadě od 2010) naopak došlo k významnému zlepšení vztahů se státem a ke vzájemné podpoře mezi nejvyššími státními a církevními představiteli (účast Václava Klause na tzv. Národní pouti ve Staré Boleslavi, dopis Miloše Zemana na podporu setrvání kardinála Duky v arcibiskupském úřadě). |
Organizační obnova a nový vstup církve do veřejného prostoru vyvolaly jak nadšené a souhlasné reakce, tak vehementní odpor. Přivedly do církve nebo k aktivní zbožnosti množství konvertitů, nedokázaly však zastavit demograficky i jinak podmíněný dlouhodobý úbytek počtu věřících. V pozici „nejlidovější“, ne-li jediné lidové církve v České republice tak římskokatolická církve alespoň podle údajů ze sčítání lidu trvale ztrácí relativně nejvyšší podíly věřících. V poslední době, zejména za archiepiskopátu Dominika Duky (* 1943, v úřadě od 2010) naopak došlo k významnému zlepšení vztahů se státem a ke vzájemné podpoře mezi nejvyššími státními a církevními představiteli (účast Václava Klause na tzv. Národní pouti ve Staré Boleslavi, dopis Miloše Zemana na podporu setrvání kardinála Duky v arcibiskupském úřadě). |
||
− | Jak už bylo uvedeno výše, autonomní součástí římskokatolické církve v České republice je tzv. řeckokatolická církev. V západní části Rakouska-Uherska šlo dlouho jen o jednotlivce bez duchovní správy, tak tomu bylo i po vzniku Československé republiky, kdy byli všichni uniaté v republice formálně podřízeni správě prešovského eparchy. Teprve v roce 1933 byla zřízena „celočeská“ řeckokatolická farnost v Praze u sv. Klimenta, později vznikla i farnost v Brně a po druhé světové válce byla systemizována pomocná duchovenská správa v šesti dalších městech. Na počátku padesátých let došlo nicméně k likvidaci celé církve, formálně prostřednictvím inscenovaného soboru (= sjezdu duchovních i laiků) v Prešově, jehož účastníci odhlasovali rozpuštění církve a její připojení k církvi pravoslavné (1950; viz také [[Pravoslavná církev|Pravoslavná církev]]). Duchovní, kteří se odmítli podřídit, byli internováni nebo konfinováni v západních a severních Čechách, eparcha Pavel Peter Gojdič (1888–1960, v úřadě od 1940) zemřel ve vězení. Protože se věřící nechtěli vzdát svých kostelů, jejich předávání asistovala policie a došlo při něm k několika ozbrojeným střetnutím. K částečné obnově řeckokatolické církve mohlo dojít teprve v roce 1968, kdy byl provizorně obsazen eparchiální úřad a mohlo vzniknout několik farností (v českých zemích šlo o jedinou farnost v Praze), dříve zabavené kostely však byly nanejvýš spoluužívány a řeckokatolická církev byla nadále silně omezována. Úplná obnova církevního provozu nastala až v devadesátých letech, na Slovensku ji přitom provázely spory s Pravoslavnou církví o nemovitosti a hodnocení období nuceného zániku církve. Miniaturní řeckokatolické společenství v České republice tyto problémy nemuselo řešit, v souvislosti s rozdělením Československa došlo k jeho organizační autonomizaci v podobě vikariátu (1993), respektive Svatému stolci přímo podřízeného apoštolského exarchátu (1996). Exarchát spravuje zhruba dvacet farností ve větších městech České republiky, velkou většinu jejich věřících přitom tvoří příchozí ze Slovenska a jejich potomci. |
+ | Jak už bylo uvedeno výše, autonomní součástí římskokatolické církve v České republice je tzv. řeckokatolická církev. V západní části Rakouska-Uherska šlo dlouho jen o jednotlivce bez duchovní správy, tak tomu bylo i po vzniku Československé republiky, kdy byli všichni [[uniatství (JKI-K)|uniaté]] v republice formálně podřízeni správě prešovského eparchy. Teprve v roce 1933 byla zřízena „celočeská“ řeckokatolická farnost v Praze u sv. Klimenta, později vznikla i farnost v Brně a po druhé světové válce byla systemizována pomocná duchovenská správa v šesti dalších městech. Na počátku padesátých let došlo nicméně k likvidaci celé církve, formálně prostřednictvím inscenovaného soboru (= sjezdu duchovních i laiků) v Prešově, jehož účastníci odhlasovali rozpuštění církve a její připojení k církvi pravoslavné (1950; viz také [[Pravoslavná církev|Pravoslavná církev]]). Duchovní, kteří se odmítli podřídit, byli internováni nebo konfinováni v západních a severních Čechách, eparcha Pavel Peter Gojdič (1888–1960, v úřadě od 1940) zemřel ve vězení. Protože se věřící nechtěli vzdát svých kostelů, jejich předávání asistovala policie a došlo při něm k několika ozbrojeným střetnutím. K částečné obnově řeckokatolické církve mohlo dojít teprve v roce 1968, kdy byl provizorně obsazen eparchiální úřad a mohlo vzniknout několik farností (v českých zemích šlo o jedinou farnost v Praze), dříve zabavené kostely však byly nanejvýš spoluužívány a řeckokatolická církev byla nadále silně omezována. Úplná obnova církevního provozu nastala až v devadesátých letech, na Slovensku ji přitom provázely spory s Pravoslavnou církví o nemovitosti a hodnocení období nuceného zániku církve. Miniaturní řeckokatolické společenství v České republice tyto problémy nemuselo řešit, v souvislosti s rozdělením Československa došlo k jeho organizační autonomizaci v podobě vikariátu (1993), respektive Svatému stolci přímo podřízeného apoštolského exarchátu (1996). Exarchát spravuje zhruba dvacet farností ve větších městech České republiky, velkou většinu jejich věřících přitom tvoří příchozí ze Slovenska a jejich potomci. |
== Organizace církve == |
== Organizace církve == |
||
Řádek 109: | Řádek 109: | ||
=== (Arci-)Biskupství a farní správa === |
=== (Arci-)Biskupství a farní správa === |
||
− | V České republice jsou dvě církevní provincie, Česká, tvořená pražskou arcidiecézí a diecézemi českobudějovickou, královéhradeckou, litoměřickou a plzeňskou, a Moravská, tvořená arcidiecézí olomouckou a diecézemi brněnskou a ostravsko-opavskou. Mimo diecézní strukturu stojí vojenský vikariát a apoštolský exarchát řeckokatolické církve, stejně jako naprostá většina řeholních společenství. Všichni sídelní i pomocní biskupové, řeckokatolický exarcha a emeritní biskupové tvoří Českou biskupskou konferenci, která reprezentuje církev navenek a má vlastní orgány, komise a rady. |
+ | V České republice jsou dvě [[provincie církevní v ČR (JKI-K)|církevní provincie]], Česká, tvořená pražskou [[arcidiecéze (JKI-K)|arcidiecézí]] a [[diecéze (JKI-K)|diecézemi]] českobudějovickou, královéhradeckou, litoměřickou a plzeňskou, a Moravská, tvořená arcidiecézí olomouckou a diecézemi brněnskou a ostravsko-opavskou. Mimo diecézní strukturu stojí vojenský vikariát a apoštolský exarchát řeckokatolické církve, stejně jako naprostá většina [[řády a kongregace (JKI-K)|řeholních společenství]]. Všichni sídelní i pomocní [[biskup (JKI-K)|biskupové]], řeckokatolický exarcha a emeritní biskupové tvoří Českou [[biskupská konference (JKI-K)|biskupskou konferenci]], která reprezentuje církev navenek a má vlastní orgány, komise a rady. |
− | Jednotlivé diecéze se dělí na vikariáty (v Čechách), respektive děkanáty (na Moravě), a ty na farnosti. Počet a struktura farností musely být v souvislosti se sekularizačními procesy na počátku třetího tisíciletí dramaticky redukovány (reorganizace pražské arcidiecéze, královéhradecké a plzeňské diecéze) a i v těch diecézích, kde k tomu zatím nedošlo, probíhají tyto změny de facto. V případě pražské arcidiecéze zůstalo z původních 318 farností zachováno 136 (43 %) a ostatní se změnily na pouhá místa konání bohoslužeb; v případě mimopražských farností šlo přitom o pokles o 71 % z 232 na 67. |
+ | Jednotlivé [[diecéze (JKI-K)|diecéze]] se dělí na vikariáty (v Čechách), respektive děkanáty (na Moravě), a ty na farnosti. Počet a struktura farností musely být v souvislosti se sekularizačními procesy na počátku třetího tisíciletí dramaticky redukovány (reorganizace pražské arcidiecéze, královéhradecké a plzeňské diecéze) a i v těch diecézích, kde k tomu zatím nedošlo, probíhají tyto změny de facto. V případě pražské arcidiecéze zůstalo z původních 318 farností zachováno 136 (43 %) a ostatní se změnily na pouhá místa konání bohoslužeb; v případě mimopražských farností šlo přitom o pokles o 71 % z 232 na 67. |
Organizační jednotky Církve římskokatolické podle dat České biskupské konference (2017): |
Organizační jednotky Církve římskokatolické podle dat České biskupské konference (2017): |
||
Řádek 179: | Řádek 179: | ||
=== Řeholní společenství === |
=== Řeholní společenství === |
||
− | V České republice působí celkem třicet mužských řeholních řádů a kongregací: augustiniáni, augustiniáni-kanovníci, benediktini, bosí karmelitáni, cisterciáci, dominikáni, františkáni, Chemin Neuf, jeruzalémští bratři, jezuité, kapucíni, karmelitáni, klaretiáni, křížovníci, maltézští rytíři, mariáni, milosrdní bratři, minorité (františkáni konventuálové), misionáři sv. Karla Boromejského, obláti, pallotini, pauláni, petrini, piaristé, premonstráti, redemptoristé, salesiáni, saletini, salvatoriáni, trapisté. Dále nejméně 39 ženských řeholních řádů a kongregací (alžbětinky, benediktinky, boromejky, bosé karmelitánky, cisterciačky, congregatio Jesu, cyrilometodějky, dcery Božské Lásky, dominikánky, františkánky, jeruzalémské sestry, karmelitánky, karmelitky, klarisky, paulínky, premonstrátky, salesiánky, sestry Božího Milosrdenství, sestry DJ od M. Barrého, sestry Dobrého Pastýře, sestry Ježíšovy, sestry Matky Terezy, sestry Nejsvětější Svátosti, sestry Nejsvětějšího Spasitele, sestry od andělů, sestry sv. Alžběty, sestry sv. Hedviky, sestry sv. Josefa, služebnice Ducha svatého, služebnice Panny Marie Slezské, služebnice Srdce Ježíšova, školské sestry, těšitelky, trapistky, učednice, vincentky, vizitantky, voršilky, zdravotní misionářky Mariiny; budeme-li brát do úvahy organizační uspořádání, jde dokonce o 59 společenství), 7 ženských sekulárních institutů (Sekulární institut Caritas Christi, Misijní benediktinský sekulární institut sv. Bonifáce, Madonna della Strada, Servitium Christi, Česká provincie sekulárního institutu Schönstattské sestry Mariiny, Sekulární institut volontarií dona Boska, Dílo blažené Zdislavy), jednu společnost apoštolského života (Společenství Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul) a tři další společenství zasvěceného života (Misijní rodina Donum Dei, Sestry Kristova Boholidství, Zasvěcené panny). Jejich představitele sdružují konference vyšších představitelů mužských, resp. ženských řeholí. |
+ | V České republice působí celkem třicet mužských řeholních [[řády a kongregace (JKI-K)|řádů a kongregací]]: augustiniáni, augustiniáni-kanovníci, benediktini, bosí karmelitáni, cisterciáci, dominikáni, františkáni, Chemin Neuf, jeruzalémští bratři, jezuité, kapucíni, karmelitáni, klaretiáni, křížovníci, maltézští rytíři, mariáni, milosrdní bratři, minorité (františkáni konventuálové), misionáři sv. Karla Boromejského, obláti, pallotini, pauláni, petrini, piaristé, premonstráti, redemptoristé, salesiáni, saletini, salvatoriáni, trapisté. Dále nejméně 39 ženských řeholních řádů a kongregací (alžbětinky, benediktinky, boromejky, bosé karmelitánky, cisterciačky, congregatio Jesu, cyrilometodějky, dcery Božské Lásky, dominikánky, františkánky, jeruzalémské sestry, karmelitánky, karmelitky, klarisky, paulínky, premonstrátky, salesiánky, sestry Božího Milosrdenství, sestry DJ od M. Barrého, sestry Dobrého Pastýře, sestry Ježíšovy, sestry Matky Terezy, sestry Nejsvětější Svátosti, sestry Nejsvětějšího Spasitele, sestry od andělů, sestry sv. Alžběty, sestry sv. Hedviky, sestry sv. Josefa, služebnice Ducha svatého, služebnice Panny Marie Slezské, služebnice Srdce Ježíšova, školské sestry, těšitelky, trapistky, učednice, vincentky, vizitantky, voršilky, zdravotní misionářky Mariiny; budeme-li brát do úvahy organizační uspořádání, jde dokonce o 59 společenství), 7 ženských [[instituty zasvěceného života (JKI-K)|sekulárních institutů]] (Sekulární institut Caritas Christi, Misijní benediktinský sekulární institut sv. Bonifáce, Madonna della Strada, Servitium Christi, Česká provincie sekulárního institutu Schönstattské sestry Mariiny, Sekulární institut volontarií dona Boska, Dílo blažené Zdislavy), jednu společnost apoštolského života (Společenství Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul) a tři další společenství zasvěceného života (Misijní rodina Donum Dei, Sestry Kristova Boholidství, Zasvěcené panny). Jejich představitele sdružují konference vyšších představitelů mužských, resp. ženských řeholí. |
=== Církevní zařízení === |
=== Církevní zařízení === |
||
Řádek 255: | Řádek 255: | ||
|align="right"| 1082463 |
|align="right"| 1082463 |
||
|align="right"| 9883 |
|align="right"| 9883 |
||
+ | |- |
||
+ | | 2021 |
||
+ | |align="right"| 741019 |
||
+ | |align="right"| 8309 |
||
|} |
|} |
||
− | Údaje podle sčítání lidu za celé české země v dobovém vymezení, data od roku 1950 již nezahrnují arménskokatolickou církev. Ve sčítání lidu v roce 2011 se – vedle masově využité možnosti na otázku po náboženském vyznání neodpovědět – objevila také poměrně frekventovaná odpověď „katolická víra“ (71 138 osob), případně i „křesťanství“ (13 034), což někteří autoři chápou jako projev distance od oficiální římskokatolické církve; tuto hypotézu je ovšem obtížné jakkoli doložit. |
+ | Údaje podle sčítání lidu za celé české země v dobovém vymezení, data od roku 1950 již nezahrnují arménskokatolickou církev. Ve sčítání lidu v roce 2011 se – vedle masově využité možnosti na otázku po náboženském vyznání neodpovědět – objevila také poměrně frekventovaná odpověď „katolická víra“ (71 138 osob), případně i „křesťanství“ (13 034), což někteří autoři chápou jako projev distance od oficiální římskokatolické církve; tuto hypotézu je ovšem obtížné jakkoli doložit. V roce 2021 se k nespecifikované "katolické víře" přihlásilo 253 834 osob, ke "křesťanství" 71 089 osob. |
Římskokatolická církev si vede vlastní evidenci věřících i církevních úkonů (zejm. křty, sňatky a pohřby), tato data jsou zveřejňována v různé míře za jednotlivé diecéze. |
Římskokatolická církev si vede vlastní evidenci věřících i církevních úkonů (zejm. křty, sňatky a pohřby), tato data jsou zveřejňována v různé míře za jednotlivé diecéze. |
||
Řádek 315: | Řádek 319: | ||
Oficiální internetové stránky: https://www.cirkev.cz/<br /> |
Oficiální internetové stránky: https://www.cirkev.cz/<br /> |
||
Oficiální internetové stránky mají i jednotlivé (arci-)diecéze, řeholní společenství a další církevní orgány a korporace.<br /> |
Oficiální internetové stránky mají i jednotlivé (arci-)diecéze, řeholní společenství a další církevní orgány a korporace.<br /> |
||
− | [ |
+ | [https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=1333&str_zpet=Seznam_CNS.aspx Zápis] v Registru církví a náboženských společností MK ČR; Církev řeckokatolická má samostatný [https://www-cns.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=605&str_zpet=Seznam_CNS.aspx zápis]. |
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br /> |
||
Řádek 321: | Řádek 325: | ||
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]] |
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]] |
||
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]] |
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk]] |
||
+ | |||
+ | ---- |
||
+ | <span class="see-also">Viz též heslo [[římskokatolická církev (JKI-K)]] ve slovníku [[JKI|Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)]]</span> |
||
[[Kategorie:CCNS]] |
[[Kategorie:CCNS]] |
Aktuální verze z 24. 10. 2024, 18:40
Církev římskokatolická
Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největší a dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Považuje se za nástupkyni staré, respektive středověké křesťanské církve a za církev „katolickou“, tedy obecnou, tyto nároky však s různou mírou oprávněnosti vznášejí i další náboženská společenství. Po husitské revoluci, která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku (viz Evangelická církev a. v., Slezská církev evangelická a. v.), avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova – rekatolizace či protireformace, vedoucí rovněž k etablování raněnovověkých a moderních římskokatolických náboženských forem. Od roku 1627 (na Moravě 1628) byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním, a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus (viz Českobratrská církev evangelická), římský katolicismu zůstal až do roku 1861 jediným státním a i později privilegovaným vyznáním. Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších konfesí a náboženství, římskokatolická církev však samozřejmě zůstala církví státem uznanou a v současnosti požívající všech tzv. zvláštních práv.
Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i řeckokatolická církev, tedy církev uniatská nebo jinak řečeno katolická církev byzantského obřadu. Jde o původně pravoslavné, kteří nad sebou v raném novověku uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si mohli ponechat východní liturgii a další náboženské zvyklosti. V Uhrách k tomu došlo prostřednictvím Užhorodské unie (1649) a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na exarchát a přímo podřízený Svatému stolci. Organizační důvody vedly k tomu, že v Rakousku-Uhersku, Československu i nynější České republice má řeckokatolická církev vlastní právní subjektivitu a status registrované církve; v této encyklopedii je nicméně pojednána v rámci tohoto hesla.
I pokud se v tomto hesle z velké míry omezíme především na moderní a nejnovější dějiny a další charakteristiky Římskokatolické církve, je třeba upozornit, že je obsahem i rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly encyklopedie. Platí-li, že hesla jednotlivých církví a náboženských společností alespoň rámcově odpovídají jejich významu v českých náboženských dějinách a počtu jejich věřících, v případě Římskokatolické církve by takové heslo muselo dosahovat knižního rozsahu, ne-li několika svazků. Takto disproporční zpracování samozřejmě nebylo možné, proto je třeba chápat heslo (resp. jeho stávající podobu) jenom jako nejzákladnější shrnutí vybraných nejdůležitějších informací, svým rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly.
Stručná historie římskokatolického křesťanství
Římskokatolická církev je dědičkou raného křesťanství spolu se starými orientálními církvemi (jednou z nich je Arménská apoštolská církev) a spolu s pravoslavnými církvemi (viz Pravoslavná církev). Některé části starých orientálních církví (též zvaných „starobylé církve Východu“) a pravoslavných církví vytvořily unii s římskokatolickou církví, a jsou tedy známy jako katolické východní církve, respektive jako řeckokatolická církev.
Křesťané kladou počátek existence církve do událostí v Jeruzalémě při židovském svátku Šavu’ot (v křesťanské tradici se později tento svátek začal slavit jako svátek Svatého Ducha, tedy tzv. Letnice) v roce ukřižování Ježíše Nazaretského (snad roku 30 nebo 31). Po Ježíšově smrti (a podle víry křesťanů též zmrtvýchvstání a nanebevstoupení) zahájili příslušníci jím inspirovaného židovského mesiášského hnutí rozsáhlou misii, a to nejen v židovských obcích, ale i mimo ně, tedy mezi tzv. pohany. Jejich počet brzy převýšil počet Ježíšových židovských učedníků, a ti se rozhodli nevyžadovat od „pohanů“ konverzi k judaismus. Tím se společenství Ježíšových učedníků od judaismu postupně oddělovalo, a zakládalo tak společenství „křesťanů“, nazývaných takto původně pohrdavě podle řeckého znění Ježíšova mesiášského titulu „Kristus“. Proces oddělování byl završen do konce 2. století vznikem kanonického spisu (Nového zákona), navazujícího na židovskou Bibli, a vznikem struktury místních sborů (shromáždění) pod vedením biskupů. Misijní aktivita křesťanů byla úspěšná a křesťanství se rychle šířilo; sbory byly zakládány především ve východní části Římské říše a v severní Africe a po třech staletích našeho letopočtu byly ve městech v rozsahu od Pyrenejského poloostrova po západní pobřeží Indie. Misii se dařilo navzdory příležitostnému, ale velmi silnému pronásledování ze strany některých římských císařů (Nerona, Diokleciána a dalších). Ve 4. století se společenské postavení křesťanů v Římské říši změnilo: nejprve bylo křesťanství za císaře Konstantina I. Velikého (vládl 306–337) roku 313 přijato ediktem milánským za jeden z kultů, uznávaných římským státem, a roku 380 bylo císařem Theodosiem I. Velikým (vládl 379–395) dokonce fakticky prohlášeno státním náboženstvím. V důsledku spojení se státem se upevnila hierarchická struktura církve a konsolidovala se liturgie. Začalo také období tříbení křesťanského dogmatu (v polemice s arianismem, nestorianismem, monofyzitismem, monotheletismem a dalšími „herezemi“), a tím i pronásledování heretiků a příslušníků pohanských náboženství. Díky své struktuře mohla církev po rozkladu Západořímské říše v 5. a 6. století do značné míry převzít správní a organizační funkce státu. Prostoupení světských a církevních záležitostí si ještě více vyžadovalo centralistický a monopolní model církve.
Upřesňování křesťanských dogmat se týkalo především osoby Krista a jeho božství. Otázky s tím spojené řešilo prvních sedm koncilů (od prvního, konaného asi v roce 325, do sedmého v roce 787). Tyto koncily se nazývají „ekumenické“, neboť jsou uznávány nejen církvemi Západu, ale i pravoslavnými církvemi. Již v této době, od 5. do 7. století, se ale konstituovala skupina tzv. starých východních církví, které (snad i částečně ze vzdoru vůči mocnému konstantinopolskému patriarchátu) odmítly christologická dogmata, přijatá koncily, a přiklonily se k nestorianismu, monofyzitismu nebo monotheletismu. Ze skromných počátků ještě v době pronásledování křesťanů se v těchto staletích rozvinulo mnišství; jeho podobu ovlivnili vypracováním řeholních pravidel Basilios Veliký (?330–379; viz kappadocká škola, patristika), a to hlavně na Východě, a Benedikt z Nursie (?480–?547) hlavně na Západě. Benediktini měli zásadní význam při šíření křesťanství za hranice Římské říše. Roku 1000 byla christianizována velká část Evropy. Roku 1054 se završil dlouhodobý proces postupného vzdalování východní a západní části církve z kulturních i politických důvodů a vyvrcholil tím, že římský a konstantinopolský patriarcha na sebe vzájemně uvalili klatbu. Tento proces je podrobněji popsán v hesle Pravoslavná církev.
Západní, římská nebo též římskokatolická církev se od konce 11. století pokoušela prostřednictvím tzv. křížových výprav zvrátit dosavadní vývoj v soupeření muslimské a křesťanské civilizace ve svůj prospěch. Kromě první, při níž se roku 1099 podařilo dobýt Jeruzalém, nebyly křížové výpravy příliš úspěšné, a čtvrtá z nich se dokonce obrátila proti Byzantské říši a roku 1204 dobyla Konstantinopol (Cařihrad). Křížové výpravy ale moc západní církve přece spíše posílily, a hlavně prohloubily styk s byzantským a muslimským Východem, a tak poskytly nové impulzy křesťanské teologii a přispěly k rozvoji vzdělanosti a kultury na Západě. Jejich důsledkem byl také vznik rytířských řádů (křížovníků). V době křížových výprav do Svaté země (poslední se uskutečnila roku 1270) se v západním křesťanstvu a hlavně ve městech rozvinulo hnutí chudoby a vyvrcholilo příkladem Františka z Assisi (1182–1226) a vznikem mendikantských řádů františkánů, dominikánů, karmelitánů a augustiniánů (poustevníků). Protest proti okázalému bohatství církve posílil také křesťanská oddělená hnutí (například valdenských) nebo hnutí katarů. Zápas církve spojené se světskou mocí proti těmto hnutím byl nebývale krutý a přinesl kromě jiného i vznik vyšetřovacích orgánů církve (inkvizice).
Církev 14. století poznamenal přesun vykonavatelů její moci do francouzského Avignonu, který nakonec vyústil do papežského schizmatu (1378–1417). Dvoj-, a nakonec trojpapežství bylo překonáno na Kostnickém koncilu, kde ovšem byly zároveň odmítnuty reformní názory Jana Viklefa (Johna Wycliffa, ?1320–1384) a postoje dalších církevních reformátorů Jana Husa (1371–1415) a Jeronýma Pražského (1377/8–1416); ti byli koncilem dokonce odsouzeni k smrti a vydáni k popravě. Nedlouho po překonání papežského schizmatu způsobily politické zájmy a mravní profil renesančních papežů v 15. století další krizi papežství a opět prohloubily naléhavou potřebu církevní reformy. Pokusil se o ni německý kněz a augustiniánský řeholník Martin Luther (1483–1546) a s ním a po něm další reformátoři Ulrich Zwingli (1484–1531), Filip Melanchthon (1497–1560) či Jan Kalvín (Jean Calvin, 1509–1564). Ve dvou hlavních směrech této reformace – luterském a kalvínském – a částečně i v radikálně reformačních okrajových hnutích, jejichž vznik způsobily převratné náboženské a politické změny evropských společností, mají kořeny protestantské církve. K nim se přiřazuje i anglikánská církev, která reformační zásady přijala jen částečně a kterou pak kalvínský směr reformace ovlivňoval prostřednictvím puritánů. (O luterství pojednává tato Encyklopedie v hesle Evangelická církev a. v., o kalvínském směru reformace v hesle Českobratrská církev evangelická, zmínka o radikální reformaci je v hesle Bratrská jednota baptistů).
Obnovu církve měl za cíl i tridentský koncil, konaný v letech 1545–1563; vyzněl ale zcela jinak než reformace, ba dokonce bylo toto vyznění ostře protireformační. Koncil nově definoval řadu doktrinálních a liturgických prvků, přikázal reformu mnišských řádů, potvrdil latinský překlad Bible (Vulgata) jako závazný text křesťanského Písma a stanovil zásady vzdělávání kněží a vedení a organizace církve. Zformoval tak podobu, kterou římskokatolická církev nesla v podstatě po celých dalších 400 let až do II. vatikánského koncilu. Za papeže Pia V. se pak dokumenty koncilu promítly do tridentského vyznání víry a Římského katechismu i do úprav Římského breviáře a Římského misálu. Práce na revizi textu Vulgaty byly dokončeny roku 1592 za papeže Klementa VIII. Úspěšným nástrojem prosazování nové podoby církve i upevňování katolicismu v konfesně nejednotných zemích se stalo nové řádové společenství Tovaryšstvo Ježíšovo (tzv. jezuité), založené roku 1534. Do zápasu (i vojenského) s protestantismem tak v 17. století vstupovala římskokatolická církev v podobě centralistické a hierarchické organizace s nárokem na konfesně výlučné a mocensky rozhodující postavení ve společnosti. Sebevědomí církve posilovala její úspěšná misie na kontinentech, které byly pro Evropu nedávno objeveny.
Suverénní postavení římskokatolické církve v evropských katolických zemích začalo erodovat s nástupem osvícenství; za symbolickou známku této eroze bychom mohli považovat téměř úplné zrušení jezuitského řádu roku 1773. Osvícenští intelektuálové se pokoušeli o snížení autority církve ve společnosti, o restauraci role rozumu na úkor víry, o oslabení autority církevního dogmatu v nově se rozvíjející vědě a také o emancipaci politického života na vlivu církve. Tyto snahy byly obzvláště silné ve Francii a podílely se na vzniku a počátečním úspěchu Velké francouzské revoluce v posledním desetiletí 18. století. Osvícensky inspirovaní republikáni se dostali do přímého střetu s roajalistickými katolíky při povstání ve francouzském departementu Vendée v letech 1793–96. Odpor katolíků k republikánským ideím neustal ani po velmi tvrdém potlačení povstání. Také začátek Třetí francouzské republiky v poslední třetině 19. století byl poznamenán rozchodem státu a římskokatolické církve.
Příklad Francie se stal pro evropskou římskokatolickou církev hrozbou, na niž reagovala posílením tradicionalistických a konzervativních tendencí. Jejich symbolem by mohlo být opět Tovaryšstvo Ježíšovo: tento řád byl roku 1814 obnoven. Papež Pius IX. pak roku 1864 spolu s konzervativní encyklikou Quanta cura vydal Syllabus errorum, tedy seznam osmdesáti zavrženíhodných idejí. Některé z nich byly modernistům drahé, a Syllabus tedy u nich vyvolal pobouření. Odcizení tradičně zaměřené římskokatolické církve od nezanedbatelné části evropských společností, v nichž hrál v 19. století stále větší roli moderní racionalismus a sekularismus, se proto zvětšovalo. V atmosféře „kulturních válek“ se hnutí katolického modernismu pokoušelo toto odcizení překonat, ale na prvním vatikánském koncilu, konaném pod vedením téhož papeže v letech 1869 a 1870, byl modernismus jednoznačně odmítnut. Koncilní konstituci Pastor aeternus, která potvrdila primát papeže a jeho neomylnost (viz též níže) je možné interpretovat jako vítězství ultramontanismu, myšlenkového směru uvnitř římskokatolické církve, který od druhé poloviny 18. století hájil konzervativní a centalistické postoje v obraně proti modernistickým myšlenkám. Jeho vliv byl patrný i při obnovení jezuitského řádu a při vydání Sylabu omylů. Jedním z důsledků odmítnutí modernismu byl vznik Starokatolické církve. Dalším papežem, který ostře odsoudil katolický modernismus, byl Pius X. (v úřadu v letech 1903–1910). O jeho působení stručně referuje heslo Kněžské bratrstvo svatého Pia X. Ovšem ani tímto odmítnutím modernistické myšlenky v katolické církve nezmizely; projevily se například v začátcích Církve československé (husitské).
Skutečným zlomem, srovnatelným snad jen s obratem, který ve vývoji římskokatolické církve znamenal tridentský koncil, se stal až II. vatikánský koncil, konaný v letech 1962–65. Teprve na něm se prosadil vstřícný postoj vůči moderním liberálním společnostem a jejím hodnotám, často vyjadřovaný italským slovem aggiornamento s významem přiblížení k současnosti. V důsledku šestnácti schválených koncilních dokumentů se změnila liturgie církve (konstitucí Sacrosanctum concilium) a bylo kromě jiného umožněno ji vykonávat v národních jazycích, změnil se postoj církve k jiným křesťanům a k ekumenismu (v dekretu Unitatis redintegratio) i k židům a ke stoupencům dalších náboženských tradic (v deklaraci Nostra aetate), nově byla pojata role církve ve světě (v pastorální konstituci Gaudium et spes), uznána náboženská svoboda, vyzdvižena role laiků v církvi, nově definována misijní úloha církve a mnoho jiného.
Už na koncilu bylo zřetelné názorové rozdělení mezi účastníky a poradci. Mezi radikálními odpůrci koncilních reforem byl i bývalý arcibiskup, Francouz Marcel Lefebvre (1905–1991), který roku 1970 inicioval založení Kněžského bratrstva svatého Pia X. Nestejnou míru ochoty a schopnosti uvádět výsledky koncilu do církevního života prokázali i papežové, jejichž pontifikát spadá do období po koncilu. Například Jan Pavel II. (v úřadu v letech 1978–2005) sice zastával konzervativní postoje a restauroval některé předkoncilní postoje církve, současně ale byla například jeho setkání s představiteli jiných náboženství (v Assisi roku 1986) nebo setkání s představiteli laických hnutí v církvi (roku 1998 v Římě) vskutku přelomová. Vstřícný postoj koncilu k nekřesťanům pak tento papež roku 2000 korigoval v deklaraci Dominus Iesus. Deklaraci připravila Kongregace pro nauku víry, již tehdy vedl Joseph Ratzinger (*1927), pozdější papež Benedikt XVI. (v úřadu v letech 2005–2013). Působení papeže Františka (v úřadu od roku 2013) se jeví být více duchu II. vatikánského koncilu, a přináší mu proto nebývale silnou kritiku ze strany konzervativních katolíků.
Religionistická charakteristika římskokatolické církve
Křesťanství je monoteistické náboženství a s judaismem a s islámem sdílí představu jediného Boha, stvořitele a vládce světa. Zásadní je ale pro křesťany přesvědčení, že tento Bůh se v dějinách jedinečně projevil v osobě Ježíše Nazaretského a že spása člověka (jeho záchrana Bohem, přijetí ze strany Boha apod.) je s Ježíšem jako Mesiášem (Kristem) neoddělitelně spojena.
Role Ježíše jako božího Syna a současně samého Boha a jeho poměr k Bohu – Otci byla od 4. století dogmatizována v učení o Trojici; podle něj Bůh existuje ve třech božských osobách (Otec, Syn a Duch svatý), které jsou stejné podstaty. Základní teologický rámec tohoto dogmatu vymezil „církevní otec“ Augustinus Aurelius (354–430) a v polemikách s jinými pojetími božství se toto dogma upřesňovalo na ekumenických koncilech. Polemiky o tomto dogmatu také vedly k prvním dělením křesťanské církve (a též ke vzniku výše zmíněných starých východních církví) a jedna z dogmatických otázek – zda Duch svatý vychází nejen z Otce, ale též ze Syna – byla poslední příčinou (či záminkou) rozdělení církve na její východní a západní (římskou) část (více o tom v hesle Pravoslavná církev) roku 1054. Trojiční půdorys má apoštolské vyznání víry snad již ze 2. století, užívané hlavně v západní církvi, a také nikajsko-konstantinopolské vyznání víry ze 4. až 5. století, přijímané v podstatě všemi křesťany. Bůh Otec má v těchto vyznáních roli všemohoucího stvořitele, Ježíšovi tato vyznání přikládají narození z panenské matky, dále pak připomínají události jeho utrpení, smrti a vzkříšení (dějinně určené dobou vlády Piláta pontského), jeho sestup do pekel, přebývání na nebesích a vykonání budoucího posledního soudu, Duchu svatému pak tato vyznání přisuzují působení v církvi a roli při rozněcování křesťanské naděje.
Nejen souborem liturgických textů, ale i pramenem poznání pravdy a normou jejich života („Písmem svatým“) je pro křesťany Bible. Její první část (Starý zákon) křesťané sdílejí s židovským Tenachem (Psaným zákonem), byť rozdělení textů do knih a také pořadí knih je ve Starém zákoně poněkud odlišné od Tanachu. Druhá část křesťanské Bible (Nový zákon) je specificky křesťanská a reflektuje život Ježíše Nazaretského (ve čtyřech evangeliích), život prvních křesťanů i raně křesťanských sborů (v knize Skutků apoštolů a v listech) a působení Boha ve světě (v apokalyptické knize Zjevení Janovo). Ke Starému zákonu přiřazují církve, které nevzešly ze západního reformačního hnutí 16. století, další, méně autoritativní texty. Zdaleka nejrozšířenějším souborem těchto textů je ten, který římskokatolická církev nazývá „deuterokanonické knihy“ (protestanté je označují za „apokryfy“). V římskokatolické církvi je za závaznou podobu textu Bible považována závazně po tridentském koncilu Vulgáta, překlad Bible do latiny, poprvé pořízený mnichem Jeronýmem (347/8–420) a naposled revidovaný v tzv. Neovulgátě roku 1979.
Zásadní role víry a její co nejpřesnější formulace v křesťanství (na rozdíl od role náboženské praxe v judaismu a islámu) se projevuje v roli teologie, tedy myšlení o Bohu. Kromě zkoumání toho, co má být obsahem křesťanské víry, se teologie zabývá i důsledky této víry na pojetí kosmu, člověka i lidské společnosti a v apologetice (obraně víry) polemizuje s jinými, nesouhlasnými pojetími. Patristickou teologii (teologii „církevních otců“ v čele s Augustinem, viz patristika) uvedla na počátku 2. tisíciletí na křesťanském Západě do filosofického rámce scholastika, a obohatila tak křesťanskou teologii i o antické filosofické dědictví, často zprostředkované muslimskými učenci. Za vrchol scholastického myšlení je obvykle považováno dílo Tomáše Akvinského (?1225–1274). Reformace v 16. století rozdělila západní teologii na římskokatolickou a protestantskou a tyto dvě větve se v některých bodech vůči sobě vzájemně vymezovaly. Současnou římskokatolickou církev tak zformoval především tridentský koncil, konaný v reakci na reformaci.
Vymezení vůči protestantismu je asi nejzřetelněji patrné na důrazu tridentského koncilu na roli tradice jako druhého prostředku zjevení pravdy o Bohu vedle Písma v protikladu k protestantskému postoji, vyjádřovanému sloganem „pouhé Písmo“. Tento důraz provázel římskokatolickou církev po další staletí a na II. vatikánském koncilu bylo těsné spojení Písma a tradice sice částečně přeznačeno, ale v podstatě potvrzeno. Zřetelně od tridentského koncilu je také závaznou interpretací zjevení pověřen učitelský úřad církve, tedy biskupové, a mezi nimi především římský biskup – papež. Na I. vatikánském koncilu roku 1870 byl pak papež na základě konstituce Pastor aeternus vybaven neomylností ve věcech víry a mravů, pokud své výroky vyhlašuje v moci svého úřadu (ex cathedra). Tato konstituce také potvrdila nauku o primátu papeže. Tento titul římského biskupa se začal prosazovat v 11. století, ale zvláštní role Říma byla dána už politickým postavením této metropole od doby antiky i její rolí v křesťanských dějinách jako legendárního působiště apoštolů Petra a Pavla. Konstituce z roku 1870 potvrzením primátu papeže také uzavřela dlouholetou diskusi o poměru papeže a koncilu ve prospěch papeže. Tato diskuse místy přinesla i dočasná vítězství zastáncům nadřazenosti koncilu nad papežem (konciliarismus): například kostnický koncil ukončil papežské schizma tím, že odvolal papeže. Ovšem už v polovině 15. století byl konciliarismus papežem odsouzen a nadále přetrvával pouze v opozičních katolických hnutích. Moc papežství byla částečně korigována až konstitucí Lumen gentium, přijaté druhým vatikánským koncilem roku 1964.
Jiná protestantská nauka, vůči níž se tridentský koncil vymezil, byla vyjádřena slovy o spasení „pouhou milostí“. Koncil naproti tomu zdůraznil nezbytnost dobrých skutků pro spásu člověka. Povolil i prodej odpustků a úctu ke svatým, k jejich relikviím a k obrazům, tedy činnosti, vůči nimž se protestanté vymezovali. Potvrdil i víru v očistec. V protikladu ke dvěma svátostem v protestantismu (křest a večeře Páně, tj. eucharistie) koncil potvrdil středověké pojetí sedmi svátostí a vydal závazné předpisy například pro uzavírání manželství. Netknuto zůstalo učení o transsubstanciaci (změně podstaty chleba a vína v substanci těla a krve Kristovy při eucharistii), a tím obětní charakter mše; nauku o transsubstanciaci přitom všechna reformní hnutí odmítla. Protestanté, pozvaní na tridentský koncil, prosazovali přijímání vína laiky při eucharistii nebo používání národních jazyků v liturgii, ale byli rovněž odmítnuti. Reformy tridentského koncilu se týkaly kněží a jejich vzdělávání, povinností biskupů i řeholního života. V dalších letech na ně navazovaly dokumenty, které reformovaly pastoraci, misii, katechezi či charitu. K dědictví římské, západní kultury, potvrzenému vývojem římskokatolické církve po tridentském koncilu, ukazuje pevně hierarchická a promyšlená organizace církve (detailněji popsaná níže) a významná role církevního práva.
Ovšem jiná témata naopak římské katolíky spojují s ostatními větvemi křesťanství nebo alespoň s některou z nich: hlavní svátky jako základní události liturgického roku v čele s nedělí jako svátkem vzkříšení Ježíše v podstatě sdílejí s dalšími křesťany, byť důrazy, natož pak způsoby slavení jsou často velmi odlišné. Podobně jako pravoslavní křesťané a několik protestantských církví rozdělují římští katolíci církev na kněze a laiky, přičemž kněží vstupují svým svěcením do předpokládané posloupnosti (succese) až od Ježíšových apoštolů. S pravoslavnými církvemi sdílí římský katolicismus také úctu ke svatým a širokou škálu možností zasvěceného života (poustevnického nebo v řádovém společenství). O mnoho bohatší než protestantismus mají tyto dvě větve také mystickou tradici.
Úspěchem římskokatolické církve po tridentském koncilu byly unie s částmi východních církví. Nejvýznamnější z nich je Brestská unie, při níž se na sněmu v Brestu roku 1596 sjednotila část ukrajinské pravoslavné církve s římskou církví. Tito tzv. uniaté tvoří řeckokatolickou církev. Sjednotili se věroučně a organizačně s římskokatolickou církví (a přijali též primát papeže), ale ponechali si východní liturgii a některé další prvky, například dobrovolnost celibátu u nižšího kněžstva. První část složeného výrazu „římskokatolický“ tak nese dvojí význam: jednak význam příslušnosti k západnímu křesťanství, jež je dědicem římského pat¬riarchátu (v protikladu k východním patriarchátům a od reformace také v protikladu k protestantismu), jednak význam příslušnosti k římské liturgické tradici, tedy původně k latinské liturgii (v protikladu k liturgii byzantské).
Částečně též v reakci na reformační hnutí vznikala v 16. století nová řádová společenství: kromě výše zmíněných jezuitů to byli například roku 1525 františkánští kapucíni. Tyto řády doplnily starší společenství zasvěceného života, tedy např. již zmíněné benediktiny, řád augustiniánů – kanovníků (založen roku 1059), reformní řád cisterciáků (1098) nebo premonstrátů (1120), již výše zmíněné řády křížovníků, mendikantské řády a také ženské větve některých z nich (například řád františkánských klarisek, založený roku 1212). V době protireformačního zápasu a po tridentském koncilu vznikl i nový typ zasvěceného života, tzv. kongregace, které nemají klášterní řeholi a namísto odloučenosti v klauzuře jsou aktivní ve společnosti. Postupně se ovšem rozdíly mezi řády a kongregacemi stíraly a v současnosti se společenství v celé škále přísnosti svých pravidel shrnují pod pojem „instituty zasvěceného života“. Katechetické, misijní a obecně vzdělávací činnosti se věnují například voršilky (s kořeny v roce 1535), piaristé (od roku 1597), redemptoristé (1732), školské sestry (1833), salesiáni (1859) nebo petrini (1888), charitativní práci například boromejky (od roku 1679). Jako „třetí řády“ jsou známa laická společenství římských katolíků, žijících v duchu zbožnosti zakladatelů některých řádů a případně též v blízkosti řádových společenství či ve spolupráci s nimi. Příkladem jsou františkánští, dominikánští či premonstrátští terciáři nebo spolupracov¬níci salesiánů, kteří s nimi vytvářejí tzv. salesiánskou rodinu. Z „třetího řádu“ františkánských alžbětinek se po čase stalo samostatné řádové společenství se zaměřením na práci v nemocnicích.
Profil římskokatolické církve po tridentském koncilu dále zdůrazňovala mariánská dogmata (pravoslavné církve nemají mariologii systematizovánu a protestanté odmítají jinou úctu k Marii než úctu k poslušné služebnici Boha, která se jako panna stala matkou božího Syna). Již od středověku živé lidové přesvědčení o tom, že Maria, matka Ježíšova, byla sama počata bez prvotního (dědičného) hříchu, stanovil jako závazné pravidlo víry (dogma) papež Pius IX. roku 1854. O téměř sto lety později, roku 1950, vyhlásil papež Pius XII. dogma o nanebevzetí Panny Marie. Podobně jako v pravoslaví je i v římském katolicismu Maria vzorem ženství a hlavně mateřství.
Přijetí těchto dvou mariánských dogmat odráží značný zájem o osobnost Marie, matky Ježíšovy, v římskokatolické církvi v posledních dvou stech letech. Vedle významu v osobní zbožnosti (která byla v křesťanstvu přítomna od jeho samého počátku) se projevuje také stále vzrůstajícím počtem mariánských zjevení a stále vzrůstajícím významem mariánských hnutí, která se k těmto zjevením někdy váží. Jako nejznámější mezi množstvím zjevení po celém katolickém světě (u nás například ve Filipově roku 1866 nebo v Suchém dole u Police nad Metují v letech 1892–95) můžeme jmenovat ta ve francouzských Lurdech roku 1858, v portugalské Fatimě 1917, ve španělském Garabandalu v letech 1961–65 či v Medžugorje v současné republice Bosna a Hercegovina, probíhající od roku 1981. Takové události jsou až na výjimky církví považovány za soukromá zjevení, k jejichž pravosti se církev nevyjadřuje. Mariánská hnutí (např. Rytířstvo Neposkvrněné) pěstují úctu k Panně Marii, bývají motivována některými zjeveními (např. Fatimský apoštolát Modrá armáda), nebo se dokonce vztahují k údajným poselstvím od Marie (Mariánské kněžské hnutí). Typické jsou pro mariánská hnutí konzervativní postoje, kritika společenské situace, obrana katolické morálky, nauky a hierarchie a také apokalyptická očekávání.
Mariánská hnutí mají aktivistický a laický charakter (ačkoliv se jich účastní i kněží), což je spojuje s jinou skupinou hnutí v římskokatolické církvi, s tzv. novými hnutími. V nich bývá ovšem podíl laiků (a také žen) ve vedení podstatně vyšší. Zaměření nových hnutí ovšem bývá od mariánských hnutí odlišné: k misii (např. Miles Jesu), ke katechezi dospělých (např. Neokatechumenátní cesta), k sociální práci (Sant Egidio), k charismatické obnově církve (např. komunita Chemin Neuf), k budování blízkého bratrského a sesterského společenství (Dílo Mariino – hnutí fokoláre) apod. Na rozdíl od mariánských hnutí jsou nová hnutí obvykle přejně otevřena ke společnosti mimo církev a nakloněna rozvíjení ekumenických a mezináboženských vztahů (příkladem ekumenismu může být hnutí s centrem v komunitě v Taizé nebo charitní hnutí Víra a světlo).
První laická hnutí, obvykle shrnovaná do označení „katolická akce“, vznikala už na přelomu 19. a 20. století. Jeden z jejich cílů – ovlivnit postoji vyplývajícími z katolické víry co nejširší veřejnost – naplňuje od roku 1928 společenství Opus Dei. Vzrůstající roli laiků v římskokatolické církvi po celé 20. století dokládá založení Papežské rady pro laiky roku 1967 (roku 2016 vplynula do Dikasteria pro laiky, rodinu a život). Symbolickým vyjádřením kladného přijetí těchto hnutí v církvi se stalo výše zmíněné setkání jejich zástupců s papežem Janem Pavlem II. o Letnicích roku 1998.
Římský katolicismus v českých zemích
K christianizaci českých zemí začalo docházet koncem 8. nebo nejpozději začátkem 9. století, významný podíl na ní měla východokřesťanská misie Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu (od 863/864–885). I když se na konci 9. století Velká Morava i přemyslovské knížectví v Čechách přiklonily k latinské liturgii, východní i západní podoba křesťanství ještě nějaký čas koexistovaly vedle sebe (v ojedinělém případě Sázavského kláštera trvala byzantská liturgie až do roku 1096), důležitější bylo nicméně prolínání křesťanství s různými prvky a formami předkřesťanské religiozity. Křesťanská církev měla vliv na knížecí, resp. později královský dvůr, šlechtu, vzdělané vrstvy (ty byly dlouho s církví totožné) a později i měšťanstvo, zatímco v lidovém prostředí bylo po celý středověk obvyklé (vědomě i nevědomě) kombinovat „oficiální“ křesťanství s pohanskými zvyklostmi a představami. Od 10. století byla systematicky budována církevní správa, v roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství, v roce 1063 olomoucké biskupství, významný podíl na náboženském a kulturním životě i správě českých zemí měly rovněž kláštery (sv. Jiří na pražském Hradě, Břevnov, Ostrov, Sázava, na Moravě Rajhrad a Hradisko u Olomouce ad.). Církevní instituce a jejich představitelé byli přitom v mnoha obdobích nejisté světské vlády v raném středověku jedinými pevnými organizačními strukturami, církev měla rovněž faktický monopol na písmem předávanou vzdělanost.
Za vrchol středověkého křesťanství v českých zemích lze považovat období 13. a 14. století, kdy už došlo k podstatnému prohloubení náboženského života širších vrstev (včetně vzrůstajícího měšťanstva) a současně k posílení církevních pozic vůči světské moci. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344) a vedle olomouckého biskupství mu byla podřízena i nově zřízená diecéze litomyšlská (fakticky trvala jen do roku 1425), vedle „starých“ řeholních společenství benediktinů, premonstrátů a cisterciáků se v Čechách a na Moravě výrazně uplatnily žebravé řády – hlavně františkáni a dominikáni. Biskupové a řehole ovšem ne vždy postupovali ve shodě, známý je kupříkladu spor pražského biskupa Jana IV. z Dražic (v úřadě 1301–43) s žebravými řády. Rozvoj církevní organizace i středověké zbožnosti dosáhl vrcholu za vlády Karla IV. (český král 1346–78), zároveň se však již začínaly objevovat první známky rozkladu a kritické či opravné tendence (papežské schisma, kritika církevního bohatství a moci, extrémních finančních požadavků ad.). Tyto problémy spoluzapříčinily propuknutí husitské revoluce po upálení M. Jana Husa (?1370–1415) na koncilu v Kostnici.
Třebaže vnitřně hlavně zpočátku nejednotné, formulovalo husitské hnutí program zásadní církevní reformace (Čtyři artikuly pražské, 1419), k němuž se přiklonila velká část české a moravské šlechty, pražská univerzita i arcibiskup Konrád z Vechty (1421, v úřadě od 1413). Období 1425–1561 považuje římskokatolická církev za dobu sedisvakance, tedy neobsazenosti pražského arcibiskupského úřadu; olomoucké biskupství nicméně obsazeno bylo a i v Čechách se udržela menší část církve a šlechty věrná papeži. Většina se nicméně transformovala do husitské, později spíše utrakvistické (podobojí) církve, v jejímž čele stanul zvolený, avšak církví nikdy oficiálně neuznaný arcibiskup Jan z Rokycan (1435–71). Přesto se po jednání s vyslanci basilejského koncilu (tzv. kompaktáta, potvrzená 1436) utrakvistická církev považovala za součást křesťanské církve v čele s papežem; tento svazek, nikoli však apoštolskou posloupnost popřela menší Jednota bratrská. Po rychlém triumfu luterské a později i švýcarské reformace v západní Evropě v 16. století byly i české země vystaveny jejich vlivu. Fakticky docházelo k luteranizaci utrakvistické církve, které se již přestala ohlížet na Řím, a ke kalvinizaci Jednoty bratrské, zároveň se od poloviny 16. století objevovaly pokusy o římskokatolickou protiofenzívu (1556 uvedení jezuitů do Čech, 1561 znovuobsazení arcibiskupského stolce).
Přes velký vliv obou hlavních proudů evropské reformace si čeští (méně již moravští) protestanti udrželi vlastní specifika, jejichž výsledkem byla i kompromisní, k věroučným odchylkám snášenlivá česká konfese (1575). Boj o její uznání za oficiální vyznání Českého království vyplnil konec 16. a počátek 17. století, došlo k němu v podobě Majestátu Rudolfa II. (1609), na jehož základě se začala formovat jednotná česká evangelická církev, tvořená jak utrakvisty, tak bratřími. Během stavovského povstání (1618–20) tato církev nabyla podoby státní církve a došlo k rozšíření platnosti majestátu na Moravu (a Lužice, ve Slezsku platil již od roku 1609 obdobný majestát pro augsburskou konfesi). Po porážce vzbouřených stavů na Bílé hoře (1620) byl Majestát zrušen, došlo k omezování protestantů a Obnovené zřízení zemské (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu) ustanovovalo římský katolicismus za jediné povolené křesťanské vyznání. I když válečná situace třicetileté války (1618–48) přinesla několik zvratů a naděje na posílení či obnovu protestantismu v českých zemích, v průběhu války a po jejím skončení byly ukotveny struktury moderního římského katolicismu v Čechách a na Moravě.
Je třeba poznamenat, že k stručně naznačenému vývoji české křesťanské církve do husitské revoluce se mohou stejným právem hlásit jak římští katolíci, tak protestanti. I pozdější více či méně rozdělená církev chtěla být katolickou, ať už si pod tím představovala podřízenost papeži nebo „jen“ sounáležitost k (neviditelnou) církví Kristovou. Postupné zanikání požadavku na církevní jednotu i na tomto světě a diferenciace moderních křesťanských konfesí je až dílem 16. století, kdy v celoevropském měřítku dochází k vytvoření vzájemně disparátních církevních organizací – (zemských) luterských, reformovaných či anglikánských církví a církve římskokatolické v moderním slova smyslu. Nárok této (potridentské) římskokatolické církve na starší církevní dědictví je přitom teologické povahy, z historického hlediska není o nic větší, ani menší než v případě stejného („katolického“) nároku církví protestantských. Pro účely nástinu českých náboženských dějin je ovšem významné, že pobělohorská rekatolizace/protireformace byla z velké většiny úspěšná, pronásledovaný lidový protestantismus (tajné nekatolictví) se stal okrajovou záležitostí a postupně degeneroval. K jeho legální obnově došlo teprve po sto padesáti letech prostřednictvím tolerančního patentu Josefa II. (1781) (viz Českobratrská církev evangelická).
Římskokatolická obnova, sledovatelná od poloviny 16. století (na Moravě byly její obdobou episkopáty Viléma Prusinovského, Stanislava Pavlovského a Františka kardinála Ditrichštejna), nebyla vedena jen snahou o likvidaci „hereze“ – protestantismu, ale rovněž reformami církevní správy a zbožnosti ustanovenými tridentským koncilem (1545–63). Nejistotám třicetileté války čelila přitažlivá barokní zbožnost, která stejně jako protestantismus osobně angažovala široké vrstvy věřících a svou okázalostí, dramatičností a naléhavostí byla pro mnoho z nich dokonce bližší a „jistější“. Nelze podceňovat rovněž skutečnost, že „náhrada“ evangelického kléru římskokatolickým proběhla poměrně rychle a „viditelně“ jenom ve městech. Množství venkovských farností bylo dlouhodobě opuštěných nebo jenom neřádně spravovaných, k tomu je třeba připočíst celkově stále nevalné náboženské znalosti lidových vrstev – je vlastně otázkou, nakolik si všichni „násilně“ rekatolizovaní nějaké konfesní změny vlastně povšimli a jak moc významná pro ně byla. Tím nemá být zpochybněna tragičnost vynucené konfesní proměny, jíž museli vzdělanější a nábožensky hlouběji žijící obyvatelé Čech a Moravy projít (nebo kvůli ní odejít do exilu), do vyhrocených západů o svědomí se však zjevně dostávala jenom část postižených.
Byl-li již v 16. a na počátku 17. století vytvořen pevný „odrazový můstek“ rekatolizace Čech a Moravy, k jejímu prosazování začalo docházet již ve dvacátých letech 17. století, nejprve prostřednictvím vyhnání evangelických duchovních a v případě (královských) měst, následně u šlechty a nejpozději, často teprve po skončení třicetileté války, u venkovského obyvatelstva. Rekatolizaci, jejíhož provedení se ujal pražský arcibiskup Arnošt hrabě Harrach (v úřadě 1623–67), ovšem provázely těžkosti spojené jednak s probíhající válkou, jednak s nedostatkem finančních prostředků a v neposlední řadě s mocenským bojem s jezuitským řádem (spor o Karlovu univerzitu). Úplná restituce církevních majetků vyvrácených v období husitské revoluce nebyla možná, dohodou se státem byla nahrazena církevním podílem na výnosu státního solního monopolu (1630). Pro lepší správu „kacířských“ krajů byla v roce 1655 zřízena litoměřická a 1664 královéhradecká diecéze, hlubší restrukturalizace farní sítě však stále narážela na ekonomické problémy. První vlna rekatolizace byla proto víc než diecézním klérem, k jehož obnově docházelo jenom postupně, nesena misionáři z řad řeholníků – jezuitů, dominikánů a dalších (Albert Chanovský). Teprve později se výrazněji uplatnila obnovená farní správa, v posledních desetiletích 17. století už došlo ke zřetelnému posílení pravověrného římského katolicismu.
Rané 18. století je obdobím stabilizace barokního katolicismu na českém území, jejím výrazem je rychlý rozmach nově zavedeného kultu sv. Jana Nepomuckého (beatifikován 1721, kanonizován 1729). V období vlády Marie Terezie (1740–80) začaly být uplatňovány některé osvícensky motivované církevní reformy, směřující především do oblasti vzdělávání, omezení řeholního života a veřejného vlivu církve. Z rozhodnutí papeže došlo ke zrušení jezuitského řádu (1773), naopak bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a byla mu podřízena nově ustavená brněnská diecéze (1777). Tyto reformy byly „přípravou“ pro mnohem zásadnější úpravy náboženského života, provedené Josefem II. (samostatně vládl 1780–90), tzv. josefinismus. Vedle legalizace protestantismu se jednalo především o podřízení církve státu a další omezení jejího veřejného vlivu, rušení klášterů pokládaných za neužitečné a náboženských bratrstev, likvidaci vnějších forem barokní zbožnosti. Ruku v ruce s tím šla dlouho odkládaná nebo jen nedostatečně prováděná restrukturalizace farní sítě, vytvoření nového biskupství v Českých Budějovicích (1785), racionalizace církevní správy a reforma kněžského vzdělávání. Překotné a mnohdy chaotické zavádění josefinských reforem vedlo ovšem k destabilizaci náboženských záležitostí prakticky v celé zemi, již dále podpořily zprávy o excesech francouzské revoluce a následné napoleonské války.
Josefovi nástupci na trůně sice jeho náboženské reformy zmírnili, základní intenci církevní podřízenosti státu však zachovali; v tehdejší Evropě však nešlo o nic výjimečného. Římskokatolická církev, nadále privilegovaná jako státní církev, současně příslušnému státu sloužila a fungovala v jeho intencích. V daných poměrech to znamenalo příklon k protiosvícenské restauraci, prováděné i prostřednictvím obnovy barokních náboženských praktik (pouti, modlitební knihy, obnovení jezuitského řádu). Mezi částí duchovních naopak tajně pokračovalo (umírněné) osvícenství, někteří se zapojili do českého (ale i německého) nacionálního hnutí. Pozdním případem osvícenství byly reformní požadavky části kněží, které zazněly v revoluci 1848–49, tehdy se rovněž poprvé veřejně projevily nacionální česko-německé různice zasahující i do náboženských záležitostí. Revoluce byla nicméně potlačena a nastupující neoabsolutistický režim upevnil svou moc i tím, že došlo k uzavření konkordátu mezi Rakouským císařstvím a Svatým stolcem (1855). Přes formální zrovnoprávnění protestantů (1861) si římskokatolická církev udržela výsadní postavení, vliv na školství (trval až do roku 1868) i státní zákony, a naopak se zbavila státního vměšování do vnitřních záležitostí – fakticky to platilo i po vypovězení konkordátu (1870). O spojení „trůnu a oltáře“ lze mluvit až do konce rakousko-uherské monarchie, během první světové války přitom místní představitelé římskokatolické církve explicitně podporovali habsburské válečné snažení (podobně jako představitelé státních protestantských církví podporovali své strany).
Docházelo-li ve druhé polovině 19. století v habsburském soustátí k růstu nacionalistických vášní, sociálních problémů i politického boje, římskokatolická církev si s těmito procesy nedokázala adekvátně poradit a i když se snažila vzájemné třenice spíše mírnit, byla obviňována z jednostranných postojů. Čeští nacionalisté vyčítali jejímu vedení „proněmecké tendence“, zatímco jejich němečtí protihráči tendence „české a slovanské“. Liberálové a později i socialisté se stavěli protiklerikálně kvůli církevní konzervativnosti a mocenským ambicím, církev se v celoevropském měřítku dostávala spíše do vleku nechtěných událostí a procesů. Uzavírala se do „ghetta“ vlastních institucí a společenství, v nichž však postupně ubývalo skutečných věřících a docházelo k jejich rozchodu s významnými částmi společnosti. V českém prostředí k tomu přispěla i dlouhodobá antiklerikální rétorika mladočeské strany a socialistických stran, vedle méně významných „realistů“ a dalších. Pokusem zvrátit tento stav se stal tzv. katolický modernismus, který získal určitý ohlas i mezi českým a moravským klérem (Jindřich Šimon Baar, 1869–1925, Sigismund Bouška, 1867–1942, Xaver Dvořák, 1858–1939, Karel Dostál-Lutinov, 1871–1923), byl však církví potlačen (několik nespokojenců církev opustilo) a zůstalo z něj jenom politické křesťanskosociální hnutí (Jan Šrámek, 1870–1956).
Po vzniku Československa byla římskokatolická církev ve veřejném prostoru chápána jako jedna z poražených stran, výrazem se stalo i demonstrativní stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí (1918). První československé vlády rychle omezily církevní privilegia a nastolily víceméně rovné zacházení se všemi státem uznanými církvemi, což římskokatolická církev chápala úkorně (nedošlo však například k původně plánované odluce a ani pozemková reforma nezasáhla církevní nemovitosti tak výrazně, jak by bývala mohla), ještě horší však byly veřejné útoky proti církvi a masivní výstupové hnutí. Během několika let římskokatolickou církev i formálně opustil více než milion věřících, v některých českých oblastech třeba i pětina všech věřících. Na Moravě bylo výstupové hnutí slabší a více rozložené v čase, na Slovensku se neprojevilo vůbec – naopak mnozí Slováci, ovlivňovaní i katolickým klérem, byli upřímně zděšeni z české „bezbožnosti“ a náboženské různice vyvolaly první vážnou krizi ve vztahu obou teprve nedávno sloučených národů. Na výstupovém hnutí se přitom podíleli a profitovali z něj nejen antiklerikálové a (v malé míře) evangelíci, ale rovněž nově vzniklá Církev československá (husitská). Uvolnění po vzniku Československa znovuotevřelo prostor potlačenému katolickému modernismu a někteří římskokatoličtí kněží začali volat po zásadních církevních reformách. Odpovědí Říma bylo jmenování sice příkladně českého, avšak teologicky konzervativního a s ohledem na církevní disciplínu plně loajálního nového pražského arcibiskupa Františka Kordače (1852–1934, v úřadě 1919–31). Napětí mezi modernisty a Kordačem vygradovalo na přelomu let 1919–20 a skončilo odchodem asi dvou set rozkolníků z římskokatolické církve, spolu s nimi odešlo několik stovek tisíc věřících (viz Církev československá husitská). Posledním výrazným projevem „národního“ konfliktu s církví se stala tzv. Marmaggiho aféra v létě 1925.
V průběhu dvacátých let docházelo, i vzhledem k situaci na Slovensku a mezinárodněpolitickým otázkám, k postupné konsolidaci vztahů mezi státem a římskokatolickou církví. Její výsledek lze označit za chladně korektní, neboť stejně jako kurie nejásala nad rozpadem spřízněného Rakouska-Uherska a novým politickým uspořádáním ve střední Evropě, tvůrcům Československa se nepodařilo prosadit odluku a veřejný vliv početně stále dominantní římskokatolické církve zůstal rovněž nezanedbatelný. Formalizací tohoto výsledku se stal tzv. modus vivendi (1928), mezivládní dohoda o navázání diplomatických styků, hranicích církevních provincií a jmenování biskupů. Uklidnění afér a veřejných kontroverzí umožnilo bezproblémové pokračování a v některých oblastech rozvoj římskokatolického náboženského života. Šrámkem vedená Československá strana lidová (vznikla sloučením několika menších stran v roce 1919) se stala pevnou součástí vládních koalic, fungovaly staré (tělocvičná jednota Orel) i nové církevní spolky (Katolická akce), objevilo se několik významných intelektuálních středisek (kromě spíše konzervativních teologických fakult zejména dominikánské řádové učiliště v Olomouci – Silvestr Braito, 1898–1962, Reginald Dacík, 1907–1988, Metoděj Habáň, 1899–1984, nebo okruh kolem laika Josefa Floriana, 1873–1941, ve Staré Říši). Proti dominantním liberálním a levicovým kulturním proudům se postavila silná a umělecky všeobecně uznávaná římskokatolická opozice – uveďme alespoň spisovatele Jaroslava Durycha (1886–1962), skupinu ruralistů (Josef Knap, 1900–1973, František Křelina, 1903–1976, Václav Renč, 1911–1973, do jisté míry i Jan Čep, 1902–1974), nebo spirituální básníky Jakuba Demla (1878–1961), Bohuslava Reynka (1892–1971), Jana Zahradníčka (1905–1960) ad. Ne všichni však byli spokojeni. Část zejména mladších římskokatolických intelektuálů byla oslovena fašismem (Jan Scheinost, 1896–1964), ideologii první republiky se nepodařilo integrovat představitele slovenských a německých římských katolíků.
Mnichovská dohoda a rezignace prezidenta Beneše (1938) vedly k novému politickému uspořádání, nazývanému druhá republika (1938–39). V tomto období došlo k faktické autonomizaci Slovenska a Podkarpatské Rusi, k prosazování nedemokratických tendencí a ke stále zřejmější politické závislosti Česko-Slovenska na nacistickém Německu. Současně byl přímo pociťován ideologický krach původní Československé republiky, což vedlo k explicitním přihlášením státních představitelů ke svatováclavské ideji a římskokatolické církvi; církev v sobě pražského arcibiskupa Karla Kašpara (1870–1941, v úřadě 1931–41) tyto projevy loajality vítala a spolupodílela se na odsudku první republiky. Na druhou stranu papež Pius XI. (v úřadě 1922–39) jako vůbec jediný představitel státu vystoupil proti Mnichovské dohodě, stejně jako předtím odsoudil anšlus Rakouska. Prosazování římskokatolických idejí, větší církevní vliv a kontrola veřejného života ve druhé republice neměly ovšem dlouhé trvání – zmenšující se česká samostatnost skončila okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Římskokatolická církev nadále s nacistickým režimem z nutnosti koexistovala, avšak nevycházela mu vstříc a totéž lze říci i o většinovém postoji české společnosti. Svědectvím o neshodě mezi představiteli Německa a Svatým stolcem je skutečnost, že po smrti svých nositelů (1940–41) nebyly znovuobsazeny biskupské stolce v Českých Budějovicích a v Brně, ani pražské arcibiskupství. Na druhou stranu Vatikán odmítl diplomaticky uznat exilovou vládu v Londýně a udržoval diplomatické styky se Slovenskou republikou, aniž by veřejně vystupoval proti problematickým činům jejího prezidenta – římskokatolického kněze Jozefa Tisa (1887–1947). Za války se našli kněží-odbojáři, z nichž mnozí za svou činnost zaplatili životem nebo vězněním, i mnozí další duchovní nebo římskokatoličtí intelektuálové prokázali osobní integritu a statečnost, v čele exilové londýnské vlády stanul římskokatolický kněz (a politik) Jan Šrámek; na druhou stranu existovali i kolaboranti s nacismem.
Po skončení války došlo k rychlé obnově církevního provozu pod vedením nového pražského arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969, v úřadě od 1946), církev se vyrovnala s vyhnáním („odsunem“) německojazyčného obyvatelstva, větší konflikty nastaly jenom v souvislosti se situací na Slovensku (jednání některých biskupů během druhé světové války, poprava J. Tisa, likvidace církevního školství) a s otázkou znovuotevření pozemkové reformy. Tyto spory se vyhrotily po komunistickém převratu, kdy arcibiskup Beran sice uvítal zvolení Klementa Gottwalda prezidentem bohoslužbou Te Deum (1948), současně však kněží vyzýval k opatrnosti při jednání s komunistickým režimem. Opatrnost byla vskutku na místě, komunisté jí však nedali velkou příležitost. Prostřednictvím nových církevních zákonů (1949) i nezákonnými represemi došlo rychle k ovládnutí církevního vedení, kdy byli prakticky všichni (arci-)biskupové internováni a fakticky zbaveni svých úřadů, byly obsazeny kláštery a zcela likvidován řeholní život (1950), ve vykonstruovaných soudních procesech byla církev a její představitelé denuncováni z protistátní činnosti, špionáže a přípravy ozbrojeného převratu, za což byly udělovány mnohaleté tresty odnětí svobody a ojediněle docházelo i k popravám (Číhošťský zázrak, Babice, Zelená internacionála). Likvidována byla i autonomní řeckokatolická církev (viz níže), prakticky všechny církevní spolky a korporace, došlo k vynucené výměně vedení a velké části členstva dominantně katolické Československé strany lidové.
Architekti státní církevní politiky dokonce nějaký čas uvažovali o odtržení československé římskokatolické církve od Svatého stolce, toho se nakonec neodvážili. Činnost církve byla nicméně od počátku padesátých let výrazně paralyzována a radikálně omezena jen na duchovenskou službu (a stále omezenější možnost vyučování náboženství v základních školách), i ta přitom byla pod přísným státním dozorem a maximálně restringována. Komunistický režim spoléhal na (malou část) otevřeně kolaborujících kněží, později představovaných především Mírovým hnutím katolického duchovenstva (organizace existovala v letech 1950–68, v období tzv. normalizace byl zřízen její ekvivalent Sdružení katolických duchovních Pacem in terris), většina ostatních duchovních byla přitom zastrašena a dohnána do defenzivy. Laická církevní služba byla prakticky vyloučena, římskokatolická kultura byla vytlačena do podzemí nebo nanejvýš na úplný okraj veřejného dění, případně do exilu. Za této situace docházelo k tajným kněžským i biskupským svěcením a rodila se malá, konspirativní tzv. podzemní církev (jejím nejvýznamnějším představitelem byl Felix Maria Davídek, 1921–1988, došlo však k dalším přinejmenším 11 řádným biskupským svěcením). Veřejně působící církev byla nutně konformní a dohnaná k ústupkům (např. vynucená emigrace arcibiskupa Berana v roce 1965), situace se přitom nelepšila ani v průběhu následující dekády, i když nejviditelnější proticírkevní represe dávno ustaly.
Krátké zlepšení přineslo tzv. Pražské jaro (1968). Někteří biskupové se mohli vrátit do svých úřadů, z vůle členstva se rozpustilo Mírové hnutí katolického duchovenstva a vznikla demokratická organizace duchovních i laiků Dílo koncilové obnovy, snažící se o uplatnění principů druhého vatikánského koncilu (k jejímu oficiálnímu povolení ovšem nestačilo dojít), objevily se pokusy o obnovení řeholního života a řeckokatolické církve. Po nástupu tzv. normalizace se však brzy vše vrátilo do původních kolejí, s tím rozdílem, že církev již mohli reprezentovat biskupové. Šlo však o ústupek obou stran, Vatikán svoloval k biskupským jmenováním vůči komunistickému režimu konformních osobností – příkladem může být pražský arcibiskup František Tomášek (1899–1992, správce diecéze od 1965, arcibiskup 1977–92), který se teprve mnohem později stal zřetelnějším odpůrcem státních zásahů do církevních záležitostí. Teprve v osmdesátých letech, zřejmě i pod vlivem papeže Jana Pavla II. (v úřadě 1978–2005), docházelo k viditelnějším konfliktům církve se státem a na Slovensku se aktivizoval římskokatolický disent. Cyrilometodějská pouť na Velehradě v roce 1985 za účasti snad až 200 tisíc věřících se stala významnou protirežimní demonstrací, petici laika Augustina Navrátila (1928–2003) za náboženskou svobodu (1988) podepsalo více než půl milionu osob, velký ohlas mělo i oficiální církevní hnutí Desetiletí duchovní obnovy (vyhlášeno 1987, iniciátory byli Tomáš Halík, * 1948, a Petr Piťha, * 1938). Oslava kanonizace sv. Anežky České (1989) pak už přímo splynula s listopadovou revolucí
Ve svobodných poměrech došlo především k rychlé institucionální obnově. Byl obnoven oficiální řeholní život (v případě ženských řeholí dokonce ještě za komunistického režimu), obsazeny a nově zřízeny biskupské stolce (v Plzni v roce 1993 a v Ostravě-Opavě v roce 1996), obnovovaly se a byly rekonstruovány další církevní organizační struktury. Velkou zásluhu na tom měl nově jmenovaný pražský arcibiskup Miroslav Vlk (1932–2017, v úřadě 1991–2010). Nepodařilo se však integrovat významnou část tzv. podzemní církve a viditelné rozpory nastávaly i mezi různými duchovními proudy, postupně krystalizující na škále mezi (ultra-)konzervatismem a liberálním pojetím římskokatolické zbožnosti; oba i další proudy se přitom formují v mezinárodním dialogu a často i v ekumenické spolupráci s podobně smýšlejícími uvnitř dalších církevních společenství. Do značné míry problematický byl i opětovný vstup římskokatolické církve a zbožnosti do veřejného prostoru. Zatímco první návštěva papeže v českých zemích (Jan Pavel II. na jaře 1990) vyvolala obrovskou pozornost a úctu, mediální prostor záhy naplnily kauzy více či méně problematických restitucí církevního majetku zabaveného komunistickým režimem, mocenského vlivu církve a jejích představitelů, později i sexuálního zneužívání a další. Víc než vstup do širokospektrých médií a veřejného prostoru jako celku se církvi a jejím představitelům podařilo vybudovat vlastní nebo spřízněná periodika, nakladatelství, rozhlasové a televizní stanice, spolky a organizace. Podobně se pod hlavičkou Charity České republiky (do 2006 Česká katolická charita), několika řeholních společenství a dalších organizací rozvíjí církevní sociální pomoc, vzdělávací instituce a programy a další podobné aktivity.
Organizační obnova a nový vstup církve do veřejného prostoru vyvolaly jak nadšené a souhlasné reakce, tak vehementní odpor. Přivedly do církve nebo k aktivní zbožnosti množství konvertitů, nedokázaly však zastavit demograficky i jinak podmíněný dlouhodobý úbytek počtu věřících. V pozici „nejlidovější“, ne-li jediné lidové církve v České republice tak římskokatolická církve alespoň podle údajů ze sčítání lidu trvale ztrácí relativně nejvyšší podíly věřících. V poslední době, zejména za archiepiskopátu Dominika Duky (* 1943, v úřadě od 2010) naopak došlo k významnému zlepšení vztahů se státem a ke vzájemné podpoře mezi nejvyššími státními a církevními představiteli (účast Václava Klause na tzv. Národní pouti ve Staré Boleslavi, dopis Miloše Zemana na podporu setrvání kardinála Duky v arcibiskupském úřadě).
Jak už bylo uvedeno výše, autonomní součástí římskokatolické církve v České republice je tzv. řeckokatolická církev. V západní části Rakouska-Uherska šlo dlouho jen o jednotlivce bez duchovní správy, tak tomu bylo i po vzniku Československé republiky, kdy byli všichni uniaté v republice formálně podřízeni správě prešovského eparchy. Teprve v roce 1933 byla zřízena „celočeská“ řeckokatolická farnost v Praze u sv. Klimenta, později vznikla i farnost v Brně a po druhé světové válce byla systemizována pomocná duchovenská správa v šesti dalších městech. Na počátku padesátých let došlo nicméně k likvidaci celé církve, formálně prostřednictvím inscenovaného soboru (= sjezdu duchovních i laiků) v Prešově, jehož účastníci odhlasovali rozpuštění církve a její připojení k církvi pravoslavné (1950; viz také Pravoslavná církev). Duchovní, kteří se odmítli podřídit, byli internováni nebo konfinováni v západních a severních Čechách, eparcha Pavel Peter Gojdič (1888–1960, v úřadě od 1940) zemřel ve vězení. Protože se věřící nechtěli vzdát svých kostelů, jejich předávání asistovala policie a došlo při něm k několika ozbrojeným střetnutím. K částečné obnově řeckokatolické církve mohlo dojít teprve v roce 1968, kdy byl provizorně obsazen eparchiální úřad a mohlo vzniknout několik farností (v českých zemích šlo o jedinou farnost v Praze), dříve zabavené kostely však byly nanejvýš spoluužívány a řeckokatolická církev byla nadále silně omezována. Úplná obnova církevního provozu nastala až v devadesátých letech, na Slovensku ji přitom provázely spory s Pravoslavnou církví o nemovitosti a hodnocení období nuceného zániku církve. Miniaturní řeckokatolické společenství v České republice tyto problémy nemuselo řešit, v souvislosti s rozdělením Československa došlo k jeho organizační autonomizaci v podobě vikariátu (1993), respektive Svatému stolci přímo podřízeného apoštolského exarchátu (1996). Exarchát spravuje zhruba dvacet farností ve větších městech České republiky, velkou většinu jejich věřících přitom tvoří příchozí ze Slovenska a jejich potomci.
Organizace církve
V současné podobě tohoto hesla oddíl pojednává jen o aktuálních organizačních formách Církve římskokatolické na území České republiky, a i to jen v maximálně zjednodušující podobě.
(Arci-)Biskupství a farní správa
V České republice jsou dvě církevní provincie, Česká, tvořená pražskou arcidiecézí a diecézemi českobudějovickou, královéhradeckou, litoměřickou a plzeňskou, a Moravská, tvořená arcidiecézí olomouckou a diecézemi brněnskou a ostravsko-opavskou. Mimo diecézní strukturu stojí vojenský vikariát a apoštolský exarchát řeckokatolické církve, stejně jako naprostá většina řeholních společenství. Všichni sídelní i pomocní biskupové, řeckokatolický exarcha a emeritní biskupové tvoří Českou biskupskou konferenci, která reprezentuje církev navenek a má vlastní orgány, komise a rady.
Jednotlivé diecéze se dělí na vikariáty (v Čechách), respektive děkanáty (na Moravě), a ty na farnosti. Počet a struktura farností musely být v souvislosti se sekularizačními procesy na počátku třetího tisíciletí dramaticky redukovány (reorganizace pražské arcidiecéze, královéhradecké a plzeňské diecéze) a i v těch diecézích, kde k tomu zatím nedošlo, probíhají tyto změny de facto. V případě pražské arcidiecéze zůstalo z původních 318 farností zachováno 136 (43 %) a ostatní se změnily na pouhá místa konání bohoslužeb; v případě mimopražských farností šlo přitom o pokles o 71 % z 232 na 67.
Organizační jednotky Církve římskokatolické podle dat České biskupské konference (2017):
(arci)diecéze | vikariáty/děkanáty | farnosti | kostely a kaple | kněží ve službě |
---|---|---|---|---|
Pražská | 14 | 148 | 1018 | 271 |
Českobudějovická | 10 | 354 | 545 | 117 |
Královéhradecká | 14 | 265 | 1016 | 201 |
Litoměřická | 10 | 384 | 636 | 72 |
Plzeňská | 10 | 68 | 922 | 80 |
Olomoucká | 21 | 418 | 1275 | 202 |
Brněnská | 20 | 450 | 1486 | 332 |
Ostravsko-opavská | 11 | 276 | 203 | 239 |
Apoštolský exarchát řeckokatolické církve | 7 | 21 | -- | 29 |
Řeholní společenství
V České republice působí celkem třicet mužských řeholních řádů a kongregací: augustiniáni, augustiniáni-kanovníci, benediktini, bosí karmelitáni, cisterciáci, dominikáni, františkáni, Chemin Neuf, jeruzalémští bratři, jezuité, kapucíni, karmelitáni, klaretiáni, křížovníci, maltézští rytíři, mariáni, milosrdní bratři, minorité (františkáni konventuálové), misionáři sv. Karla Boromejského, obláti, pallotini, pauláni, petrini, piaristé, premonstráti, redemptoristé, salesiáni, saletini, salvatoriáni, trapisté. Dále nejméně 39 ženských řeholních řádů a kongregací (alžbětinky, benediktinky, boromejky, bosé karmelitánky, cisterciačky, congregatio Jesu, cyrilometodějky, dcery Božské Lásky, dominikánky, františkánky, jeruzalémské sestry, karmelitánky, karmelitky, klarisky, paulínky, premonstrátky, salesiánky, sestry Božího Milosrdenství, sestry DJ od M. Barrého, sestry Dobrého Pastýře, sestry Ježíšovy, sestry Matky Terezy, sestry Nejsvětější Svátosti, sestry Nejsvětějšího Spasitele, sestry od andělů, sestry sv. Alžběty, sestry sv. Hedviky, sestry sv. Josefa, služebnice Ducha svatého, služebnice Panny Marie Slezské, služebnice Srdce Ježíšova, školské sestry, těšitelky, trapistky, učednice, vincentky, vizitantky, voršilky, zdravotní misionářky Mariiny; budeme-li brát do úvahy organizační uspořádání, jde dokonce o 59 společenství), 7 ženských sekulárních institutů (Sekulární institut Caritas Christi, Misijní benediktinský sekulární institut sv. Bonifáce, Madonna della Strada, Servitium Christi, Česká provincie sekulárního institutu Schönstattské sestry Mariiny, Sekulární institut volontarií dona Boska, Dílo blažené Zdislavy), jednu společnost apoštolského života (Společenství Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul) a tři další společenství zasvěceného života (Misijní rodina Donum Dei, Sestry Kristova Boholidství, Zasvěcené panny). Jejich představitele sdružují konference vyšších představitelů mužských, resp. ženských řeholí.
Církevní zařízení
Oficiálním periodikem české i moravské církevní provincie je Katolický týdeník (1948–89 se stejnou periodicitou pod titulem Katolické noviny), na Moravě vedle toho vychází další týdeník Světlo (od 1993), rovněž s arcibiskupským schválením. Další periodika vydávají různé korporace (např. dominikánský časopis Salve, revue České křesťanské akademie Universum) nebo zájmové skupiny (o konzervativních časopisech Mezinárodní katolický report / Mezinárodní report / Te Deum je zmínka v hesle Kněžské bratrstvo sv. Pia X.). Nejvýznamnějším teologickým časopisem byly Teologické texty (od 1978 samizdat, oficiálně 1990–2015), další časopisy se římskokatolické teologie a spirituality dotýkají částečně. Kromě již uvedených od roku 1990 v Praze vychází Souvislosti (původně s podtitulem Revue pro křesťanství a kulturu, od 2002 Revue pro literaturu a kulturu), v Brně nepravidelně vycházel Teologický sborník (1995–2002), v posledních ročnících orientovaný na běžnějšího čtenáře a přejmenovaný na Teologie & společnost (dvojměsíčník, 2003–06) a pak nahrazený dalším dvojměsíčníkem Proglas (2007–08, časopis s tímto titulem již od 1990), od roku 2009 přejmenovaným na Kontexty.
Římskokatolická náboženské a další literatura vychází v nakladatelství Vyšehrad (s různými peripetiemi existuje od 1934, po druhé světové válce jako nakladatelství Československé strany lidové, v současnosti jde o akciovou společnost), Portál (salesiánské nakladatelství, od 1993), Karmelitánském nakladatelství (od 1991, původně karmelitánského řádu, dnes ve vlastnictví několika církevních organizací), Matici cyrilometodějské (od 1990, spolek) a řadě dalších subjektů. Žádné z větších nakladatelství se neorientuje výlučně na římskokatolickou náboženskou produkci, naopak různá zájmová/stranická malá nakladatelství vydávají jenom velmi omezené spektrum publikací.
Nejvýznamnější rozhlasovou stanicí blízkou římskokatolické církvi je soukromé Radio Proglas, v roce 1995 zřízené a dodnes vedené Martinem Holíkem (* 1960). Holík společně se salesiánem Leošem Ryškou (* 1963) v roce 2006 založil také TV Noe, jedinou českou křesťanskou televizní stanici. Radio Proglas sídlí v Brně, TV Noe v Ostravě. Obě média a zejména TV Noe jsou vedená v ekumenickém duchu, nelze je proto považovat za striktně římskokatolické podniky.
Římskokatolická církev v České republice zřizuje 30 mateřských škol, 26 základních škol, 19 gymnázií, 13 dalších středních škol a 6 vyšších odborných škol; v některých případech jde o zařízení plnící několik těchto funkcí zároveň. Římskokatolické teologické fakulty jsou celkem tři, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci (v obou případech s arcibiskupským seminářem), volněji je na církev vázaná Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Katolická Charita, zřízená biskupskou konferencí, je největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb. Navazuje na obdobně pojmenovanou sociální organizaci, která jako jediný církevní poskytovatel sociálních služeb přečkala období vlády komunistického režimu a nově se konstituovala v roce 1990; od roku 2006 nese název Charita Česká republika. Spolu s řeholními instituty a dalšími církevními společenstvími provozuje celkem tři nemocnice (jednu další nemocnici řeholní komunita sice vlastní, ale dlouhodobě pronajímá), 17 hospiců, několik domovů důchodců, dětských domovů, azylových domů a další zdravotní a sociální zařízení. Církví pověření kaplani vedle toho působí v nemocnicích, věznicích, v armádě a dalších ozbrojených složkách.
Počet věřících
římskokatolická církev | arménsko- a řeckokatolická církev | |
---|---|---|
1880 | 7866757 | 2349 |
1890 | 8292761 | 615 |
1900 | 8966369 | 2714 |
1910 | 9616769 | 3306 |
1921 | 8201464 | 9307 |
1930 | 8378079 | 12149 |
1940 | -- | -- |
1950 | 6792046 | 32862 |
1960 | -- | -- |
1970 | -- | -- |
1980 | -- | -- |
1991 | 4021385 | 7030 |
2001 | 2740780 | 7675 |
2011 | 1082463 | 9883 |
2021 | 741019 | 8309 |
Údaje podle sčítání lidu za celé české země v dobovém vymezení, data od roku 1950 již nezahrnují arménskokatolickou církev. Ve sčítání lidu v roce 2011 se – vedle masově využité možnosti na otázku po náboženském vyznání neodpovědět – objevila také poměrně frekventovaná odpověď „katolická víra“ (71 138 osob), případně i „křesťanství“ (13 034), což někteří autoři chápou jako projev distance od oficiální římskokatolické církve; tuto hypotézu je ovšem obtížné jakkoli doložit. V roce 2021 se k nespecifikované "katolické víře" přihlásilo 253 834 osob, ke "křesťanství" 71 089 osob.
Římskokatolická církev si vede vlastní evidenci věřících i církevních úkonů (zejm. křty, sňatky a pohřby), tato data jsou zveřejňována v různé míře za jednotlivé diecéze.
Literatura
Stanislav BALÍK – Jiří HANUŠ: Katolická církev v Československu 1945–1989. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007.
Zdeněk BOHÁČ: Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999.
Církevní procesy padesátých let. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.
Alessandro CATALANO: Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách. NLN, Praha 2008.
Jaroslav CUHRA: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969–1972. ÚSD AV ČR, Praha 1999.
Tomáš ČERNUŠÁK a kol.: Papežství a české země v tisíciletých dějinách. Academia, Praha 2017.
Československo a Svatý stolec I.–III. Masarykúv ústav AV ČR, Praha 2012–15.
Zdeněk DEMEL: Pod dohledem církevních tajemníků. Omezování činnosti katolické církve v Československu 1945–1989. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008.
Olga FEJTOVÁ: „Já pevně věřím a vyznávám…“ Rekatolizace na Novém Městě Pražském v době pobělohorské. Scriptorium, Praha 2012-
Petr FIALA a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ: Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1999.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ (eds.): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání II. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.
August FRANZEN: Malé církevní dějiny. Zvon, Praha 1991.
František X. HALAS: Fenomén Vatikán. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004.
Jiří HANUŠ: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004.
Jiří HANUŠ: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2005.
Jitka JONOVÁ: Theodor Kohn (1845–1915). Kníže-arcibiskup olomoucký, titulární arcibiskup Pelusijský. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2015.
Hieronim KACZMAREK: Stát a církev. Český případ. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2017.
Jaroslav KADLEC: Přehled českých církevních dějin I.–II. Znov, Praha 1991.
Karel KAPLAN: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Doplněk, Brno 1993.
Karel KAPLAN: Těžká cesta. Spor Československa s Vatikánem 1963–1973. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.
Ondřej LIŠKA: Církev v podzemí a společenství Koinótés. Sursum, Brno 1999.
Howard LOUTHAN: Obracení Čech na víru aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém. Rybka, Praha 2011.
Pavel MAREK: Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám české katolické moderny. Gloria, Rosice 1999.
Pavel MAREK Český katolicismus 1890–1914. Kapitoly z dějin českého katolického tábora na přelomu 19. a 20. století. Univerzita Palackého, Olomouc 2003.
Pavel MAREK a kol.: Jan Šrámek a jeho doba. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2011.
Jiří MIKULEC: Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Grada, Praha 2013.
Jiří MIKULEC a kol.: Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě. Historický ústav, Praha 2013.
Zdeněk R. NEŠPOR a kol.: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Scriptorium, Praha 2010.
Vojtěch NOVOTNÝ: Katolická teologická fakulta 1939–1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007.
Vojtěch NOVOTNÝ: Teologie ve stínu. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007.
Aleš OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské arcidiecéze. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.
Tomáš PARMA: František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii. Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve. Matice moravská, Brno 2011.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Torst, Praha 1998.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945. Torst, Praha 2010.
Martin C. PUTNA: Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Knihovna Václava Havla, Praha 2011.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literatura v kontextech 1945–1989. Torst, Praha 2017.
Bruno SECONDIN: Nová hnutí v církvi. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999.
Barbora SPALOVÁ a kol.: Laici a klerici v české katolické církvi. Na cestě ke spiritualitě spolupráce? Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2017.
Jaroslav ŠEBEK: Mezi křížem a národem. Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném Československu. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006.
Jaroslav ŠEBEK: Za Boha, národ, pořádek. Academia, Praha 2017.
Václav VAŠKO: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I.–II. Zvon, Praha 1990.
Václav VAŠKO: Dům na skále I.–III. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004–08.
Vojtěch VLČEK: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004.
Vojtěch VLČEK (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948–1989. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005.
Vít VLNAS: Jan Nepomucký. Česká legenda. Mladá fronta, Praha 1993.
Bohumil ZLÁMAL: Příručka českých církevních dějin I.–VII. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005–10.
Rudolf ZUBER: Osudy moravské církve v 18. století 1695–1777 I.–II. ÚCN, Praha 1987, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2003.
Oficiální internetové stránky: https://www.cirkev.cz/
Oficiální internetové stránky mají i jednotlivé (arci-)diecéze, řeholní společenství a další církevní orgány a korporace.
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR; Církev řeckokatolická má samostatný zápis.
Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek
Viz též heslo římskokatolická církev (JKI-K) ve slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám (2003)